Ilustrační snímek Zdroj: Profimedia.cz
Krycí jméno Maja. Médii nazvaná Anna Nováková. Před časem odjela česká občanka studovat do Německa, zabývala se islamismem, aby mohla dokončit svou akademickou práci. Proto se pohybovala na německé radikální islamistické scéně. Kvůli delikátnosti vše nahlásila německým bezpečnostním složkám. Těm později i předávala své poznatky z mešit v Německu.
Tajně, bez toho, že by ji někdo odhalil. V exkluzivním interview pro CNN Prima NEWS popisuje, jak se do mešit dostala, co tam viděla, slyšela a o čem informovala německé zpravodajské služby. Přidává vlastní názor na jejich fungování a tvrdí, že současná vláda kancléřky Angely Merkelové s problémem islamismu v Německu neumí a zjevně ani nechce nic dělat. Také přiznává, že udělala chybu, když se se svou činností svěřila tehdejšímu příteli, kvůli němuž se později její příběh dostal do médií, což ohrozilo její bezpečnost i život.
Nyní tato Češka pracuje v německém Spolkovém sněmu.
To, co jsem dělala, bylo nebezpečné. Zveřejnění jakýchkoliv detailů, které by mohly vést k odkrytí mé identity, by bylo ohrožením mé bezpečnosti a mého života.
Maja, Anna Nováková – prozradíte své pravé jméno? Nebo zůstaneme u Anny Novákové, jak vás nazvali v německém magazínu Spiegel? Nebo snad u Maji, krycího jména?
Připomenu, že tento rozhovor probíhá zprostředkovaně, proto ani my dva se v reálném životě nepotkáme. Začněme tedy spíše tím, že můj příběh se nikdy neměl dostat na veřejnost. To, co jsem dělala, bylo nebezpečné. Zveřejnění jakýchkoliv detailů, které by mohly vést k odkrytí mé identity, by bylo ohrožením mé bezpečnosti a mého života.
Psalo se o vás, že jste se v Německu pohybovala v islamistických kruzích a spolupracovala jste s německou kontrarozvědkou.
Jako studentka jsem se zabývala islamismem. Psala jsem na toto téma akademickou práci. Za účelem získání informací jsem se během studia nějaký čas pohybovala v německé radikální islamistické scéně. Tuto aktivitu jsem samozřejmě předem nahlásila německým bezpečnostním složkám. Ty mě požádaly, abych jim své poznatky předávala již v průběhu svých rešerší, a ne až zveřejněním mé práce.
Islamistická scéna vás zajímala natolik, že jste kvůli svému výzkumu dokonce naoko konvertovala k islámu…
Když chce člověk provádět výzkum v takovémto specifickém prostředí a opravdu do něj proniknout, nemá v podstatě jinou možnost než naoko konvertovat. Něco mi říkalo, že radikálně až extremisticky smýšlející muslimové by mezi sebou studenty zkoumající islamismus nepřijali zrovna nejlépe.
Jaké informace jste z islamistického prostředí sdílela s německými bezpečnostními orgány?
V mešitě, kam jsem pravidelně docházela, jsem byla svědkem dost příkrých výpadů proti „nevěřícím“. Kázali tam, že muslimové jednoho dne ovládnou Evropu a za pomoci ozbrojeného džihádu nastolí právo šaría. Zároveň probíhaly v mešitě i instrukce, jak se chovat při rozhovoru s médii. Jak se třeba šikovně vyhnout otázkám ohledně trestů pro homosexuály, a předstírat tak demokratické smýšlení. Úplně nejvíc mě ale překvapilo, že s těmihle názory souhlasily i od pohledu úplně normální muslimky, takové postarší babičky v šátku, od kterých by to nikdo nečekal.
O jaké informace měla německá policie největší zájem?
V té době je nejvíc zajímalo, kdo sympatizuje s Islámským státem, zdali se tam někdo chystá odjet či odtamtud přijet. No a pak obecněji, co se vlastně v mešitách káže. Ukázalo se, že kvůli nedostatku personálu nemají německé složky moc přehled, co se vlastně v mešitách děje a kolik vůbec takových radikálních mešit existuje. Spousta důležitých informací jim takříkajíc protéká mezi prsty. Já jsem jim zhruba rok a půl zprostředkovávala informace, ke kterým by se jinak neměly šanci dostat.
V mešitě, kam jsem pravidelně docházela, jsem byla svědkem dost příkrých výpadů proti „nevěřícím“. Kázali tam, že muslimové jednoho dne ovládnou Evropu a za pomoci ozbrojeného džihádu nastolí právo šaría.
Nebála jste se, že by vás v mešitě odhalili? To by šlo o život…
Rizika jsem si byla vědoma, ale jsem ten typ, co prostě nemůže jen tak nečinně přihlížet, jak někdo plánuje džihád. Islamismus je podle mě hrozba, která nezná hranic a dotýká se nás všech. Nejvíc mě štvalo, že německé úřady nemají situaci absolutně pod kontrolou. Současná vláda kancléřky Angely Merkelové s tím neumí a zjevně ani nechce nic dělat. To ohrožuje i sousední státy jako Česko. Doufala jsem, že svým dílem alespoň trochu přispěji ke zlepšení situace. A věřte, že ta trocha peněz, které jsem za to dostávala, nestála za to podstoupené riziko.
Ještě před zveřejněním v Německu o vás vyšel anonymizovaný článek i v Česku. Nebála jste se, že jste dle indicií v článku ztotožnitelná?
Samozřejmě že jsem se toho bála. Ale novinář, který se mnou rozhovor vedl, mi předem slíbil, že budu mít plně pod kontrolou, jaké informace se v článku objeví. Poslala jsem mu svou autorizaci – všechny pasáže, kde bych byla ztotožnitelná, jsem pečlivě vyškrtla. V článku se dokonce ani nemělo objevit, že jsem spolupracovala s bezpečnostními orgány. Jenže on nezohlednil ani čárku z mých změn. Myslím, že slib autorizace byl z jeho strany jen trik, jak ze mě vylákat co nejvíce informací.
Jak ke zveřejnění došlo? Do té doby přece o vaší činnosti nikdo nevěděl.
Rozhovor zprostředkoval můj tehdejší přítel, kterému jsem se o svých aktivitách soukromě svěřila. Zpětně viděno to byla ta největší chyba.
Proč? Co se stalo?
Potkala jsem ho mezi antiislámskými aktivisty v Čechách. Kdysi býval jedním z pár zapálených českých konvertitů k islámu. Poté se stal odpadlíkem a islám stejně tak zapáleně kritizoval. Tehdy jsme k sobě měli velmi blízko a svěřila jsem se mu i s věcmi, které jsem automaticky pokládala za chráněné intimitou osobního vztahu. Jenže ta padla, když jsem později vztah ukončila. On vnímal náš rozchod jako zradu a odmítl mi splatit půjčku, kterou jsem mu poskytla na vydávání jeho knih. Zároveň se mě snažil zastrašit, abych po něm dluh nevymáhala, jinak že prodá můj příběh novinám a vydělá na něm. Následně o mně napsal na internetu sérii zpola smyšlených urážlivých článků, kde použil i mé pravé jméno a fotky. Tím samozřejmě vědomě ohrozil můj život. Zároveň o mě začal na sociálních sítích, v médiích i mezi známými systematicky roznášet pomluvy. Přitom mi paralelně psal zprávy, jak mě miluje a ať se k němu vrátím. Dokonce si našel, kde jsem tehdy pracovala, a snažil se v mailech přesvědčit mého nadřízeného, ať mě propustí. Nakonec jsem místo změnila sama. To samé se ale opakovalo i u dalšího zaměstnavatele. Vrcholem všeho bylo, že komunikoval s novináři z levicově-progresivistického německého magazínu Spiegel a snažil se jim podat celou záležitost, řekněme, velmi tendenčním způsobem.
Reportéři týdeníku Spiegel vás popsali jako nepřítele islámu. Prý jste byla při získávání informací zaujatá…
Na islám jako na ideologii i na liberální přistěhovaleckou politiku jsem vždy měla velmi kritický názor. Přes expřítele jsem se samozřejmě znala i s jeho antiislámsky zaměřenými kolegy, ale nikdy jsem nebyla členem žádné extremistické organizace. Tohle si ve Spiegelu vymysleli, aby vůbec měli důvod o mně psát. Studiem různých odnoží islámského extremismu jsem se zabývala. Poznala jsem už opravdu mnoho muslimů – od liberálních studentů pijících víno a hojně kritizujících své konzervativnější souvěrce až po tvrdé militantní radikály podporující Islámský stát. Proto vím, že svět není černobílý. S čistým svědomím mohu říci, že jsem se vždy snažila o maximální objektivitu informací. Pro bezpečnostní složky je navíc běžnou praxí ověřovat si získávané informace z několika nezávislých zdrojů. Prozradím jen to, že Němci jsou už dlouhá léta valnou většinou odkázáni na informátory, kterými jsou samotní islámští radikálové. Pokud si Spiegel myslí, že to je tak lepší, prosím.
Pokud v dnešním Německu máte rádi střelbu či nedej bože projevujete sympatie k ozbrojeným složkám, jako jsou policie či armáda, automaticky máte v očích levice zaděláno na image radikála.
Co si má obyčejný český člověk myslet o tom, že politické strany bavorského zemského sněmu SPD a Zelení žádají vysvětlení vaší „špionážní aféry“? Jde jen o politiku, nebo o národní bezpečnost Německa?
Je to jen politická hra. Zaujatý při získávání informací byl naopak především Spiegel, jemuž rok od roku klesá čtenost a upadá jeho pověst. Snaží se to zachránit tím, že stále více zabředává do bulvárního spektra. V mém případě zavětřil Spiegel možnost, jak z mé historky vyrobit umělý skandál, který by očernil především opoziční Alternativu pro Německo (AfD), pro kterou pracuji. Upozorňovala jsem je, že mě to může ohrozit na životě. To jim bylo úplně jedno. Za text odpovědná novinářka Ann-Katrin Müllerová se mi dokonce sama přiznala, že spolu s kolegou Josephem Röhmelem kontaktovali muslimské radikály přímo v mešitách, kam jsem docházela, a vyptávali se jich na mě. Islámské radikály dle svých slov neváhal kontaktovat ani sám expřítel. U toho mě to však nepřekvapilo. Že se ale takto proti novinářské etice zachoval Spiegel, to je podle mě na pováženou a něco to vypovídá o situaci v Německu.
Neměla byste nyní obavy navštívit místa, kde jste tenkrát působila?
Nejen to, kvůli zveřejnění svého jména v médiích jsem se musela dokonce přestěhovat na neoznačenou adresu.
Co je pravdy na tom, že jste milovnicí zbraní?
Pokud v dnešním Německu máte rádi střelbu či nedej bože projevujete sympatie k ozbrojeným složkám, jako jsou policie či armáda, automaticky máte v očích levice zaděláno na image radikála. Já jsem v rámci Aktivních záloh Armády ČR před pár lety absolvovala i základní vojenský výcvik a občas střílím na střelnici. Zbraň ani zbrojní průkaz ale nemám. Jednou jsem se zúčastnila střelecké soutěže Aktivních záloh. Právě obrázek z videa z této soutěže vydávali novináři Spiegelu za jasný důkaz, že jsem nebezpečně militantní a jsem „fascinována násilím“. To, že musejí rezervisté čas od času cvičit i střelbu, Spiegel samozřejmě nereflektoval, protože to by článek nebyl tak zajímavý.
V čem je ještě situace v Německu odlišná v porovnání s Českem?
Alespoň společenskopoliticky dnes Německo vypadá tak, jak by Česko mohlo vypadat za pár desítek let, když si nedáme pozor. Němce ještě drží nad vodou silné hospodářství a zejména štědrý sociální systém, kterým si takříkajíc vykupují relativní klid v německých ulicích. Ale ani ten není to, co ještě před pár lety býval. Jsem toho názoru, že si Česko i celá evropská civilizace musí stát daleko více za svým, než je tomu teď. Musíme mít odvahu ozvat se, být aktivní a opravdu ukázat, že nám na naší zemi záleží. Moje zkušenost mě naučila, že k tomu, byť i malým dílem, může přispět každý z nás.
