Nemyslím, že Ježíše opravdu přibili hřebem z Milevska, říká teolog Vinš

Je podle vás reálné, že v Milevsku opravdu objevili hřeb z Ježíšova kříže?
Myslím si, že je to velmi nepravděpodobné. Ale zároveň soudím, že odpověď na tuto otázku nakonec ani nehraje tak zásadní roli.

8 fotografií

Vzácný objev: V Milevsku našli část hřebu z kříže, na kterém byl přibitý Kristus

Domácí

Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu z takzvaného Pravého kříže, tedy kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií. Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. Novináře o tom dnes informovali na místě zástupci církve a vědci.

Jak to?
Relikvií Kristova kříže je na světě velké množství, jedna z nich konečně patří i k pokladu pražské svatovítské katedrály. S Ježíšem si spojujeme tzv. turínské plátno s otiskem Kristova těla sňatého z kříže, Longinovo kopí ve Vídni, údajnou Kristovu kapku krve v Bruggách, jeho trnovou korunu v pařížské královské kapli Sainte-Chapelle. Klást si v případě milevského objevu otázku, zda jde historicky o hřeb, kterým byl v roce 33 přibit onen tesař z Nazareta, je podle mého do určité míry nepochopením toho, jak starověké a středověké myšlení na relikvie nahlíželo. Není tak podstatné, zda jde o hřeb z doby prvního století po Kristu. Za důležitější považuji, že mluvíme o artefaktu, který byl jako hřeb z Kristova kříže mnoho staletí uctíván. Chápu jej coby historický doklad zcela autentické zbožnosti. Pro lidi to kdysi musela být mimořádně významná relikvie.

Zastánci teorie, že nešlo o jen tak nějakou relikvii, argumentují: Tato byla obložena pravým zlatem. A to prý ve středověku nebylo tak běžné.
Bylo to velice obvyklé. Ostatky se často umísťovaly do skutečně nákladných a okázalých schránek, které sloužily jak k uchovávání relikvie, tak k jejich vystavování. Například během 14. století bývaly ostatky ukazovány v rámci některých svátků v prostoru dnešního pražského Karlova náměstí. Nákladné schránky z drahých kovů a drahokamů do určité míry vyjadřovaly i úctu k tomu, co ostatek reprezentoval. Pro dnešního člověka je úcta k ostatkům relativně vzdálená, pro středověkého byla něčím velmi živým. A pokud byly tyto relikvie spojeny přímo se životem Ježíše Krista, pak tím spíš.

Pokud byl výše zmíněný artefakt tak důležitý, jak se dostal zrovna do Milevska?
Na to se dá velice těžko odpovědět, můžeme jen spekulovat. Ostatků nejrůznějšího druhu, někdy i dost bizarního, se ve středověku uctívalo obrovské množství. Bývaly nesmírně populární. Hodně se s nimi obchodovalo, často se vytvářela falza. Kolovalo velké množství totožných exemplářů. Na mnoha místech se ukazuje tentýž ostatek, přičemž logicky to nemůže být tak, že by jeden svatý měl třeba čtyři lopatky. Čím populárnější svatý, tím větší byla po něm poptávka. Ostatky se někdy dělily, byla to praxe i našeho krále Karla IV., který patřil k velkým sběratelům relikvií. Vypráví se o něm, že když jako římský císař někam přijel, nechal si vyložit zdejší ostatky, aby se jim poklonil. A pak je jejich dosavadním majitelům rovnou sebral, případně si je nechal darovat. Jakmile se tedy v některých klášterech dozvěděli, že se blíží, tak ostatky raději skrývali.

I nalezený artefakt se tedy do Milevska mohl dostat spolu s Karlem IV.?
Je to možné. Musíme si uvědomit, že podobným způsobem se v době husitských válek rozutekla celá řada ostatků a artefaktů. Bývaly často narychlo odváženy pryč, skrývány, aby se uchránily od obrazoboreckých bouří, které se s radikálními husity pojily. Některé se potom našly, jiné ne. Vůbec tedy není vyloučeno, že podobný osud potkal i artefakt z Milevska.

Co říkají legendy o tom, jak se kousky hřebů a Ježíšova kříže dostaly do Evropy?
Svatý Ambrož popisuje, že je v roce 326 nalezla při svém putování po Svaté zemi císařovna Helena Konstantinopolská. Chtěla především najít Kristův hrob; nebylo totiž úplně jasné, kde došlo k jeho ukřižování a pohřbu. Na příslušných místech se hodně modlila, u kopce označeného za bájnou Golgotu pak podle Ambrože nalezla zbytky křížů a dalších relikvií – třeba hřebů, trnů z Kristovy koruny nebo dřevěné tabulky s nápisem Ježíš Nazaretský, Král Židovský. Ve východní církvi se to pak připomínalo zvláštním svátkem, od události se odvíjí i příběhy připomínání relikvií.

Helenin syn Konstantin měl prý po její smrti dovezené hřeby rozsekat na několik střepů a dávat je darem významným návštěvám dvora.
Snad. Faktem je, že v Evropě jich za nějaký čas bylo až nápadně mnoho. Zda to bylo všechno historicky správné a dosledovatelné k jednomu společnému zdroji, opravdovému Kristovu kříži? Na to je možné nahlížet s jistou dávkou skepse. Jak už jsem ale řekl: Pro duchovní význam to možná ani není tak podstatné.

Přiznávám, že jsem od vás podobnou skepsi nečekal. Takže se z Milevska nestane velevýznamné poutní místo?
Byl bych překvapen. A to zejména proto, že úcta k ostatkům už není ani zdaleka v takovém popředí jako ve středověku. Titulky o nálezu století tedy beru jako velkou nadsázku. Nějaké zvědavce to do Milevska jistě přitáhne, ale zásadní změnu v našem duchovním klimatu bych rozhodně nečekal.

Petr Jan Vinš (38)

Teolog, starokatolický kněz, generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR.
Vystudoval teologii a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, starozákonní biblistiku na univerzitě ve švýcarském Bernu, působil i v Tel Avivu.

Co se našlo

Při letošním archeologickém průzkumu kláštera v Milevsku badatelé objevili uložené lidské ostatky a zlomky ozdob z drahých kovů, především zlata a stříbra. V dutině jedné ze zdí našli i zdobený dřevěný obal, ve kterém jsou uloženy relikvie. Z něj se podařilo vyzvednout předmět, který by mohl být částí hřebu z Pravého kříže, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus. Na masivním zlatém plechu, který původně zdobil víko schrány, je tepáním vytvořený kříž a dvě písmena IR. Znamenají latinskou zkratku pro Iesus Rex, tedy Ježíš Král. V troskách lze podle dendrologického posudku rozpoznat dva druhy dřeva – modřínové a dubové. Modřínové je mladší a pochází z období mezi roky 1290 až 1394. Dubové odborníci zařadili do let 260 až 416 našeho letopočtu.