Alžbětu odchod rošťáka Harryho bolí. Své city ale skrývá, jinak by nastal chaos

V britské královské rodině se události často dějí za zavřenými dveřmi. U čeho z toho, co proběhlo za Alžbětina panování, byste chtěl být?
Velmi působivé by jistě bylo moci autenticky prožít chvíle, kdy se Alžběta bezprostředně po smrti svého otce Jiřího VI. vracela už jako královna ze zahraničí do Londýna. V Buckinghamském paláci na ni tehdy čekala její 84letá babička Mary, vdova po Jiřím V. Podle svých vlastních slov chtěla být mezi prvními, kteří nové panovnici políbí na znamení úcty a věrnosti ruku. Skláněla se tehdy nikoliv před 25letou mladou ženou, ale před svou královnou. Tímto gestem jí připomněla, co znamená nosit korunu. Sama Alžběta II. se později svěřila, že až tohle byl ten okamžik, kdy si skutečně uvědomila, že je panovnicí. Musím však dodat: Ocitnout se u tohoto setkání by bylo přece jen poněkud nemístné.

Proč?
Protože kouzlo monarchie spočívá i v udržování jejích mýtů. Toho, že si můžeme ledacos nanejvýš představovat. Pokud znáte vše do detailu, pak se cosi důležitého ztrácí.

Měla to Alžběta II. zkraje svého panování hodně těžké?
Ze začátku musela být mnohdy zoufalá. Věděla sice, že se jednou stane královnou, jistě ovšem netušila, že to přijde tak brzy. V pětadvaceti měla dvě děti, chtěla se soustředit spíš na rodinu; taky věděla, že její manžel ponese změnu velmi těžce. Postupem času si navíc stále víc uvědomovala, že je obklopena výlučně staršími muži z vyšší společenské třídy, kteří byli reáliím běžného života dosti vzdáleni. Počínaje premiérem Winstonem Churchillem se jednalo o protřelé politické matadory, zatímco ona se všechno učila za pochodu. Bezesporu však byla dobrou žačkou. Už od Churchillových dob například platí, že co zazní při každotýdenním setkání královny s premiéry, to zůstane tajemstvím. A každý předseda vlády si těchto rozhovorů velmi váží. Jak říkal Tony Blair: „Jsou to jediné rozhovory, které zaručeně nebudou nikdy publikovány.“

Byl by na ni tedy otec, král Jiří VI., hrdý?
Velmi! Alžběta v jednom z dílů seriálu klade matce dotaz, proč na roli panovníka nebyla svým vzděláním lépe připravena. Odpověď se skrývá v tehdejší tradici. Až do konce života svého otce byla označována za dědičku trůnu „předpokládanou“, nikoliv „jistou“. Pořád se totiž teoreticky mohlo stát, že by Jiří VI. zplodil syna. A pokud by se tak stalo, pak by nově narozený chlapec svou starší sestru v nástupnictví předešel. I proto Alžběta nechodila na univerzitu, místo toho dostávala pouze soukromé lekce o britském ústavním pořádku u jednoho z předních profesorů Etonu. Hlubší vzdělání však postrádala. Vzhledem k tomu, co se musela postupem času naučit a zvládnout, by na ni otec byl hrdý bezpochyby. Obecně by k takové hrdosti měl hlavně dva důvody.

Jaké?
Především že obstála. To díky ní se Britové od monarchie neodklonili. Hezky to definovala herečka Helen Mirrenová, která Alžbětu ztvárnila ve filmu The Queen: „Je královna důležitá? Jistěže. Mohla bych vykládat, že je symbolem země, stmelujícím prvkem všech národů naší vlasti, důstojným reprezentantem království v zahraničí. To všechno by však byly fráze. Místo toho budu osobní: Kromě mé vlastní sestry je to jediný člověk, který je se mnou od narození.“ Někomu se to může zdát laciné, podobná jistota je však pro život důležitá. Letos se to nádherně projevilo během britského lockdownu, když Alžběta přišla se skvostným projevem. Dnes už víme, že přesně v té době onemocněl covidem jak její syn, princ Charles, tak i vnuk William. K tomu byl v nemocnici též premiér Johnson, zdálo se tedy, že země se politicky rozpadá. A právě v takové chvíli se 93letá královna objeví na obrazovce a přednese jeden z nejstěžejnějších projevů svého života. Volila úžasně věty; úměrné nejen svým významem, ale i délkou. Brity nabádala, na co se skutečně mají zaměřit. Říkala to nikoliv direktivně, ale jako matka národa. Jako někdo, kdo za Británii cítí velkou zodpovědnost. Pokud by tohle viděl její otec, měl by husí kůži.

Co druhý důvod k jeho hrdosti?
Jiří VI. během své vlády prosazoval spolupráci v rámci Commonwealthu. Alžběta II. v tomto ohledu na svého otce navázala. Commonwealth vnímá jako rodinu, jejíž členové si mají navzájem pomáhat. To díky ní již téměř sedm desetiletí funguje. Alžběta si tento postoj obhájila i navzdory nevoli někdejší premiérky Margaret Thatcherové. Vahou své osobností drží pohromadě nesmírnou sílu, aniž by ji však kdykoliv zneužila.

Mělo okolí v jejích začátcích tendenci Alžbětu podceňovat?
Winston Churchill si byl nezralostí mladé královny jistě dobře vědom, nehodlal toho ale využívat ve svůj politický prospěch. Zkušenost s panovnicí na trůnu koneckonců měl, 26 let prožil coby poddaný královny Viktorie. To on byl ostatně autorem výroku, že nástupem Alžběty II. na trůn začíná nová zlatá alžbětinská éra. Jeho vztah s královnou musíme vidět komplexně, taky do něj vnášel své. Alžběta II. získala postupem času více sebedůvěry, až mohla i samotného Churchilla jednoho dne pokárat, že svým neuváženým chováním zavádí Británii do nebezpečné situace. Problémem se stalo jeho vetché zdraví. Churchill dostal nakonec od královny dopis, v němž ho mezi řádky taktně vyzvala, aby rezignoval. Byla jediným člověkem, který si to mohl dovolit.

Jaký měla vztah k strýci Eduardovi VIII., který dal kdysi ženě přednost před trůnem?
Byl to spíše napjatý vztah. Vévoda z Windsoru se ke své neteři sice obracel jako k panovnici, současně ale dával najevo, že i on byl kdysi králem, byť se nestačil dát korunovat. To je z pohledu královny odcizovalo. Alžběta II. si velmi dobře pamatuje, jaký chaos a nejistotu v roce 1936 vyvolalo, když se strýc zřekl koruny kvůli nemožnosti sňatku s dvakrát rozvedenou  Američankou Wallis Simpsonovou. Královská rodina tehdy zažívala hluboký šok a pocit beznaděje. Vše bylo o to komplikovanější, že Eduardův bratr Jiří neměl moc předpokladů pro to, stát se charismatickým vládcem. Od dětství silně zadrhával v řeči, byl velmi plachý. Jeho nejistota vytvářela ponurou atmosféru, kterou intenzivně prožívala i tehdejší princezna Alžběta.  Zůstalo to v ní, slovo abdikace je pro ni dodnes tabu. Přestože už překročila devadesátku, zdá se, že o abdikaci rozhodně neuvažuje. Pokud by to udělala, pak by to přece mohlo znamenat, že po tolika letech bere tohle slovo na milost. Považovala by to za zradu.

Vůči komu?
Vůči své matce, která nikdy nepřestala Eduarda vinit, že břemeno tlaku a zodpovědnosti hodil na hřbet slabšímu Jiřímu, čímž přispěl k jeho brzké smrti. A vlastně by to považovala za zradu i vůči sobě samé – vždyť Eduarda VIII. ponechávala všechny ty roky v zahraničí, nepověřovala ho žádným úkolem.

Čili tak úplně mu neodpustila. Odpustí tedy teď princi Harrymu, který se s rodinou též nedávno rozešel kvůli vztahu s Meghan Markleovou?
Jsem přesvědčen, že královna je empatický člověk. Zároveň však cítí obrovskou zodpovědnost. Snaží se naplňovat klasické a dnes málo chápané postavení „panovnice z boží vůle“. K princům Williamovi a Harrymu cítila odjakživa zvláštní pouto, jelikož šlo o děti následníka trůnu. Když William studoval v Etonu, zvala ho k sobě každou neděli na čaj, aby si s ním promluvila. Aby si od ní vyslechl její panovnické poznatky, protože jednou bude na jejím místě. To je významný důkaz o její snaze vcítit se do druhého – dělat to nemusela, přesto to dělala.

A Harry?
V rodině byl odedávna považovaný tak trochu za rošťáka. Což samo o sobě nevadí, rošťáci jsou v královských rodinách vedle vážných následníků trůnu vítanou vzpruhou, pomáhají nastolit rovnováhu. Královna k němu měla blízko. To kvůli Harrymu například souhlasila se svou účastí při natáčení videa, jež podporovalo jeho projekt pro handicapované vojáky. Dokázal ji zkrátka přesvědčit, aby zkusila i něco zcela nového. Hodně mu věřila. Proto pro ni muselo být obrovským osobním zklamáním, když se zřejmě bez jakéhokoliv předchozího varování od královské rodiny odstřihnul. Vyvodila z toho okamžité důsledky. Musela. Před dvěma týdny tedy rezolutně odmítla, aby byl věnec prince Harryho při vzpomínání na válečné hrdiny zařazen mezi květinové dary ostatních členů královské rodiny. Proč? Vévoda ze Sussexu už prostě není členem královské rodiny. Někomu to přijde kruté, jenže pokud chcete být úspěšným, dlouholetým panovníkem představujícím stabilitu, pak vaše city prostě musí ustoupit do pozadí. Je potřeba zůstat klidný a nedat na aktuální emoce. Jako babička by Alžběta II. určitě chtěla Harryho potkávat, jako královna ale chápe, že to není možné. Byl by to nebezpečný precedens, jehož by mohli využít další členové rodiny. Nastal by totální chaos.

Byla to jedna z nejtěžších chvilek jejího života?
Byl to pro ni šok. V Harrym viděla někoho, kdo bude jednou spolu s princem Williamem reprezentovat královskou rodinu, představovat novou tvář monarchie. Co se stalo, nepochopí asi nikdy ani ona, ani princ Philip. V takové situaci se však prostě nemohla zachovat jinak. Když Harry oznámil své rozhodnutí opustit královskou rodinu, možná byl sám překvapen, jak rychle došlo ze strany královny k radikální reakci. Usoudila, že každý den váhání navíc může monarchii poškodit. Proto provedla okamžitý řez. Její přesvědčení vychází z historické zkušenosti, z níž se pravidla vyvozují i dnes.

A s nimiž si během svého neúspěšného vztahu užili i Harryho rodiče Charles s Dianou.
Lidé od jejich manželství očekávali pohádkový příběh se šťastným koncem. Ten se ale nevydařil. Dvacetiletá princezna z Walesu se totiž odmítala podřídit zavedeným zvyklostem královského dvora. Jakmile pak do příběhu vstoupila z obou stran nevěra, byla to pro spoustu lidí šokující rána. Obyčejní smrtelníci se přes noviny dostávali k pikantním informacím, které měly zůstat skryty. Odhalení soukromí pro monarchii znamenalo velkou újmu, jelikož jedním z klíčových prvků královského dědictví je morální pozice.

Jenže po Dianině smrti lidé hodně kritizovali i samotnou královnu za její údajnou chladnou přezíravost k zesnulé mladé ženě.
To byla další těžká kolize. Od královské rodiny lidé čekají, že bude reprezentovat pocity národa. Když v srpnu 1997 zemřela Diana, královská rodina udělala to, co vždycky v podobných chvílích. Semkla se, hodlala se s bolestí vyrovnat díky vzájemné útěše. Veřejnost ale očekávala něco jiného – davové tryzny a společné truchlení. Tehdejší královnino zdrženlivé chování pochopitelně vyplývalo z toho, že v jejích očích Diana už po rozvodu s Charlesem nebyla členem královské rodiny. Veřejnost to hodnotila odlišně. Proto tehdy na titulní straně anglických novin vyšla památná fotografie prázdného vlajkového stožáru nad Buckinghamským palácem spolu s otázkou: „Kde jste, madam?“ Lidé Alžbětu obviňovali z necitlivosti. Královna zatím vůbec nechápala, co by měla dělat špatně. Když zemřel její otec, tak se přece taky nekonaly žádné veřejné přehlídky citových výlevů. Jenže doba se změnila.

Poučila se z téhle lekce?
Bezpochyby. Bylo to pro ni nezbytné, aby se ujistila, že svůj národ ještě chápe. Tlak veřejnosti způsobil, že se Dianě dostalo oficiálního rozloučení s mnohými prvky, na něž mají nárok jen členové královské rodiny. Královna zjistila, že nelze automaticky očekávat, že co bylo platné po celé dlouhé roky, bude platit navždy. V předvečer Dianina pohřbu vystoupila s projevem k národu, v němž vyřkla historickou větu: „Mluvím k vám ne jako královna, ale jako babička…“ Udělala tento ústupek navzdory faktu, že skutečná princezna Diana se asi přece jen trochu lišila od aureoly, kterou jí přisuzovali běžní lidé.

Jaká byla Diana doopravdy? A co k ní Alžběta cítila?
Pozor, královna měla Dianu ve své podstatě ráda. Znala ji od dětství. Dianin otec byl dlouhá léta královniným pobočníkem, její babička zase dlouholetou dvorní dámou královny matky. Blízkost obou rodin se nedá zpochybnit. Alžbětu však překvapila Dianina emoční nevyrovnanost a nestálost, Charlesova manželka prostě nedokázala držet své emoce pod kontrolou. Zarážející byl i způsob, jakým si občas pohrávala s médii. Právě to je královně absolutně vzdálené a cizí, k novinářům má stejně rezervovaný vztah jako princ Charles – oba v přítomnosti žurnalistů působí stroze, nepřístupně, nedokáží se uvolnit.

Zajímavá věc je, že jinak jsou Alžběta s Charlesem dost odlišní.
Máme tendenci to hodnotit na základě vzorce matka–syn. Jenže Alžběta II. představuje sama o sobě instituci. Na svého syna musí pohlížet jako na budoucího krále. Pravdou je, že se v mnoha názorech neshodují. Nejsou stejného založení. Pokud bychom chtěli Charlese s někým srovnávat, pak spíš s dědečkem Jiřím VI. Tak jako on intenzivněji prožívá impulzy ze svého okolí, projevuje emoce. Jinak je však podobný svému prastrýci Eduardovi – k oběma patří perfektní oblékání, vytříbený vkus. A i to, že jakmile něco vykládají, může to působit jako mentorování. Nic z toho by Alžběta II. svému nejstaršímu synovi zřejmě nevyčítala. Více ji trápí, že na rozdíl od ní nemyslí vždycky jen na korunu. Princ sem tam upřednostní i vlastní názor.

Vybavíte si příklad?
Když byl v Londýně na státní návštěvě čínský prezident, Charles se na základě svého přátelského vztahu k dalajlamovi omluvil z účasti na oficiální večeři pořádané královnou. Pokud by toto gesto udělal princ, který je v následnické linii na šestém místě, pak by to až tak velkou pozornost nevyvolalo. Princ Charles je ale přímým dědicem koruny, je tedy legitimní ptát se, jak se jednoho dne bude chovat coby panovník. Královnin pohled se vyznačuje daleko větším odstupem. Vnímá to tak, že nemůže vlastní emoce upřednostňovat před zájmy státu a politikou vlády. Monarchové by neměli projevovat své politické názory, mají zachovávat neutralitu. Proto nechodí ani k volbám. Myslím, že s tímhle může mít princ Charles jednou velký problém.

Neřídí se britská monarchie trochu zastaralými pravidly?
Tak se to možná zdá na první pohled. Jenže pokud by nebyla dostatečně flexibilní, pak by už dávno zanikla. Pořád se na ni díváme skrze pravidla, která nastavil manžel královny Viktorie, princ Albert. Z monarchie vytvořil morální instituci stojící nad všemi, bohužel bez možnosti jakkoliv chybovat. To pro jeho potomky představuje nesmírně obtížné dědictví. Ať už je to jakkoliv, monarchie na Britských ostrovech přečkala první i druhou světovou válku, v nichž padaly trůny mnoha evropských zemí. Vzpamatovala se i z rozpadu impéria, ustála následné přerozdělení mocenského vlivu ve světě. Byla před brexitem, bude i po něm. Jediné, co by ji mohlo oslabit, je podle mého hrozba rozpadu Spojeného království. Skotsko a jeho separatistické tendence musí královnu velmi trápit. Prozatím se však nic nerozpadá. Monarchie se drží, zvolna se přizpůsobuje nové době. Například i tím, jak dokáže být civilní.

Jak to myslíte?
Když královna oficiálně vystupuje na veřejnosti, nedoprovází ji hejno ozbrojených bodyguardů se sluchátky v uších, před limuzínou jede pouze policejní motorka a jedno doprovodné vozidlo s tajemníkem, dvorní dámou a pobočníkem. Pořád platí staré pravidlo, že kterýkoliv poddaný má právo obrátit se na svou královnu. Monarchie nesmí být nedostupná. I v tom je její kouzlo. Ostatně i ta její kolikráte přehnaně zdůrazňovaná tradiční pravidla mají něco do sebe. Pamatujete si ještě, jak jsme se bavili o chvíli, kdy byli covidem souběžně nakaženi jak Charles, tak William? Zpráva, že jsou ve stejný moment v ohrožení života dědici koruny zastávající v nástupnické linii první a druhou pozici, mohla vyvolat značnou nejistotu. Proto William o svém onemocnění promluvil až po několika měsících. I takový přístup patří k životu monarchů. Náleží k tomu i určitá iluze.

Což vlastně potvrzuje i úspěch seriálu Koruna.
Bratr princezny Diany o něm prohlásil: „Lidé si neuvědomují, že jde o fikci. Má sice reálný základ, není to však historický dokument, za nějž ho považují třeba v Americe.“ S Američany to už ovšem takhle prostě chodí. Traduje se k tomu jedna úsměvná historka. Před lety běžel v kinech historický film o anglickém králi nazvaný podle jeho jména Jiří III. Zatímco v Británii to byl velký kasovní trhák, v USA šlo o propadák. Když se tvůrci zajímali proč, došli k nečekanému závěru: Američani si mysleli, že jde o třetí část filmu o jakémsi Jiřím.

K tématu seriálu Koruna hovořil v pořadu 360° Pavlíny Wolfové Jindřich Forejt

Ona musela královna asi leccos snést i při setkávání s americkými prezidenty.
Každý z nich pokládal návštěvu Spojeného království a setkání s královnou za něco mimořádného. Svou roli zde jistě hrálo vědomí společné historie a tradice. Na americké prezidenty tak nemůže nepůsobit, jakmile vstoupí do Buckinghamského paláce nebo do windsorského zámku. A je to přece docela hezké, že minimálně na jednom místě planety si američtí prezidenti připadají trochu nesví. Každý se s tím vyrovnával po svém. Určitý problém měl údajně například Lyndon Johnson, jelikož královnu řadil k fanouškům svého předchůdce Kennedyho. George Bush mladší zase svou nejistotu maskoval neustálým mluvením. Při uvítacím ceremoniálu pronesl poznámku, kterou si vysloužil královnin udivený a také trochu káravý pohled. Později to okomentoval: „Podívala se na mě tak, jako se dívá přísná matka.“ V téhle historce je cosi typického. Alžběta totiž vždycky nechala americké prezidenty, aby se projevili sami.

Je to asi netaktní, ale – přežije jednou monarchie její smrt?
Když roku 1916 zemřel rakouský císař František Josef I., naši předkové si taky najednou nedokázali představit, co bude dál. Jeden z předních představitelů pozdější rakouské republiky, který byl tehdy ještě malé dítě, později vzpomínal na pohřební průvod procházející pošmournými listopadovými vídeňskými ulicemi takto: „Vládla tak tísnivá atmosféra, jako by přicházel konec světa.“ František Josef vládl 68 let. Během té dlouhé doby dospělo v mnohonárodnostní říši hned několik generací, které mohly panovníkův obraz vídat po celý život kolem sebe: ve škole, na obecním úřadě, na matrice. Britové to samé zažili s královnou Viktorií, která zemřela téměř po 64 letech vlády. Ani její poddaní si neuměli představit, jaké to bude bez ní. To stejné platí i pro Alžbětu II. Po jejím odchodu to jistě bude nezvyklé, přesto monarchie přežije. Vláda krále Charlese III. – pokud si současný princ z Walesu ponechá i po nástupu na trůn své vlastní jméno – bude zřejmě představovat jen krátkou historickou epizodu. Tváří budoucnosti je dnes spíše princ William. Věnuje se tématům, která si současná společnost vyžaduje, a to nikoliv formálně, nýbrž opravdu důkladně a do hloubky. Je také mimořádně zdatný v užívání moderních komunikačních metod, včetně sociálních sítí. Lidé napříč generacemi mají pocit, že jim rozumí. Že ho zajímají stejné věci. A to přináší královně Alžbětě II. velkou naději.

Jindřich Forejt (43)

Odborník na královské rody, bývalý ředitel Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky.
Na Pražském hradě začal pracovat na konci mandátu Václava Havla, zůstal zde po obě funkční období Václava Klause a první čtyři roky prezidentství Miloše Zemana. 
Působí v Institutu Václava Klause.

Kdo je kdo v královské rodině

Alžběta II.
(narozena 1926)
Současná britská královna, panuje od 6. února 1952.

Princ Philip
(narozen 1921)
Alžbětin manžel, vévoda z Edinburghu.

Princ Charles
(narozen 1948)
Alžbětin syn, princ z Walesu, následník trůnu.

Princezna Diana
(1961–1997)
Bývalá Charlesova manželka a princezna z Walesu.

Princ William
(narozen 1982)
Prvorozený syn Charlese a Diany, vévoda z Cambridge, druhý dědic trůnu v pořadí. Jeho manželkou je Catherine, rodným jménem Middletonová. Mají spolu syny George a Louise, dceru Charlotte.

Princ Harry
(narozen 1984)
Syn Charlese a Diany, vévoda ze Sussexu. Jeho manželkou je Meghan Markleová, mají spolu syna Archieho.

Jiří VI.
(1895–1952)
Alžbětin otec, bývalý král, který se k trůnu dostal po abdikaci staršího bratra Eduarda.

Alžběta, královna matka
(1900–2002)
Alžbětina matka, vdova po Jiřím VI. Nikdy neodpustila Eduardovi jeho abdikaci.

Eduard VIII.
(1894–1972)
Alžbětin strýc. Bývalý král, který panoval od ledna do prosince 1936. Abdikoval kvůli vztahu s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou.

Jiří V.
(1865–1936)
Alžbětin dědeček, bývalý král, panoval v letech 1910–1936. První britský panovník z windsorské dynastie.

Marie z Tecku
(1867–1953)
Alžbětina babička, bývalá královna, od roku 1936 královna vdova. Po otci spřízněná s Habsburky.