Nesnášel konzumní blbství a Ježíše nazval ču*ákem. Od Magorovy smrti uplynulo 10 let

Tohle si mohl dovolit jen Ivan Martin Jirous zvaný Magor, nikomu jinému by to katolická církev neodpustila. „Pochválen buď největší ču*ák Ježíš Kristus,“ prohlásil jednou při mši svaté na undergroundovém festivalu v Trutnově. A farář Ladislav Heryán tuhle historku odvážně připomněl před deseti lety během Jirousova pohřbu. Magor církev neurazil, jako hluboce věřící jen kléru vyčetl jeho přešlapy. Zemřel 9. listopadu 2011.

„Mariáno matičko, / Krista Pána rodičko,“ zpíval do posledního místečka zaplněný kostel Panny Marie Karmelitské v Kostelním Vydří, když se tam před deseti lety veřejnost loučila s Ivanem Martinem Jirousem (1944–⁠2011). Pohřební obřady vedl farář Ladislav Heryán, který připomněl, že zesnulý byl i věrným katolíkem, který o Panně Marii dokázal psát jímavé verše. Dokázal toho ovšem mnohem více, člověk jako Magor se rodí jednou za sto let.

„Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království,“ četl na pohřbu farář Heryán z evangelia podle Matouše. Vlastně se ta biblická slova hodila i na Jirouse. V komunistických věznicích strávil celkem osm a půl roku. Striktně odmítal jakékoliv kompromisy s režimem. A při estébáckých zásazích bral většinu odpovědnosti na sebe, dokázal se kvůli přátelům doslova sebeobětovat.

Ježíš, Krůta, Babiš a další

Ve smuteční řeči se Heryán soustředil hlavně na Jirousův odkaz nejmladším generacím, které už socialismus zažily jen z rychlíku či vůbec, přesto se s undergroundem ztotožnily. Připomněl, jak si zesnulý stýskal, že nad komunismem slavně zvítězil, ale nad některými projevy zla v současnosti vyhrát neuměl. A během smutečního obřadu také odvážně vzpomněl, jak Magor jednou při „polní“ mši svaté na hudebním festivalu v Trutnově náhle vykřikl: „Pochválen buď největší čurák Ježíš Kristus.“ Heryána to neurazilo. Vzal ten výkřik jako spravedlivou výtku silně věřícího člověka vůči selháním, která činí katolická církev. Viděno dnešníma očima, papež František třeba volá po rázném vyřešení případů sexuálního zneužívání dětí, kterého se dopustili kněží. Ovšem v českých zemích se tyhle nepřístojnosti spíš zamlžují, než by se o nich otevřeně mluvilo.

Magor slavně zvítězil nad komunismem, ale asi by neměl velkou radost z premiéra Andreje Babiše, o jehož spolupráci se Státní bezpečností si cvrlikají i vrabci na střeše. A stejně tak by ho dožralo, že třeba v Radě Českého rozhlasu sedí někdejší redaktor komunistického Mladého světa Jan Krůta. Spoluautor dehonestujícího článku Případ Magor, který v roce 1976 otiskl právě Mladý svět. V rozsáhlém textu byli Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec, Svatopluk Karásek i další členové skupin The Plastic People of the Universe a DG 307 vykreslení jako asociálové s psychickými problémy. Byla to vlastně reportáž ze soudního procesu s Plastiky, v němž si Krůta s kolegy pochvalovali, že Magor byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně. Autoři také hojně citovali svědky ze soudní síně: „Mohu říci, že když skupina vystoupila, byli jsme otřeseni. Byli zarostlí a špinaví a ještě větší otřes byl, když začali hrát.“

Prezident je vůl

Jisté ovšem je, že by dnes Jirous nepatřil k těm, kdo tvrdí, že už jsme o svobodu přišli. Magor měl velmi blízko k další ikoně undergroundu, kterou byl František Stárek zvaný Čuňas, jenž autorovi tohoto textu nedávno řekl: „Voliči si za prezidenta vybrali pěkného vola. Ale cítíte tu svobodu? Pořád to mohu říct veřejně takto natvrdo. Demokracii máme i za Zemana.“ Prohlásit totiž veřejně o komunistickém prezidentovi Gustávu Husákovi, že je „pěknej vůl“, to byla jistá basa.

Magor za komunismu ukázal národu, že se před normalizačním režimem nemusí pouze hrbit. A jak na jeho pohřbu upozornil básník Jiří Kuběna, totéž Jirous hlásal i po sametové revoluci, když usilovně kritizoval různé „podoby nesvobody“ a všudypřítomné „konzumní blbství“ či „vražednou duchamornou zábavu“ anebo „otročení zlatému teleti“. Média sice občas vyčkávala na jeho opilecké výstřelky či obnažování na pódiu, tohle byl ovšem jen ventil, kterým někdy vypouštěl ďábla z duše. A také nashromážděné frustrace ze světa vezdejšího.

Svými postoji k polistopadovému establishmentu získával Magor sympatie u každé dorůstající generace. A ačkoliv od jeho smrti uplynulo již deset let, Jirouse čtou a Plastiky poslouchají také mnozí dnešní maturanti. Alespoň ti, kteří chtějí být na systému alespoň trochu nezávislí. Prostě nedělat zbytečné kompromisy, jak k tomu Jirous nabádal mladé umělce ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození už v roce 1975: „Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné.“