Zájezdní hostinec Elephant v městečku Brixen, v němž tajná policie internovala v půli 19. století českého buřiče Karla Havlíčka Borovského, tehdy patřil k nejvyhlášenějším podnikům v Alpách. A náleží k nim i dnes. Od narození Borovského uplynulo 31. října 200 let.
„Hladový a nemocemi vyčerpaný Havlíček tu pod alpskými štíty a v třeskutých mrazech psal Tyrolské elegie,“ straší podnes děti nejedna kantorka v hodině literatury. Skutečnost byla odlišná. Karel Havlíček Borovský se ve vyhnanství v alpském Brixenu najedl do sytosti, stát mu platil veškeré útraty i krásné bydlení s výhledy na alpské štíty. Pravdou však je, že novinář, politik a spisovatel strádal duševně. Ztratil české čtenáře i přátele a místo nuceného pobytu považoval za ospalou díru, kde se s nikým nedalo pořádně diskutovat o literatuře ani o politice.
Rakouská tajná policií zavlekla Havlíčka do Alp těsně před Vánocemi v roce 1851. To ještě jihotyrolský Brixen náležel k Rakousku (do roku 1919) a jeho odlehlost od Prahy byla ideálním místem pro domácí vězení protirakouského disidenta.
Pečínky z kamzíků v hotelu Slon
Brixen alias Bressanone dnes leží v italské autonomní oblasti Bolzano a nejméně dvě třetiny jeho obyvatel pořád mluví německy. Tahle řeč je rodným jazykem i pro majitele hotelu Elephant (Slon) v brixenské Weißlahnstraße z rodu Heiss-Falkovi, který zde ubytoval už Karla Havlíčka Borovského.
Unikátní hrdina tří odbojů. Bojoval s císařem i nacisty, komunisti ho popravili
Lepšího hrdinu pro oslavy 28. října si snad ani nelze představit. „Příběh Petra Křivky je fascinující. Na konci první světové války bojoval za samostatné Československo. Posléze šel proti nacistům a ve Velké Británii dokonce patřil k vojenskému oddílu ochranky exilového prezidenta Edvarda Beneše,“ vypráví pro CNN Prima NEWS badatel a spisovatel Luděk Navara. Třetí odboj proti komunismu se ovšem Křivkovi stal osudný, v roce 1951 ho totalitní režim Klementa Gottwalda nechal popravit.
Policejní komisař František Dedera přivezl politického vyhnance dva dny před Štědrým dnem 1851. Rakousko-Uhersko nebylo carským Ruskem a protirežimní rebel tak neskončil v mrazivé zemljance, zato dostal pokoj v luxusním hotelu. Vídeňské ministerstvo vnitra zavřelo Havlíčka do jakési zlaté klece, neboť Elephant patřil k nejpřepychovějším letoviskům v celých Alpách. Už od 16. století v něm přespávali monarchové, vévodové, knížata, vysocí církevní hodnostáři i další velikáni.
Hotel zůstává luxusní adresou i dnes, aktuálně tu nocleh pro jednu osobu s večeří o pěti chodech stojí 249 eur, kuchyně se chlubí michelinskou hvězdičkou. Skvěle se v Elephantu vařilo i za Havlíčka, který v Brixenu žil na účet rakouského státu. První měsíc měl spisovatel v hotelu zaplacenou plnou penzi a mohl si objednávat ty nejlepší tyrolské speciality z jídelníčku. Pochvaloval si třeba pečínky z alpských kamzíků. Nebylo proto divu, že měsíční účet vyskočil na slušných 55 zlatých, což byl půlroční plat učitele na místní obecné škole.
Zrozen násilou a násilou i vyhnán
Karel Havlíček Borovský se narodil v zámožné kupecké rodině v Borové u Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) 31. října 1821. A jak sám napsal v biografii, už v den narození zároveň utekl hrobníkovi z lopaty. Jeho starší bratr Filip přitom zesnul jako kojenec a rodiče se těšili na vymodlené druhé dítě. „Přišel jsme na svět mrtev a jenom násilou mne přivedli k sobě,“ uvedl Havlíček v životopise. I tak zemřel velmi mlád, v nedožitých pětatřiceti letech.
Stačil však za sebou zanechat úctyhodné dílo, byť řečeno společně s Havlíčkem, také přerušené „násilou“, když ho rakouská policie vyhnala do Alp. CNN Prima NEWS připomíná především Havlíčkovu novinářskou kariéru. Historie ho považuje za jednoho ze zakladatelů moderní české žurnalistiky, uměl psát svižné politické texty i úderné satiry anebo ostré literární kritiky. Renomé si vydobyl slavnou recenzí na dílo Poslední Čech, které napsal Josef Kajetán Tyl.
V době politického uvolnění v roce 1848 začal vydávat vlastní Národní noviny, které byly po porážce revoluce vícekrát zakázány a definitivně byly zastaveny v lednu 1850. V srpnu 1850 pak musel přestat vydávat i časopis Slovan a po soudní při v Kutné Hoře byl deportován do Brixenu v Tyrolsku, odkud se vrátil až v květnu 1855.
S fešáckou apanáží v Alpách
Jak už bylo řečeno, Havlíček v Alpách strádal duševně, bez novinářské práce a čtenářů vadnul jak utržená růže. Naštěstí rakouská tajná policie nepoužívala praktiky StB či KGB a stát platil vyhnanci fešáckou apanáž 500 zlatých ročně, tolik si podle literárního historika Jiřího Moravy nevydělal ani brixenský farář. Státní podpora pro disidenta odpovídala platu nejvýše postavených úředníků na tyrolském místodržitelství v Innsbrucku, zatímco učitel v Brixenu si vydělal asi 120 zlatých ročně.
Nemocný prezident Masaryk se nedokázal podepsat, při přísaze zapomněl slib
Už je to holt taková domácí tradice, skutečný zdravotní stav československých i českých prezidentů se většinou před veřejností tajil a stále tají. „Prezidenta Masaryka už při volbě z 24. května 1934 notně opouštěly síly. Ale málokdo věděl, že ho měsíc před prezidentskou volbou postihla mozková příhoda,“ připomíná Marie Ryantová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
V hotelu Elephant žil nejen na počátku své internace ale také měsíc na jaře roku 1852, když za ním do vyhnanství přijela manželka Julie s dcerou, než si rodina na okraji městečka pronajala rozkošný domeček mezi vinicemi. Všechny adresy, na nichž národní buditel v Brixenu bydlel, zmapoval v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století právě zmiňovaný literární historik Jiří Morava, jenž do Tyrolska utekl v roce 1968 před sovětskými tanky.
Brixen je městem již od roku 901 a o šest let později se stal i sídlem biskupa. Autonomním církevním knížectvím, jemuž vládl biskup, jenž zároveň zastával i funkci říšského knížete, přičemž ještě za Havlíčka tvořili katoličtí duchovní více než desetinu obyvatelstva. Biskupové si tu už na sklonku prvního tisíciletí postavili hrad Hofburg, později přebudovaný na palác s dosud dochovanými renesančními arkádami.
Havlíčkova vyhlídka za tisíce zlatých
Brixenská ulice Karel-Havlicek-Straße kupodivu nevede až k Havlíčkovu domku, v němž internovaný strávil s rodinou největší část ze svého alpského pobytu. Ctitelé buditele musí odbočit do Kachleraustraße, kde na domě číslo 1 spatří i pamětní desku. Ta připomíná „českého národního hrdinu a velkého občana Rakouska“, jak hlásá text, na němž se v roce 1995 usnesli místní radní.
Novinář Karel Havlíček Borovský byl z Čech vyhoštěn za kritiku vlády a zákonů. Politický establishment se ale snažil napadat na hraně legality v rámci rakouských zákonů, rozhodně to nebyl revolucionář nebo anarchista. A ministerstvo vnitra mu oplácelo stejnou měrou, určitě ho nechtělo nechat umřít hlady a zimou, jak se tradovalo za socialismu. A Borovský do jisté míry korektní přístup státu chválil, nicméně i v domku v Kachleraustraße si pořád stýskal po vlasti.
„Domeček stojí na všechny čtyry strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu jako zde, jistě jsi ani neviděl,“ psal svému bratru Františkovi na počátku června 1852. Splíny Havlíček rozháněl četnými výstupy na blízké skalnaté vrcholy, třeba výšlapem na Hundskopf (2350 m n. m.), odkud si dlouho prohlížel efektní dolomitské panorama s monumentálním třítisícovými štíty.
Havlíček chválí telecí a víno
Budova hotelu Elephant byla postavena kolem roku 1500 a od roku 1773 je v držení stéle stejného hoteliérského rodu Heiss-Falkovi, letos také podnik získal významné ocenění rakouských památkářů a gurmánů: Historická hospoda roku.
Bití, klečení v koutě, kružítko ve stehně aneb Vzpomínky padesátníků na násilí učitelů
Tělesné tresty školou povinných dětí byly v minulém režimu spíš pravidlem než výjimkou. Dokazují to výpovědi padesátníků a starších, které jsme oslovili před počátkem nového školního roku. „Naše učitelka tomu říkala točo papučo. Vzala do ruky cvičební obuv – takzvanou jarmilku – a provinilce tou gumovou botou začala mlátit,“ vzpomíná historik a učitel Vladimír Kovář na „výchovné“ metody v Základní škole v Chrjukinově ulici v Ostravě.
Na štítu a na fasádě hostince, jenž se za Havlíčka jmenoval Zum Elefanten, vidíme i dnes několik slonů. Štukového i malovaného. Slon byl darem portugalského krále Jana III. pro synovce Maxmiliána, ale zvíře muselo dojít po svých z italského přístavu v Janově až do Vídně. Před Vánocemi v roce 1551 se tak slon objevil v Brixenu a byl uvítán celým městečkem. Později býval k vidění v císařském zvěřinci ve Vídni, kam došel teprve v květnu 1552 a rok poté zemřel, údajně byl nevhodně krmen.
Dlouho před Havlíčkem projížděl Brixenem roku 1679 český šlechtic Heřman Jakub Černín. „Naobědval jsem se v Brixenu,“ zaznamenal si 11. dubna téhož roku. I on byl hostem zájezdního hostinec Elephant, v němž o 172 let později bydlel Karel Havlíček Borovský. Ten ve vyhnanství utěšeně tloustl a do pamětní knihy hostince jednou napsal: „Teletina jako mandle / Vína taky dost: / Nač pak hledáš, zatracená duše! / Jinou blaženost?“
Prokletí jménem tubera
Buditel si ovšem ve zlaté kleci právem stěžoval, že byla zbaven základních lidských práv. I když v Brixenu napsal třeba veršované Tyrolské elegie, jeho ambice byly větší. Myslel na naučné spisy, v plánu měl třeba sepsání dějin Ruska, v Moskvě dříve i nějaký čas pobýval jako vychovatel. V Brixenu neměl přístup k pramenům, a tak vážnou práci odkládal až na dobu, kdy se vrátí do Čech. To se stalo teprve v květnu 1855, měsíc po smrti své ženy, kterou zabila tuberkulóza. Pokročilá tuberkulóza si pak v červenci 1856 vzala i Havlíčka, tři měsíce před pětatřicátými narozeninami.
„Dne 29. července 1856 odpoledne jako by oživoval. Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval, jako by psal. O páté hodině odpolední však tužka vypadla z ruky, hluboký povzdech a hrdinný mučedník – dotrpěl! Tak zhasla naše hvězda. Veliký Čech a Slovan, chrabrý, upřímný, sebeobětovný, jediný náš Karel Havlíček Borovský,“ napsal v roce 1885 Karel Tůma v knize s názvem Karel Havlíček Borovský – nejslavnější publicista českého národa. V bichli, které měla 698 stran.
V roce 1885 byl Havlíček skutečně uctíván jako národní hvězda, byť in memoriam. Pro dnešní školáky je to spíše jedna z nezáživných kapitol z dějin české literatury. Pokud však paní učitelka začne vyprávět, jak Havlíček v Brixenu trpěl hladem, bídou a mrazem, možná nějakého citlivějšího žáčka jeho příběh přece zaujme. A co na tom, že to ve skutečnosti byla zlatá klec.
