Stále více dětí má psychické problémy kvůli nepravidelné školní docházce. Zdroj: Profimedia.cz
Přestože letos zůstaly školy i přes nepříznivou epidemickou situaci otevřené, děti jsou stále pod velkým tlakem. Musejí podstupovat testování, často končí v karanténě nebo izolaci. A výuka tak mnohdy probíhá hybridně – částečně on-line a částečně ve škole. Jak se na dětech podepsaly všechny restrikce spojené s covidem, na to se redakce CNN Prima NEWS zeptala Galiny Jarolímkové, ředitelky pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.
Jak podle vás děti zvládají současná covidová opatření, kdy do školy sice chodí, ale musí podstupovat testování a často se dostanou do karantény nebo izolace? Není to pro ně náročnější, než když měly on-line výuku?
Podle výpovědí dětí, které se dostanou k nám do poradny, zvládají testování a nošení respirátorů bez výraznějších obtíží. Daleko horší je to s přechody z prezenční výuky na distanční a naopak. Děti, hlavně ty na prvním stupni, mají objektivní potíže s tím, že jsou zdravé a přesto nemohou ven s kamarády, na kroužky apod. Malým dětem se daná situace těžce vysvětluje. O zvyšující se frustraci jejich rodičů nemluvě. I pro samotné pedagogy je to velice náročné, nejhorší je asi výuka hybridní. Je nepřirozené, že děti jsou už druhým rokem mimo své kolektivy, ať jde o prvňáčky či maturanty.
Dětem je potřeba vysvětlit, co pozitivita i nemoc znamenají. Že pozitivní člověk nemusí mít žádné následky, nemusí zákonitě umřít, jak to někteří vnímají například z médií.
Podepsala se na nich tato opatření hůře než zavřené školy?
Na všech z nás se tato opatření podepsala. Nejednotné postupy, stále se měnící nařízení a restrikce. Přes rok my psychologové a speciální pedagogové upozorňujeme na to, že jsou potřeba jasná pravidla, která se nebudou měnit každý týden. Děti jsou velmi vnímavé na podněty nás dospělých, a jak se v nich mají vyznat ony, když ne my dospělí? Děti potřebují ke zdravému psychickému vývoji své kamarády, své koníčky a nějaký řád, na který jsou zvyklé.
Takže se to projevilo i na jejich duševním zdraví?
Ano. Máme ve školách daleko více dětí s úzkostmi, depresemi či panickými stavy než před dvěma lety. Bohužel se to v budoucnu může projevit i závažnějším duševním onemocněním.
Jako matka vnímám i to, že pro děti je covid velký strašák, protože nevědí, co je čeká. Syn každé pondělí ve škole trne, aby nebyl pozitivní. A když jednou pozitivní byl, málem se z toho zhroutil. Jak by měli rodiče dětem pomoci, aby neměly takový strach?
Dětem je potřeba vysvětlit, co pozitivita i nemoc znamenají. Že pozitivní člověk nemusí mít žádné následky, nemusí zákonitě umřít, jak to někteří vnímají například z médií. Poslední rok a půl jsme médii a bohužel i vládními činiteli informování jen a jen o všem negativním, kolik lidí je nakažených, kolik lidí umřelo, co vše covid způsobil. Neříkám, že to není potřeba, ale je určitě potřeba lidem sdělovat i pozitivní zprávy. Třeba o tom, co se podařilo, kolik dětí se narodilo atd. Každý, kdo trochu rozumí psychologii, ví, jak funguje psychologie reklamy a že je potřeba mluvit o pozitivní stránce „reklamy“ a čerpat z ní.
Kvůli strachu z covidu někteří onkologičtí pacienti odkládali důležitá vyšetření
Pandemie ovlivnila životy nás všech. Strach z nákazy a následky onemocnění COVID-19 však ještě silněji pocítili onkologičtí pacienti, pro které je i banální viróza velmi nebezpečná. Paní Marie (35 let) z Prahy měla v první jarní vlně koronaviru jen sedm měsíců po skončení onkologické léčby. Z obrovského strachu z nákazy se dokonce rozhodla odložit důležité vyšetření magnetickou rezonancí. I přes veškerou snahu však onemocnění COVID-19 nakonec stejně prodělala.
Jaké budou mít děti znalosti? Přece jen už dva roky mají omezené vyučování. Ani v letošním školním roce není výuka stoprocentní. Mají šanci to vše dohnat, nebo vyrůstá „ztracená“ generace?
Nemyslím si, že by děti nebyly schopné vše dohnat. Děti jsou šikovné, schopné a je potřeba jim věřit. Záleží hodně na pedagozích, rodičích, jak jim s tím pomohou. Určitě však jinak vše zvládnou žáci prvního stupně základní školy a jinak maturanti či učni závěrečných ročníků. Stále věřím většině pedagogů, že jim budou nápomocni. Ale i samotní žáci musí chtít překonat určité překážky a jít za svým cílem. Určitě i v době distanční výuky se děti mnohé naučily a mohou z toho vycházet v letech budoucích. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a je potřebné z toho čerpat.
Které děti jsou současnou situací podle vás zasaženy nejvíce a proč?
Tato situace se podle mých zkušeností dotkla nejvíce žáků středních škol. Mám v péči studentku druhého ročníku střední školy, u které se v době distanční výuky a sociální izolace prohloubily psychické obtíže do té míry, že se u ní objevila sociální fobie z jakéhokoliv sociálního kontaktu. Přechod z distanční výuky na prezenční a zase zpět ji velmi poznamenal. Nejistota, strach z toho, co bude, pro ni neznámí lidé na opačné straně obrazovky. Protože žáci předloňských prvních ročníků neměli šanci se osobně seznámit, když po měsíci školy přešli na dlouhou dobu na on-line výuku.
Jak se u ní tyto obtíže projevily?
Měla obavy z návratu do lavic – bála se ztrapnění před spolužáky a tuto situaci řešila sebepoškozováním a špatným stravováním, které vedlo až k poruše příjmu potravy. Výrazné obtíže se prohloubily v okamžiku návratu do školy a na odbornou praxi. Bála se spolužáků, učitelů, reakcí na její vzhled, na možné dotazy jak se cítí atd. V průběhu června přestala úplně komunikovat a uzavřela se do sebe, vše vygradovalo pokusem o sebevraždu.
Bohužel kapacity psychologů a psychiatrů se nenavýšily a leckdy jsou čekací doby i několik týdnů až měsíců.
Co rodiče dívky, jak se k této situaci postavili oni?
Ti byli z celé situace zničení, ale zároveň měli i jiné starosti. Tatínek zrovna bojoval s vážným průběhem covidu a velkou část jara strávil v nemocnici, a maminka, která zajišťovala chod celé rodiny po stránce finanční i emoční, svou pozornost bohužel zaměřila jinam. Naštěstí vše dopadlo dobře a dívka je nyní kromě psychologické péče také v péči psychiatrie. Bohužel kapacity psychologů a psychiatrů se nenavýšily a leckdy jsou čekací doby i několik týdnů až měsíců.
Jak mají rodiče poznat, kdy je vhodná doba zajít s dítětem k psychologovi?
Určitě bych doporučila rodičům být v tuto chvíli dobrými pozorovateli svých dětí. Být jim nablízku, když potřebují a podporovat je, povídat si s nimi, když chtějí. Jakmile zjistí, že se jejich dítě chová jinak než obvykle, měli by to začít řešit. Není potřeba hledat hned pomoc klinických psychologů nebo psychiatrů. Doporučila bych se obrátit na výchovnou poradkyni ve škole nebo na školního psychologa, zda vnímají změny i ve škole.
Co dělat v případě, že škola nemá svého psychologa?
Prvotní péče ve škole může být zásadní, a i pár rad může pomoci. Pokud ve škole školní psycholog není, lze se objednat do pedagogicko-psychologické poradny, která má danou školu v péči. Jednou z možností je stále i naše poradenská linka pomoci, kam si o rady stále i v současné době volají a píšou rodiče, učitelé i samotní žáci. Nejedná se však o krizovou linku či linku bezpečí. Všichni ale zde mohou dostat adekvátní odpovědi na své otázky a dozvědět se, co dál.
