Onkologičtí pacienti pocítili strach z covidu ještě více. (ilustrační foto) Zdroj: CNN Prima NEWS
Pandemie ovlivnila životy nás všech. Strach z nákazy a následky onemocnění COVID-19 však ještě silněji pocítili onkologičtí pacienti, pro které je i banální viróza velmi nebezpečná. Paní Marie (35 let) z Prahy měla v první jarní vlně koronaviru jen sedm měsíců po skončení onkologické léčby. Z obrovského strachu z nákazy se dokonce rozhodla odložit důležité vyšetření magnetickou rezonancí. I přes veškerou snahu však onemocnění COVID-19 nakonec stejně prodělala.
„V roce 2019 jsem prodělala onkologickou léčbu kvůli karcinomu konečníku. Když přišla koronavirová pandemie, měla jsem kvůli mediální masáži takový strach, že jsem raději o dva měsíce odložila důležité vyšetření a zcela se izolovala od lidí,“ vypráví Marie svůj příběh. Přestože dodržovala veškerá opatření, covid stejně prodělala. „Bylo to v září loňského roku. Objevily se první příznaky a test potvrdil, že jsem pozitivní. Pamatuji si, že jsem začala hrozně panikařit a bála se. Hned se mi začaly vybavovat různé dramatické příběhy, o kterých jsem četla v médiích,“ pokračuje Marie.
Nakonec se jí podařilo psychicky se uklidnit a snažila se myslet pozitivně. „Řekla jsem si, že když budu ve stresu, všechno tím jen zhorším. Použila jsem všechny možné psychosomatické techniky, které jsem se za dobu onkologické diagnózy naučila, mimo jiné i v centru Amelie,“ říká a dodává, že s pomocí své mysli se snažila vsugerovat si, že se cítí lépe, než tomu ve skutečnosti bylo.
Zmíněný spolek Amelie nabízí psychosociální pomoc a dlouhodobě monitoruje situaci onkologicky nemocných a jejich blízkých v ČR. „Zvyšují se počty psychických obtíží u všech, což ukazuje na míru zátěže, kterou si lidé procházejí. U onkologicky nemocných i jejich blízkých se jeví stejný trend,“ potvrzuje Mariinu zkušenost psycholožka Kristýna Maulenová z Amelie.
Nakonec byl průběh covidu u Marie stejný jako u většiny lidí v jejím okolí. „Můj partner, který nemá žádné chronické onemocnění, na tom byl hůř než já. Na dva měsíce ztratil chuť a čich. Trochu mě povzbudilo, že ani jako bývalý onkologický pacient nemusím mít ten nejhorší možný průběh,“ dodává.
Připouští však, že onemocnění není dobré podceňovat. Podle Marie to bylo jiné než běžná chřipka, se kterou onemocnění COVID-19 řada lidí srovnává. „Bylo to určitě jiné, velmi nepředvídatelné. Vzpomínám na velice nepříjemný tlak na hrudi, ostrou a nepřestávající bolest hlavy a těla,“ pokračuje. Její partner se navíc nakazil po třech měsících podruhé, nicméně Marie se tentokrát, přestože spolu žijí ve společné domácnosti, nákaze vyhnula. „Bylo mi to divné, protože jsme byli pořád spolu, ale je možné, že jsem měla více protilátek pro prvním prodělaném covidu,“ myslí si.
Covidová pandemie podle ní v mnoha ohledech zkomplikovala zdravotní péči. Sama podle svých slov zažila jednu nepříjemnou zkušenost. „Asi tři týdny po covidu se u mě objevila teplota a křeče v podbřišku včetně zimnice. Nicméně pro mě byla bolest známá, poznala jsem na sobě, že se nejedná o covid. Pro jistotu jsem zavolala do ordinace a sestra mi řekla, ať přinesu moč, ve které se ukázala lehká bílkovina,“ popisuje svůj zážitek paní Marie.
O to větší šok byl, když ji lékař odmítl vyšetřit s tím, že nechce dostat covid. „Podle něho byly mé příznaky typické pro covid a nezajímalo ho, že mám křeče v břiše, které se stupňovaly a bílkovinu v moči. Poslal mi pouze e-recept s antibiotiky, aniž by mě vyšetřil. Měla jsem pocit, že se mám sama rozhodnout, jestli budu léky užívat nebo ne. Přitom to mohl být třeba slepák nebo jiný závažný problém,“ uzavírá své vyprávění Marie, která doufá, že se všichni co nejdříve vrátíme k normálnímu životu bez strachu o své blízké.
Onkologie fungovala v plném rozsahu po celou dobu
Podle onkoložky Alexandry Aschermannové se důsledky více než roční izolace společnosti v souvislosti s pandemií koronaviru odrážejí v oblasti preventivní a terapeutické péče. Skutečný dopad zjistíme po zvládnutí pandemie, až budou k dispozici ověřená data. „V oboru onkologie je nutné zdůraznit, že díky maximálnímu úsilí zdravotníků byla péče o nemocné zajištována prioritně. Odklady v této péči totiž mohou být určující v prognóze a přežití nemocných,“ vysvětluje onkoložka.
Dodává, že operace, radioterapie, chemoterapie, biologická cílená léčba či imunoterapie probíhaly v běžných termínech jako do té doby. „Na druhou stranu vzhledem k tomu, že zdravotnická pracoviště byla nucena transformovat se do covidové péče, mohlo docházet k posunutí termínů kontrolních vyšetření, plastických výkonů apod., které by však neměly zásadně ovlivnit osudy pacientů,“ doplňuje. Podle Aschermannové byl problém spíše na straně pacientů, kteří se ze strachu z nákazy báli navštívit svého praktického lékaře nebo zajít ke specialistovi.
Horší to bylo s psychickou zátěží vyplývající z onkologické diagnózy a náročné léčby. Pro nemocné je důležitá vztahová komunikace s rodinou, okolím, přáteli a také podobně nemocnými. „To vše bylo narušeno, nefungovaly například lázeňské a různé rekondiční pobyty. Přitom právě tyto procedury pacienty psychicky podporují a zlepšují jejich klinický stav a kvalitu života,“ míní Aschermannová, která věří, že společnost a především zdravotnictví vyjde z pandemie zkušenější, využije nečekané, ale nové poznatky ke zlepšení organizace a efektivity péče.
