Až se nám poslední zub vykotlá, / nebudem nadávat z beznaděje, zpíval Jaromír Nohavica v osmdesátých letech. „Písnička s názvem K našim sedmdesátinám vznikla v roce 1984,“ prozrazuje zpěvák pro CNN Prima NEWS. Tehdy mu bylo jednatřicet, 7. června 2023 se dožívá sedmdesátin. V textu z roku 1984 s humorem předpovídal, jak na tom s manželkou Martinou budou právě se sedmi křížky na hrbu. „Jó až nám poslední vlas vypadne / oba se změníme v čaroděje,“ prorokoval písničkář.
„Přejdeme z tvrdých řízků na protlak,“ věštil Jaromír Nohavica v písničce K našim sedmdesátinám. „Proměnil jsi se v čaroděje? A poslední zub už se vykotlal?“ Píšu Nohavicovi esemesku. Jsou to drzé dotazy, ale v Ostravě se to tak nebere. Co na srdci, to na jazyku. Písničkář odpovídá pobaveně a přidá informaci, že tahle futurologická písnička vznikla již za normalizace, v roce 1984.
S Nohavicou na utopenci
Porovnávat text s dnešní realitou, a ještě veřejně, to se ostravskému bardovi nechce. I v sedmdesáti má pořád vlažný vztah k mainstreamovým médiím a pečlivě si hlídá soukromí. Nohavica mi ale v legraci navrhuje metodologii, jakou mám použít při poměřování devětatřicet let staré písničky s dnešní realitou. „Podle fotek to vypadá, že zuby ještě má,“ píše Nohavica v esemesce.
„Ve Slezske ho zahlídli, jak si dává utopence,“ nabádá mě také. Slezska je pivnice v centru Ostravy, kousek od Stodolní ulice. Utopence v této restauraci podávají s chlebem, nakládanou cibulí, feferonkami a kysaným zelím. Řízek nabízejí z krkovičky, ten je samozřejmě tužší než utopenec, což je v podstatě mleté maso. Dokazuje to snad něco o vykotlaných zubech? Vyměňujeme si zábavné esemesky, ale životní cesta sedmdesátiletého folkaře vedla i nebezpečnými či podivuhodnými zákrutami. Zpěvák se nicméně nad minulostí nechtěl nikdy příliš dojímat anebo ji zbytečně pitvat, spíše věci řešil jako v písni K našim sedmdesátinám: „Ať bylo, jak bylo, / ať, bylo jak bylo, / hlavně, že je.“
Jaromír Nohavica. Zdroj: profimedia.cz
Láska jako trám
Na Nohavicovi je sympatické, že už na prahu Kristových roků nahlížel zvědavě do kmetských let. Písničkářovi z Ostravy nikdy nechyběla empatie, na svět se dokáže přesvědčivě dívat očima dětí, starců, tramvajáků, nešťastných milenců anebo třeba opilců. A z tíhy života si spíše sympaticky utahuje, než se plačtivě dojímá. „My dva a důchodci, no to je fór,“ napsal ve své vizi o oslavě sedmdesátin.
Je až dojemné, jak v roce 1984 věřil, že zestárne se svou první ženou. Martině Hlavičkové slíbil na radnici věrnost už v roce 1973. I když zpěvák občas do futer zasekl i sekeru, je to pořád láska jako trám a trámy dokážou střechy starých domů podržet i stovky let. „Já dočtu konečně Hemingwaye / ty budeš pěstovat celer a pór,“ pokračuje písnička z roku 1984.
Dílu amerického prozaika Ernesta Hemingwaye doslova propadl, občas autora zmiňoval i na koncertech. Nejoceňovanější spisovatelova novela nese název Stařec a moře a vypráví trýznivý příběh o rybáři v kmetském věku, který se rve s nepříznivým osudem.
V sedmdesáti v „eldéence“
„Jsem moc starý na to, abych utloukl žraloka k smrti. Ale pokusím se o to, dokud mám vesla a kyj a rukojeť kormidla,“ přemítá rybář z novely Stařec a moře. A žraloka nakonec vítězně udolá. Platí to i o Nohavicovi, dokud má v rukách kytaru, vydrží všechny rány osudu. Rozhovory novinářům dává nerad se vzkazem, že všechno říká písněmi.
„V ústavu péče pro přestárlý lidi, / nebudem nadávat, že venku leje,“ zpívá se také v písni K našim sedmdesátinám. Možná ji napsal pod dojmem stárnoucích rodičů anebo nemocných sousedů, zkrátka počítal i s tím, že v sedmdesáti může skončit v domově důchodců anebo v „eldéence“. V léčebně dlouhodobě nemocných, hospice komunismus neznal.
Naštěstí Jarek zpívá dál, jeho poslední dva koncerty ve Svitavách a Teplicích byly vyprodány. „K svátku mi upleteš svetr a šál, / já svetr umažu od oleje, / štěstí, že zrovna tebe jsem si vzal,“ pokračuje Nohavicova písnička. Opět krásná víra, že zestárne po boku milované manželky, což se i splnilo.
První dojmy z tohoto světa
Když se slaví narozeniny, sluší se připomenout rodiče. Nohavicův táta pocházel z Ostravy, máma z valašských Velkých Karlovic. „Táta, houslista a básník, si pak mámu přes protesty přísného dědy Josefa, který měl o ženichovi pro svou nejstarší dceru jistě zemitější představy, odvedl do Ostravy. Tam jsem se narodil já,“ píše Nohavica ve vzpomínkových črtách, které nepravidelně zveřejňuje ne svém webu.
První dojmy po narození, které si vybavuje, jsou ovšem topograficky umístěny do Opavy: „V Opavě jsem spatřil z kočárku velký bílý dům s červenými okny, a to je má nejstarší vzpomínka na svět.“ Z Valašska vlastně pocházel i dědeček František, který hrál na harmoniku. „Heligonku koupil děda František. Nebyl jako řidič v pivovaru u Štrasmana jistě nijak bohatý, ale na některé věci patrně u Nohaviců z Mariánských Hor, a předtím z valašské Zašové, bylo. Táta chodil do houslí, vydával si svůj vlastní literární časopis Dobrý vítr a byl skautem.“
Čekání na pamětní desku
Mnohem více než z Opavy si Nohavica pamatuje z porubského sídliště v Ostravě, kde vyrůstal od pěti let. V domě v Opavské ulici číslo 769, kde žil v letech 1958 až 1975. Na tom domě bude jednou viset pamětní deska, ale to až utichnou vášně spojené s jeho jménem na seznamu spolupracovníků StB. A s převzetím medaile za uměleckou tvorbu od Vladimira Putina, kterou si ponechal i po ruské invazi na Ukrajinu.
Když Nohavicův táta vyrostl ze skautských let, stal se přesvědčeným komunistou, který nový režim až s bohatýrskou radostí opěvoval i v básních. A synkovi také vybíral, co má číst, pokud tedy můžeme věřit básni Jaromíra Nohavici staršího, kterou vydal ve sbírce Velký kruh z roku 1960: „A když s knížkou v ruce spí, / to ho nerad, nerad budím. / Možná bloudí po stepi / nebo sníh mu čelo studí, // možná že se potkává / s Mladou gardou, s timurovci. / Jen ať se ti, chlapče, zdá / o té zemi celé noci!“
Jaromír Nohavica mladší se o Porubě zmiňuje v mnoha textech, čtvrti dokonce věnoval celou desku Poruba z rok 2017. Se stejnojmennou titulní písní: „Tady to bylo kde mě učili azbuku / A dole na nábřeží skřivan sed mi na ruku / A dřív než odletěl tak mrkl na mě spiklenecky / Tady to bylo kde jsem přečetl knížky všecky.“
K přečtení důležitých knih život nestačí
Samozřejmě, že nečetl jen Timura, brzy přišel čas na lepší tituly. Již v roce 1974 také pracoval přímo u pramene, v ostravské knihovně v centru města. „V ostravské knihovně jsem ovšem poprvé zahlédl také hloubku své nedostatečnosti, když jsem si ve své naivitě hned první dny odkládal za sebe do regálku vrácené knížky, které mne tak zaujaly, že jsem se těšil, jak si je přečtu. Večer jich tam bylo po celém výpůjčním dni tak pět až deset. Druhý den dalších pět až deset, třetí den taktéž. Pochopil jsem, že nám nezbývá tolik času života k přečtení všeho, co bychom přečíst měli a chtěli,“ vypráví Nohavica v internetových vzpomínkách.
Celý dosavadní Nohavicův život v tomhle textu nelze probrat. Nahlédli jsme do dětství a dospívání, teď už má sedmdesát. V esemesce se ptám, zda už tedy přečetl celé dílo svého oblíbeného Hemingwaye. Bez odpovědi. Ale jak ho znám, tak už přelouskal i Hemingwayovu povídku Pokoj do zahrady, která až do roku 2018 zůstala zapomenuta ve spisovatelově pozůstalosti.
Na lačno nejlepší je radepur
„Až usnou doktoři, vběhnem na dvůr, / ty budeš za četníka, já za zloděje, / na lačno nejlepší je radepur / a analgetika,“ pokračuje vizionářský text písničkáře z roku 1984. Na zdraví se v esemesce neptám, to je asi nevhodné. V duchu mustru, který mi Nohavica dal, ale trochu fantazíruji: U doktora ho neviděli půl století, zdravý jako řípa. Nepije, nekouří, ten nás všechny přežije. I ve sto letech popadne harmoniku a zahraje před plnou Lucernou, to se bude psát rok 2053. A jeho nový román „Byl jsem s děvkou, ale na pokoj jsem s ní nešel“ se právě stane bestsellerem.
Koncert Folkfórum 7. prosince 1989 v Paláci kultury a sportu v Ostravě. Zleva zpěváci Pavel Dobeš, Karel Kryl a Jaromír Nohavica Zdroj: ČTK
„Jó až nám poslední vlas vypadne, / oba se změníme v čaroděje, / vykouzlíme si, co nás napadne.“ Co by si asi tak Jaromír Nohavica přál, kdyby byl opravdu čarodějem? Možná by se nechtěl potkat s některými lidmi, které mu osud postavil do cesty. Třeba s oním estébákem, který písničkaře nutil, aby tajné policii chodil vyprávět, co se povídá mezi folkaři.
Prokletý metál od Putina
A možná by začaroval i dopis od ruského prezidenta Vladimira Putina z roku 2018, když mu z Kremlu oznámili, že získal Puškinovu cenu. Kdyby totiž dopis z Moskvy nedošel do Ostravy, byl by ušetřen i kritiky, která se na něho po převzetí metálu snesla. A určitě mu dodnes není příjemná. „Ať bylo, jak bylo, / ať bylo, jak bylo, / hlavně že je,“ zpívá sice v písničce K našim sedmdesátinám, ale v reálném životě se minulosti nelze zbavit jen třemi verši.
„Chvalte mne za vše dobré a haňte za vše špatné. Jen to, prosím, neprohazujte,“ vyzývá Nohavica na internetových stránkách. Mnozí tak opravdu činí a neustále hodnotí Nohavicovy společenské postoje. Zatímco třeba slovenský spisovatel Ján Štrasser hned po ruské invazi na Ukrajinu Puškinovu medaili vrátil do Moskvy, Nohavica si ji nechal. „Cenu jsem dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, ne za válčení,“ řekl Nohavica loni v únoru serveru iDNES.cz. Invazi vzápětí několikrát odsoudil, například v domácím on-line Koncertu z podkroví: „S Putinem opravdu nesouhlasím, ta válka je mi proti srsti.“
A jak tohle všechno souvisí s Nohavicovými sedmdesátinami? „Lidé někdy ke stáru ztrácí citlivost důležitých politických senzorů a zkrátka přijmou pochvalu i od lidí, od kterých by si ji asi třeba před 20 lety nevzali,“ přemítal nad Nohavicovými postoji loni v květnu publicista Petr Fischer na stránkách deníku Seznam Zprávy.
Nohavica si medaili od Putina ponechá. Zdroj: Profimedia.cz
Dokud se zpívá, ještě se neumřelo
Zpěvák nad stářím dumal průběžně, vlastně po celou písničkářskou kariéru. A třeba v roce 1996 vydal na uznávaném albu Divné století písničku Starý muž. „Koupím si pergamen / a štětec a tuš / a jako čínský mudrc / sednu na břeh řeky / a budu starý muž,“ zpívá v ní. A zdá se mi, že takto si Nohavica sám sebe představuje tak asi v osmdesáti, za deset roků. Možná pak mudrc sedící na břehu řeky Ostravice ještě některé své postoje z minulosti přehodnotí.
Vlastně nemusí. Musí se jen umřít, ale písničkami se dá zubaté dlouho vzdorovat, jak to tvrdí Nohavica v jednom ze svých nejslavnějších songů Dokud se zpívá. I když se stal lidovou odrhovačkou a leckdo píseň vyřvává jako opileckou halekačku, text je zrcadlem těžkých životních zkoušek, kterými sedmdesátiletý jubilant musel projít:
Stokrát jsem prohloupil a stokrát platil draze
houpe to houpe to na housenkové dráze
i kdyby supi se slítali na mé tělo
tak dokud se zpívá. ještě se neumřelo
hm - hm hm - hm - hm
