Obytným vozem napříč Českem: Jihočeský kraj je turistů ráj

Do jižních Čech jsme přijeli večer, jak také v našem případě jinak. Zamířit do regionu, který naprosto splnil svoji pověst co do přírodních krás, nás napadlo v závěru návštěvy chebských památek. O nich jsem psala tady. A tak jsme rovnou vyrazili věrni heslu – v obytném voze můžete kdykoli kamkoli. Na dovolenou jsme vyrazili jako pětičlenná rodina. Dva dospělí –⁠ Daniel a Lea, jedna skoro dospělá, 16letá Daniela, a dvě děti –⁠ sedmiletá Ivanka a roční Jonáš.

Jihočeský kraj, na pohled ráj!

Zakempili jsme, lidově řečeno, u rybníka Bezdrev. Je to přátelské prostředí, kde bez větších očekávání a se skromnějšími nároky lze vcelku dobře strávit pár příjemných chvil. Dan s děvčaty druhý den ráno skočili do plavek a vyrazili na šlapadlo.

Já s Jonášem jsme zůstali na břehu a za chvíli jsme je ztratili z dohledu. Bezdrev je totiž co do rozlohy druhý největší rybník u nás. Ale to nám nevadilo, roční průzkumník si z venkovního sezení, které zůstalo před obytňákem, udělal prolézačku. A já měla chvíli pro sebe.

Ještě dopoledne jsme vyrazili na ferraty u Hluboké nad Vltavou. Najdete je tam celkem tři, A, B a C. My jsme s vybrali C, kterou by měla zvládnout i sedmiletá Ivča. Parkovat se dá poměrně blízko, jen sestup lesem je dost příkrý –⁠ nic pro maminy s dětmi. My ale máme tátu dobrodruha, a tak jsme dole u mola nakonec stáli i s kočárkem pro nejmenšího člena výpravy.

Dan holkám pomohl do postrojů. A nastartoval dron, aby je při tom mohl natočit. Nejdřív polezou ony, my je natočíme (stále věrni Prima Česku) a potom si ferratu užijí i dospělí. Takový byl plán, leč na něj nedošlo.

Danielka i Ivanka se „pověsily“ na lana a vydaly se hledat konec lezecké stěny. Já šla chvíli s nimi po vrcholu skály, lezce tak lze nějakých pár desítek metrů dobře sledovat a v případě potřeby s nimi komunikovat. Pak jsem se vrátila zpět k molu, kde mě Dan vítal slovy: „Spadnul mi dron! Do vody.“

Že si nedělá legraci, jsem pochopila ve chvíli, kdy se vydal do obytňáku pro plavky. Vltava tou dobou měla výrazně zelenou barvu, byla plná sinic. Abych pravdu řekla, bála jsem se, že se mi z vody nevrátí manžel, ale cosi jako lidská sladkovodní chobotnice.

Musel přeplavat na druhý břeh, kde dron propadl listím stromů a šplouchl do vody. Měl kliku a dron se mu i za pomoci navigace jedné z lezkyň, která ho viděla padat, podařilo najít!

Když se konečně z toho zeleného hnusu (pardon, prostě to hnus byl) dostal zpátky na molo, běžel rovnou do sprchy. A vzápětí dron rozebral, aby vyschnul. Tohle byl moment, kdy jsem děkovala bohu, že jsme přijeli v obytňáku. Přesně v takových nenadálých situacích ho oceníte nejvíc.

Asi si domyslíte, že ferratu nakonec zdolala jen děvčata. Vrátila se z lezecké trasy asi po hodině. S puchýři na rukou (i přes rukavice), ale spokojená a hrdá. Hlavně ta mladší.

V lodi i na kole...

Po obědě jsme se rozhodli zamířit do Třeboně. Svět čekal. A musím říct, že to byla dobrá volba. Počasí nám přálo, na lodi hráli muzikanti v námořnických trikách a kolem šplouchaly vlny, na kterých se houpali pokřikující racci.

Loď pod vedením kapitánky Marie Třeškové plula kolem ostrůvku s veslařskou dráhou, který ale lákal hlavně na středověkou studnu a tajnou chodbu, která sem vede ze zámku. Vyhloubena byla v době, kdy ještě rybník Svět neexistoval. S čímž se mimochodem pojí další zajímavost – tam, kde dnes plavou ryby a chechtají se racci, kdysi stály domy a v nich žili lidé. Dodnes na jedné straně rybníka stojí takzvané Odměny. Říká se tak statkům, které tehdy po vystěhování získali zemané, kteří ve vsi žili.

Příroda kolem Světa je krásná. A rybník se objet také na kole, čehož naše sestava po přistání v přístavu využila. Přesedla na kola vstříc koupališti Ostende, hrobce Schwarzenbergů a dalším zajímavým místům, která lákají turisty. A jak jsme zjistili, je dost takových, kteří se sem pravidelně vrací.

A my už víme proč. Třeboň má prostě co nabídnout. Nicméně my už jsme byli natěšení na závěrečnou etapu našich toulek v obytňáku. Tentokrát zamíříme na jižní Moravu so Lednicko-valtického areálu a pak ještě do Velkých Bílovic.

P.S.: Dron funguje! Dan má pořád jen dvě ruce a dvě nohy.