Obytným vozem napříč Českem: Chebský hrad a Špalíček

Nevyráželi jsme takzvaně tři sta z místa, Cheb byl další štací na naší dovolené, kterou jsme v obytném voze absolvovali vůbec poprvé. Máme za sebou návštěvu Jáchymova a zdejší štoly, kde pracovali (nejen) političtí vězni, na Božím Daru jsme si prošli chráněné rašeliniště, na Klínovci vyběhli po schodech na vrchol rozhledny a vyzkoušeli si trail na Klínovci.

Jsme Janochovi a na dovolenou jsme vyrazili jako pětičlenná rodina. Dva dospělí –⁠ Daniel a Lea, jedna skoro dospělá, 16letá Daniela, a dvě děti –⁠ sedmiletá Ivanka a roční Jonáš. Z domova jsme vyrazili teprve před pár dny a zážitků už máme požehnaně. První díl našeho putování si můžete přečíst ZDE, druhý ZDE.

Dnes, třetí den naší výpravy, si uděláme další. Je hezky a taky jsme si s Danem řekli, že je čas na trochu dalšího vzdělání. Takže ráno si na Stellplatzu Havlovka uděláme hezky, dáme si snídani venku před obytňákem. Pak to všechno v klidu sbalíme, umyjeme a uklidíme nádobí a můžeme vyrazit na cestu! Tentokrát o poznání kratší.

Hurá do Chebu!

Do města vjíždíme poměrně brzy dopoledne. I se 7,5metrovým domem na kolech (Pilote P746GJ) parkujeme přímo u hradu. Takže vyskáčeme ven, z garáže (úložného prostoru na konci auta, pozn. red.) vytáhneme kočár a kameru se stativem (ano, i tady pracujeme) a míříme za zdejším kastelánem Tomášem Dostálem.

Ze všeho nejdřív se zastavujeme v místní kapli sv. Erharda a Uršuly. Je jediná svého druhu v České republice. A hlavně (!) v ní straší. I když, to možná není ten nejlepší výraz. Duch, který tu podle kastelána přebývá, má totiž i stovky let po smrti mimořádně slušné vychování.

„Pod krovem hradní kaple je malá komůrka, do které se lze dostat z druhého patra. Míval tam malou alchymistickou laboratoř měšťan jménem Zikmund Van. Prováděl v ní alchymistické pokusy. A nám sem chodí uklízet paní a té po každém úklidu komůrky z půdy přiletí mince. Dopadne před ní, bývají to staré mince. A vysvětlujeme si to tak, že Zikmund Van jí tak zaplatí za úklid,“ vypráví Tomáš Dostál s dodatkem, že během svého života byl Zikmund Van velmi slušný člověk a mecenáš. „Já jsem ho taky viděl, ta paní má důkaz, protože ji vyplácí,“ říká kastelán a vyvrací tak pochyby každého, kdo by chtěl pověst označit za pouhou báchorku.

Černá věž s (ne)jasným původem

Z kaple míříme do Černé věže. Stavbu těžko přehlédnete. Stojí hned vedle vstupní brány a je, jak už název napovídá, celá černá. „Říkáme jí černá proto, že je postavená ze sopečného tufu, vyvřeliny ze sopky. My říkáme, že je z Komorní Hůrky, obce asi pět kilometrů od Františkových Lázní. V poslední době se ovšem objevuje teorie českých geologů, která tvrdí, že ten kámen pochází z německého Marktredwitzu, kde prý asi ve třetihorách vyvřel na povrch. My se ale držíme verze, že kámen je náš, český. Ale je to jedno, věž je hezká a přežije nás všechny,“ říká s humorem Tomáš Dostál, který vypadá, že zná každý kámen chebského hradu. Zase jsme měli štěstí na člověka na svém místě.

Na vrchol věže vede sto devět schodů, pro běžného návštěvníka by tedy její zdolání neměla být potíž. Většina lidí se prý ovšem zastaví zhruba v polovině schodiště, ne proto, že by si potřebovali odpočinout, ale proto, že je zaujmou malé dveře ve stěně.

„On je to původní středověký vchod. Věž nebyla přístupná z přízemí, s hradbou ji zde spojoval můstek. Pokud by někdo napadl hrad, obránci, kteří by to stihli, by se po můstku stáhli do věže a tam se dál bránili. Stěny jsou více než tři metry široké a ve středověku nešlo věž dobýt. Šlo o to, kdo déle vydrží,“ vypráví kastelán. Pod vstupem byl několikametrový prostor, v němž se po celý rok držely nízké teploty, a proto ho tehdejší osazenstvo hradu používalo jako lednici. Další výhoda ve prospěch obránců.

A když už vystoupáte na vrchol Černé věže, naskytne se vám ideální výhled na historické jádro Chebu, což mimochodem také stojí za to.

Špalíček a Kramářská ulička

Ale my teď zase o kousíček popojedeme. Co při návštěvě Chebu určitě nemůžete minout, je Špalíček. Takže zase skáčeme do obytňáku, který bez problémů parkujeme na náměstí. Už z něj máme Špalíček jako na dlani. A i k němu jsme dostali výklad od Tomáše Dostála, který pod palcem nemá jen hrad, ale i další památky v Chebu. „Kromě dodnes dochovaných jedenácti domů tvořil Špalíček ještě jeden blok, celkem zde byly tři bloky domů. Na západní straně dnešního Špalíčku stál v historii ještě jeden, který byl zbourán po velkém požáru roku 1809.“

A když už jsme u Špalíčku, byl by hřích neprojít se Kramářskou uličkou, která od sebe oba bloky domů odděluje. Měří na šířku 160 centimetrů, což z ní dělá nejužší uličku ve městě. A na rozdíl od prvních let od jejího vzniku si ji dnes můžete projít bez obav, že vám spadne na hlavu něco hodně nelibého.

„Je to případ typické středověké uličky. Když člověk zvedne hlavu, vidí vyústění prevétů, tedy středověkých záchodů. Z toho si sami odvodíte, co všechno tam mohlo dopadat, nejen ze záchodů, ale obyvatelé tam vylévali z oken, co nepotřebovali. Ulička tedy byla plná exkrementů, bylo to rejdiště krys, které následně šířily černou smrt neboli mor,“ líčí Tomáš Dostál nepříliš lichotivou historii jedné z nejvyhledávanějších památek Chebu.

Dnes už se tam ničeho podobného nedočkáte, to nejhorší, co tu můžete v současnosti cítit, jsou výpary ze zdejších restaurací. Uličkou tak můžete projít bez obav i bez očkování proti žloutence a jiným nemocem.

Návštěva Chebu zabere přinejmenším jeden den. Pokud si všechny zdejší krásy chcete vychutnat naplno a s radostí, nespěchejte. A když už tu jste, zajděte si i do místního muzea, kde byl mimo jiné zavražděn Albrecht z Valdštejna.

My už se vracíme zpátky do obytňáku, obstarat všechno potřebné kolem nejmladšího člena naší posádky. A přitom probereme, kam vyrazíme příště. Co třeba změnit prostředí a vyrazit na jižní Moravu? Uvidíme, co se nám bude a nebude chtít. To je kouzlo obytného vozu. Plány můžeme změnit kdykoli.