Nasadit mačky, do ruky cepín a vystoupat více než tisíc výškových metrů. Odměnou jsou neskutečné výhledy na zasněžené vrcholky hor a jakýsi pocit vítězství. To člověk zažívá při ledovcové túře na jedny z nejvyšších alpských vrcholků.
Ledovcové túry a výstupy na majestátní alpské vrcholky mohou být alternativou pro ty, kteří nepatří mezi milovníky moře a pláží nebo chtějí zkusit netradiční adrenalinovou dovolenou. Kdo však nemá zkušenosti s ledovcem, měl by se na „trek“ vydat s horským vůdcem.
Podceňovat ledovec se totiž nevyplácí a myslet si, že nehrozí žádné nebezpečí, je dost naivní. Například i letos začátkem srpna se jeden Čech zřítil do 20metrové ledovcové trhliny na Grossglockneru.
My jsme si letos vybrali pro výstup horu Wildspitze ležící v Ötztalských Alpách. Wildspitze měří úctyhodných 3 770 metrů. „Je krásná,“ zhodnotila jsem druhou nejvyšší horu Rakouska, když jsem ji poprvé spatřila. To jsem ještě nevěděla, jak mi dá zabrat.
Na K2 jsem se rozhodl, že už nikdy nepolezu s ženskou, říká horolezec Radek Jaroš
Před 70 lety byla poprvé zdolána desátá nejvyšší hora světa – Annapurna v Nepálu vysoká 8 091 metrů. 3. června 1950 ji pokořila skupina francouzských horolezců. O extrémních výkonech, hranicích lidského těla a pudu sebezáchovy hovořili hosté pořadu Silný hlas – horolezec Radek Jaroš a trenér házenkářů a bývalý československý reprezentant Michal Barda.
Pro výstup na Wildspitze je nejlepší dojet do vesničky Vent, kam to z Prahy trvá kolem sedmi hodin. Odtud se stoupá na Vratislavskou chatu (Breslaurer Hütte), kde většina lidí přespí. Na ledovcovou túru je nejlepší vyrazit brzy ráno, kdy je led a sníh ještě tvrdý a nepaří do něj sluníčko.
Vstáváme ve 4:45, ještě za svítání, a po rychlé snídani vyrážíme. V batohu máme mačky, cepín, sedací úvazky, smyce, prusíky (jisticí pomůcky, pozn. red.), karabiny a lano. Bez pořádné výbavy se na ledovec nechodí. Rizikem mohou být ledovcové trhliny, které člověk pod sněhem nevidí. Proto je důležité být navázán na laně. Pokud jeden do ledovcové trhliny spadne, ostatní ho vytáhnout. Člověk však musí vědět, jak na to.
Bez maček a cepínu by člověk letěl dolů
Počasí nám přeje, nebe je bez mráčku a na to, že jsme už téměř ve třech tisících metrech nad mořem, je docela teplo. Míjíme nádherné tyrkysové jezírko a začíná přibývat sněhu. Asi po hodině dojdeme k prudkému sněhovému žlabu.
„Kudy dál? Snad ne tím prudkým žlabem?“ divím se. Stejně jako ostatním turistům se nám nechce věřit, že máme jít kolmo nahoru.
Cesta ale opravdu vede žlebem. Nasazujeme tedy mačky a do ruky bereme cepín. Výstup je náročný, ale sníh zatím drží. Lezeme po čtyřech, cepín zabodáváme do sněhu a přidržujeme se ho, abychom nesklouzli dolů. Když vylezeme až nahoru, následuje via ferrata, kterou musíme zvládnout v mačkách, protože některé části jsou zasněžené a v obyčejných pohorkách bychom mohli uklouznout.
Od zdolání vrcholu jej neodradila ani smrt parťáka. Nebudeme tu věčně, říká Holeček
Český horolezec Marek Holeček již podruhé obdrží mezinárodní horolezecké ocenění Zlatý cepín. Tentokrát za svoji unikátní cestu na vrchol hory Chamlang v Nepálu, kterou absolvoval se Zdeňkem Hákem. V čem je jeho způsob lezení specifický? Čím se při svých cestách řídí? Jak se dokázal vyrovnat se smrtí parťáka? Na tyto otázky Holeček odpovídal v pořadu Interview.
Když přelezeme ferratu, objeví se před námi běloskvoucí ledovec a v něm vyšlapaná cestička k vrcholu Wildspitze. Slunce už pěkně pálí, mažeme se opalovacím krémem s faktorem 50. Od ledovce se slunce odráží tak, že může způsobit ošklivé spáleniny, což jsem si ověřila při minulém výstupu na jiný ledovec.
Po rychlé svačině se navazujeme na lano a s cepíny v rukou vyrážíme. Musíme od sebe dodržovat rozestup minimálně 12 metrů a soustředit se na to, aby lano zůstalo napnuté. Procházíme několika spadlými lavinami, což na jistotě moc nepřidá. Po přechodu ledovce, který nám zabere další hodinu, už před sebou máme finální výšvih na Wildspitze.
Člověk si připadá jako v nebi.
Jakmile se dostaneme na hřebínek, začíná strašně foukat, až se potácím. „Takový vichr, že mě to snad odfoukne,“ říkám si v duchu. Snažíme se lézt na vrchol co nejrychleji. Poslední metry jsou náročné, člověk si musí dávat velký pozor, kam stoupne a kde se chytí, aby neuklouzl a nesletěl dolů. Na vrcholu jsme v deset dopoledne. Máme ho celý pro sebe a Alpy jako na dlani.
Nevidíme nic jiného než zasněžené vrcholky hor. Je úplné ticho, jen vítr fučí víc a víc. Člověk si připadá jako v nebi, jako by byl jediný na světě. Zdolání hory přináší pocity štěstí, lásky, možná míru. Takové pocity se těžko popisují, ale věřím, že je zažívá spousta lidí, kteří vylezou na kopec. Možná je to něco jako droga, která nutí lidi vydávat se na vrcholky hor znovu a znovu.
Na vrcholové pivo nedojde
V batohu s sebou nesu vrcholové pivo, domlouváme se však, že si ho dáme, až slezeme o něco níž, kde je tepleji. Na vrchol navíc přicházejí další lidé, takže jim necháme to úžasné místo taky pro sebe.
Cesta dolů většinou bývá rychlejší a snazší než nahoru. To však tentokrát neplatí. Lézt ferratou dolů a v mačkách není nic příjemného, stejně tak bojuji se sestupem prudkým žlabem. Sluníčko už zprudka pálí, sníh je jako kaše a klouže. Musím se hodně soustředit a snažím se nepropadat panice.
Pod žlebem se mi uleví a cestou dolů nás už nic nepřekvapí. Největší radost mám, když dorazíme zpět do městečka Vent k autu – bez zranění, s krásnými zážitky. Celkem nám výstup a návrat trvaly deset hodin. Odvážíme si vzpomínky, které nám už zůstanou navždycky.
