SILNÝ HLAS MARKÉTY FIALOVÉ, Michael Barda, Radek Jaroš - 3.6. v 20:19
Před 70 lety byla poprvé zdolána desátá nejvyšší hora světa – Annapurna v Nepálu vysoká 8 091 metrů. 3. června 1950 ji pokořila skupina francouzských horolezců. O extrémních výkonech, hranicích lidského těla a pudu sebezáchovy hovořili hosté pořadu Silný hlas – horolezec Radek Jaroš a trenér házenkářů a bývalý československý reprezentant Michal Barda.
Jaroš je prvním Čechem a patnáctým člověkem na světě, který vylezl na všech čtrnáct osmitisícovek bez pomoci kyslíku. Annapurnu zdolal v roce 2012 a vzpomínky na ni má silné.
„Na Annapurnu se nedá zapomenout. Byla to moje třináctá osmitisícovka a následky z ní mám na celý život,“ popisoval Jaroš. Horolezec si z ní odnesl vážné omrzliny, které ho připravily o prsty na nohou.
Annapurna je velmi náročná, každý výstup na ni je pro horolezce extrémním výkonem. Navíc je tam běžné velké nebezpečí lavin a pádů. Jaroše a jeho tým k tomu během jejich výstupu zastihlo ještě extrémně špatné počasí. Na vrcholek nepálské hory stoupali šest dnů. „Dva dny po sobě se nám podařilo vystoupat jen 250 výškových metrů,“ vzpomínal Jaroš.
Podle něj je Annapurna sice první pokořenou, ale v současné době nejméně zdolávanou horou, protože má nejvíce lidských obětí. „Když jsme na ni lezli, nebylo tam za celou dobu ani dvě stě horolezců. Přitom na Everest vystoupá za jednu sezónu klidně pět set až tisíc lidí,“ objasňoval Jaroš.
Řeč došla i na extrémní výkony, které ale pro každého člověka mohou mít odlišný význam. „Jsou extrémní výkony, které se pohybují na hranici možností lidského těla. Pro někoho to může znamenat vynést bednu minerálek do druhého patra,“ vysvětloval Barda. Podle něj je především důležité, aby si každý člověk nastavil vlastní měřítko, čeho je schopný, a neporovnával se s ostatními.
Třeba Barda si svou hranici dokázal nastavit, když chytal za reprezentaci v házené. „Nikdy jsem nebyl rychlý, ale chtěl jsem být brankář, takže jsem pracoval s anticipací a s mentální přípravou na soupeře. Hrál jsem si s ním na psychologické úrovni,“ popisoval Barda.
Musíme mít pud sebezáchovy, abychom se vrátili
Právě psychologie je v extrémních podmínkách klíčová. S tím souhlasil i horolezec Jaroš. Podle něj lidé automaticky počítají s tím, že když se třeba zhorší počasí, nepodají tak dobrý výkon. „Když ale horolezce chytne špatné počasí v osmi tisících metrech, kdy podávají stoprocentní výkon, nemohou si jen tak sednout na kraj silnice a počkat, než je nabere sběrné auto. Lezení je hlavně o hlavě. Člověk ví, že jde do velkého rizika, musí s tím umět žít a pracovat,“ vysvětluje Jaroš.
K extrémním výkonům neodmyslitelně patří i pud sebezáchovy. Jaroš i Barda se shodli, že ho člověk nesmí nikdy vypnout, jinak by se mohl dostat do nebezpečí. „Musíme mít pud sebezáchovy, abychom se vrátili,“ uvedl horolezec. Bývalý brankář v házené zase míní, že právě přirozený reflex je klíčový. „Na extrémních výkonech je nejzajímavější, když se lidé dokáží vrátit třeba sto metrů pod vrcholem. To je známkou, že pud nedokázali vypnout,“ popsal Barda.
Ženy prý do hor nepatří
Radek Jaroš se v začátcích své horolezecké dráhy snažil zdolat hned tři nejvyšší hory světa, ale neúspěšně. V roce 1994 nejprve nevylezl na nejvyšší horu světa Mount Everest, kterou se mu ale v roce 1998 nakonec zdolat podařilo. V roce 2000 zase nepokořil třetí nejvyšší horu světa, Kančendžengu v Himalájích. Poslední byla K2, kde si také řekl, že v Himalájích ho už nikdo neuvidí. „Taky jsem se tam rozhodl, že už nikdy nepolezu s ženskou,“ dodal Jaroš.
Podle Jaroše ženy do velkých hor nepatří. K expedici na K2, které se zúčastnila také jedna horolezkyně, poznamenal: „Žena v týmu osmi chlapů je rušivý element z mnoha důvodů. Ti chlapi se v její přítomnosti chovají jinak a žádná ženská nebude nikdy tak silná jako chlap, kor v těchto extrémních podmínkách,“ konstatoval horolezec. Annapurnu přitom jako úplně první z řad československých horolezců zdolala v roce 1978 Češka, horolezkyně Věra Komárková.
Souhlasil s ním i Barda. „Myslím si, že je to trochu proti přírodě. Naprostá většina lidských společenství funguje tak, že samec se stará o bezpečí a obživu, a samice o rodinu, o přežití. Samec si může dovolit být takový blázen, že se vydá do nebezpečí, protože tam hledá výzvu, žena ale nemůže tuto svou roli opustit,“ vysvětloval Barda.
