Přední český odborník na protektorátní dějiny Jan B. Uhlíř začal s výzkumem unikátních archiválií, které dokumentují soudní procesy a popravy 617 českých odbojářů v obávané berlínské věznici Plötzensee. Za komunistů se o dokumenty zajímala hlavně StB, od roku 1989 však leží v archivu takřka nepovšimnuty. „Ve složkách nacházím i poslední dopisy psané před popravou, které nebyly rodinám nikdy odeslány,“ líčí Uhlíř exkluzivně pro CNN Prim NEWS krátce před výročím německé okupace (15. března 1939).
Památník obětí v bývalé nacistické věznici Plötzensee v Berlíně je děsivým místem i tolik let po válce. Tvoří ho totiž popravčí komora s pěti řeznickými háky, na kterých vyhasínaly životy statečných odbojářů z Čech a Moravy. Je to strohá místnost s betonovou podlahou a bílými kachličkami na stěnách. Tady zemřelo v letech 1941 až 1945 přesně 617 hrdinů z území bývalého Československa, kteří se nějakou formou vzepřeli nacistickému režimu. Smrt zde našli i němečtí odbojáři, oběšena tu byla třeba většina aktérů zapletených do atentátu na Adolfa Hitlera z 20. července 1944.
Dojetí nad dopisy z cely smrti
Dokumentace o soudních procesech a popravách obětí z českých zemí se na sklonku války nacházela v archivu Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof byl nacisty zřízen pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady). Teď akta studuje historik Jan B. Uhlíř, jeden z mála tuzemských specialistů na protektorátní dějiny.
Božena Němcová o manželství: Lež, klam, nucená povinnost a sprosťáctví
Bojovala víc s rakouským režimem, anebo s domácím násilím? Byla to národní buditelka, či spíše první česká feministka propagující volnou lásku? V průběhu ledna se spisovatelka Božena Němcová stala hrdinkou českého internetu i sociálních sítí. Čím oslovila generaci Facebooku?
„Je to emotivní práce. Jako historik, který se už léta zabývá válečnými dějinami, jsem už dost otrlý k hrůzám – přítel lékař tvrdí, že bych obstál i na patologii. Přesto mě nenechává chladným, když nacházím poslední dopisy obětí napsané krátce před popravou v cele smrti. Cenzura ale některé z nich nedovolila odeslat pozůstalým, někdy třeba jen kvůli několika málo slovům kritiky vězeňských poměrů či zpochybnění spravedlnosti rozsudku,“ vypráví badatel.
A neodeslané dopisy pak zůstaly v soudních aktech následujících takřka 80 let. Jinak řečeno, manželky, děti, rodiče, sourozenci a další blízcí příbuzní se nikdy nedozvěděli, že jim popravení krátce před smrtí adresovali srdceryvné listy. „Představte si osud manželky popraveného, která se už nikdy nedozvěděla, že v Praze existuje archiv, v němž trčí poslední dopis jejího muže. Nevěděla to až do své smrti, to je přece strašné,“ uvažuje Uhlíř. A napravit to nelze, dnes již partneři obětí nežijí, pouze některé děti a vnoučata. Historik se proto snaží vyhledávat alespoň je a předat jim kopie dopisů na rozloučenou.
Sousto pro Státní bezpečnost
Dokumenty původně uložené v archivu Lidového soudního dvoru v Berlíně po válce cestovaly Evropou. „Všechna akta lidového soudu na konci války zabavila Rudá armáda. Sověti pečlivě prošli všechny složky, a co považovali za důležité, odvezli do Moskvy, například veškerou fotodokumentaci agentů GRU, tedy hlavní správy sovětské rozvědky. Ostatní zůstalo v Berlíně zhruba do poloviny 50. let, kdy byla akta týkající se českých obětí oficiálně předána do Prahy,“ vypráví Uhlíř o osudech fondu.
Složky v Praze skončily ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, což uvítala tajná policie. „Prakticky k nim měla přístup jen Státní bezpečnost, která materiál důkladně vytěžovala. Zajímala se především o výslechové protokoly gestapa, a pokud tam našla kompromitující materiály k žijícím osobám, ihned toho využila. Z takových lidí se pod nátlakem poměrně snadno stávali spolupracovníci StB,“ vysvětluje Uhlíř. Po listopadu 1989 se dokumentace stala součástí Archivu bezpečnostních složek, nicméně historici o výjimečné materiály už 30 let neprojevují téměř žádný zájem.
617 poprav českých odbojářů
Uhlířova specializace na protektorát a jeho publikační činnost je také důvodem, proč se na něho loni obrátil vedoucí Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) Johannes Tuchel. Památník spravuje i bývalou věznici Plötzensee a rozhodl se interaktivně přiblížit příběhy všech asi 2 800 popravených v tomto areálu během nacistické éry. Příbuzný, badatel či turista si pouze zadá jméno a dostane digitální informace o celém procesu, který skončil nejvyšším trestem.
„Potíž nastala v tom, že němečtí historici napřed nemohli najít dokumenty týkající se protektorátních příslušníků,“ vypráví historik. Ten ale věděl, že se fond nachází v Praze a Památník německého odboje nakonec Uhlíře pověřil, aby pro digitální archiv zmapoval právě české oběti berlínské věznice. „Prvotním úkolem bylo sestavit spolehlivý seznam obětí, což se s pomocí německých kolegů rychle podařilo. Doposud jsem zpracoval něco přes 40 procent z 617 zavražděných odbojářů v Plötzensee,“ říká badatel. Jde o jeden z nejcennějších archivních fondů o českém protinacistickém odboji, který však zatím zůstává téměř ladem.
Zachraňme unikátní fond!
Jan B. Uhlíř nehodlá na mediální prezentaci fondu sbírat zásluhy. Především jej trápí, že zhruba třetina dokumentů není v ideální kondici. Je proto otázkou, jak dlouho se vůbec archiválie podaří uchovat ve stavu, aby zůstaly přístupné badatelské veřejnosti.
Rekordní mráz z roku 1929: Minus 42 a čtyři metry sněhu. Policajtům u nás praskaly obušky
Přinese současná vlna takzvaných ledových dnů pokoření národního mrazového rekordu z roku 1929? Na stanici Státního ústavu meteorologického v Litvínovicích u Českých Budějovic naměřil tehdy profesor Jaroslav Maňák minus 42,2 stupně Celsia. A zhruba ve stejnou chvíli v blízké Stropnici u Římova zmrzl vsedě u stolu jistý Tomáš Kubala. „Byl sousedy nalezen tak zmrzlý, že tvořil ledový rampouch,“ napsaly Lidové noviny.
„Rád bych vyvolal patřičný zájem ze strany státu, aby se o tento výjimečný fond postaral formou a metodami hodnými 21. století. Byť se teď všechno točí hlavně kolem koronaviru, je nezbytně nutné zahájit plošnou digitalizaci a konzervaci vzácných dokumentů, aby se uchovaly i pro příští generace,“ prosí.
Mezi popravené odbojáře v berlínské věznici Plötzensee patřili například představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa Bedřich Homola, Václav Volf či Bohuslav Všetička, redaktorka ilegálního časopisu V Boj! Irena Bernášková, člen Politického ústředí a Ústředního vedení odboje domácího Antonín Pešl, představitel ilegální Komunistické strany Československa Julius Fučík či agenti GRU Vladislav Bobák, Václav Dědek a Miloslav Hůla.
„V Plötzensee byla popravena téměř čtvrtina generality bývalé československé branné moci, která položila životy v řadách Obrany národa,“ spočítal Uhlíř.
Odborník na protektorátní dějiny upozorňuje na paradox, že zatím o příběhy popravených projevují zájem výhradě němečtí odborníci, přitom jsou to českoslovenští občané. „Představuji si, že po dohodě ministerstev, především vnitra, obrany a kultury, by se velmi rychle mohla vyčlenit suma potřebná k základní konzervaci a digitalizaci fondu,“ navrhuje badatel. A ukazuje fotokopie materiálů, které zpracovává pro berlínský památník.
Svědectví o metodách gestapa
Z těch zažloutlých spisů lze vyčíst leccos. Třeba i metody gestapa při výsleších odbojářů. „Nenajdete nikoho, kdo by nakonec nepromluvil. Nepoznám z těch protokolů, jakým způsobem byl kdo mučen. Vidím ale třeba, že na prvním výslechovém protokolu najdu podpis, který udělala pevná ruka. V dalších protokolech už je podpis nejistý a roztřesený, takže je jasné, že oběť prošla nějakým psychickým i fyzickým násilím.“
Gestapo prioritně nevolilo násilí, jednodušší bylo zatčené obelhat, že už všechno vědí. A že je třeba takzvaně jen něco doplnit. „Gestapu šlo o to, aby rychle získalo přiznání, pokud možno bez větší námahy. Za to byly odměny, mimořádné dovolené a tak dále. Přislíbili proto vyšetřovaným úplně cokoliv, ale byly to jen fingované sliby, které nezabránily popravám,“ říká dějepisec.
Rodinná výzva
A není to jen čistě odborný zájem, který Jana B. Uhlíře přivedl k zájmu o protektorátní odboj. Jde i o rodinnou historii. „Impulzem mého zájmu byla i poprava pradědečka, profesora Masarykovy univerzity Jana Uhra,“ svěřuje se. Jeho praděd patřil mezi představitele odbojové organizace Zemský národní výbor a posléze Obrany národa na Moravě. Zatčen byl v listopadu 1939 a postupně vězněn v Brně, Vratislavi, Diezu a Berlíně.
„Pradědeček byl souzen v den, kdy pod okny Lidového soudního dvora pochodoval pohřební průvod bývalého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pět z jedenácti obžalovaných dostalo trest smrti. Svůj úděl nesl natolik statečně, že se mu v Plötzensee dařilo psychicky podporovat ostatní,“ líčí vnuk Jana Uhra.
A po popravě, k níž shodou náhod došlo v předvečer 24. výročí vzniku samostatného Československa (27. 10. 1942), se vězeňský duchovní Harald Poelchau nechal slyšet, že dosud nepoznal tak statečného a se smrtí vyrovnaného člověka.
Podobně jako příběh svého pradědečka teď historik Jan B. Uhlíř vytahuje z pozapomnění i osudy dalších 616 odbojářů, kteří zemřeli v berlínské věznici Plötzensee. A protože se v pražském Archivu bezpečnostních složek nacházejí i soudní akta asi 800 popravených Čechů a Moravanů z nacistické věznice v Drážďanech, zřejmě se pustí i do tohoto výzkumu.
