Unikátní objev: Dopisy Čechů psané těsně před popravou nacisty
Přední český odborník na protektorátní dějiny Jan B. Uhlíř začal s výzkumem unikátních archiválií, které dokumentují soudní procesy a popravy 617 českých odbojářů v obávané berlínské věznici Plötzensee. Za komunistů se o dokumenty zajímala hlavně StB, od roku 1989 však leží v archivu takřka nepovšimnuty. „Ve složkách nacházím i poslední dopisy psané před popravou, které nebyly rodinám nikdy odeslány,“ líčí Uhlíř exkluzivně pro CNN Prim NEWS krátce před výročím německé okupace (15. března 1939).
Památník obětí v bývalé nacistické věznici Plötzensee v Berlíně je děsivým místem i tolik let po válce. Tvoří ho totiž popravčí komora s pěti řeznickými háky, na kterých vyhasínaly životy statečných odbojářů z Čech a Moravy. Je to strohá místnost s betonovou podlahou a bílými kachličkami na stěnách. Tady zemřelo v letech 1941 až 1945 přesně 617 hrdinů z území bývalého Československa, kteří se nějakou formou vzepřeli nacistickému režimu. Smrt zde našli i němečtí odbojáři, oběšena tu byla třeba většina aktérů zapletených do atentátu na Adolfa Hitlera z 20. července 1944.
Dojetí nad dopisy z cely smrti
Dokumentace o soudních procesech a popravách obětí z českých zemí se na sklonku války nacházela v archivu Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof byl nacisty zřízen pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady). Teď akta studuje historik Jan B. Uhlíř, jeden z mála tuzemských specialistů na protektorátní dějiny.
Navazuje na téma
„Je to emotivní práce. Jako historik, který se už léta zabývá válečnými dějinami, jsem už dost otrlý k hrůzám – přítel lékař tvrdí, že bych obstál i na patologii. Přesto mě nenechává chladným, když nacházím poslední dopisy obětí napsané krátce před popravou v cele smrti. Cenzura ale některé z nich nedovolila odeslat pozůstalým, někdy třeba jen kvůli několika málo slovům kritiky vězeňských poměrů či zpochybnění spravedlnosti rozsudku,“ vypráví badatel.
A neodeslané dopisy pak zůstaly v soudních aktech následujících takřka 80 let. Jinak řečeno, manželky, děti, rodiče, sourozenci a další blízcí příbuzní se nikdy nedozvěděli, že jim popravení krátce před smrtí adresovali srdceryvné listy. „Představte si osud manželky popraveného, která se už nikdy nedozvěděla, že v Praze existuje archiv, v němž trčí poslední dopis jejího muže. Nevěděla to až do své smrti, to je přece strašné,“ uvažuje Uhlíř. A napravit to nelze, dnes již partneři obětí nežijí, pouze některé děti a vnoučata. Historik se proto snaží vyhledávat alespoň je a předat jim kopie dopisů na rozloučenou.
Sousto pro Státní bezpečnost
Dokumenty původně uložené v archivu Lidového soudního dvoru v Berlíně po válce cestovaly Evropou. „Všechna akta lidového soudu na konci války zabavila Rudá armáda. Sověti pečlivě prošli všechny složky, a co považovali za důležité, odvezli do Moskvy, například veškerou fotodokumentaci agentů GRU, tedy hlavní správy sovětské rozvědky. Ostatní zůstalo v Berlíně zhruba do poloviny 50. let, kdy byla akta týkající se českých obětí oficiálně předána do Prahy,“ vypráví Uhlíř o osudech fondu.
Složky v Praze skončily ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, což uvítala tajná policie. „Prakticky k nim měla přístup jen Státní bezpečnost, která materiál důkladně vytěžovala. Zajímala se především o výslechové protokoly gestapa, a pokud tam našla kompromitující materiály k žijícím osobám, ihned toho využila. Z takových lidí se pod nátlakem poměrně snadno stávali spolupracovníci StB,“ vysvětluje Uhlíř. Po listopadu 1989 se dokumentace stala součástí Archivu bezpečnostních složek, nicméně historici o výjimečné materiály už 30 let neprojevují téměř žádný zájem.
617 poprav českých odbojářů
Uhlířova specializace na protektorát a jeho publikační činnost je také důvodem, proč se na něho loni obrátil vedoucí Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) Johannes Tuchel. Památník spravuje i bývalou věznici Plötzensee a rozhodl se interaktivně přiblížit příběhy všech asi 2 800 popravených v tomto areálu během nacistické éry. Příbuzný, badatel či turista si pouze zadá jméno a dostane digitální informace o celém procesu, který skončil nejvyšším trestem.
„Potíž nastala v tom, že němečtí historici napřed nemohli najít dokumenty týkající se protektorátních příslušníků,“ vypráví historik. Ten ale věděl, že se fond nachází v Praze a Památník německého odboje nakonec Uhlíře pověřil, aby pro digitální archiv zmapoval právě české oběti berlínské věznice. „Prvotním úkolem bylo sestavit spolehlivý seznam obětí, což se s pomocí německých kolegů rychle podařilo. Doposud jsem zpracoval něco přes 40 procent z 617 zavražděných odbojářů v Plötzensee,“ říká badatel. Jde o jeden z nejcennějších archivních fondů o českém protinacistickém odboji, který však zatím zůstává téměř ladem.
Zachraňme unikátní fond!
Jan B. Uhlíř nehodlá na mediální prezentaci fondu sbírat zásluhy. Především jej trápí, že zhruba třetina dokumentů není v ideální kondici. Je proto otázkou, jak dlouho se vůbec archiválie podaří uchovat ve stavu, aby zůstaly přístupné badatelské veřejnosti.
Navazuje na téma
„Rád bych vyvolal patřičný zájem ze strany státu, aby se o tento výjimečný fond postaral formou a metodami hodnými 21. století. Byť se teď všechno točí hlavně kolem koronaviru, je nezbytně nutné zahájit plošnou digitalizaci a konzervaci vzácných dokumentů, aby se uchovaly i pro příští generace,“ prosí.
Mezi popravené odbojáře v berlínské věznici Plötzensee patřili například představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa Bedřich Homola, Václav Volf či Bohuslav Všetička, redaktorka ilegálního časopisu V Boj! Irena Bernášková, člen Politického ústředí a Ústředního vedení odboje domácího Antonín Pešl, představitel ilegální Komunistické strany Československa Julius Fučík či agenti GRU Vladislav Bobák, Václav Dědek a Miloslav Hůla.
„V Plötzensee byla popravena téměř čtvrtina generality bývalé československé branné moci, která položila životy v řadách Obrany národa,“ spočítal Uhlíř.
Odborník na protektorátní dějiny upozorňuje na paradox, že zatím o příběhy popravených projevují zájem výhradě němečtí odborníci, přitom jsou to českoslovenští občané. „Představuji si, že po dohodě ministerstev, především vnitra, obrany a kultury, by se velmi rychle mohla vyčlenit suma potřebná k základní konzervaci a digitalizaci fondu,“ navrhuje badatel. A ukazuje fotokopie materiálů, které zpracovává pro berlínský památník.
Svědectví o metodách gestapa
Z těch zažloutlých spisů lze vyčíst leccos. Třeba i metody gestapa při výsleších odbojářů. „Nenajdete nikoho, kdo by nakonec nepromluvil. Nepoznám z těch protokolů, jakým způsobem byl kdo mučen. Vidím ale třeba, že na prvním výslechovém protokolu najdu podpis, který udělala pevná ruka. V dalších protokolech už je podpis nejistý a roztřesený, takže je jasné, že oběť prošla nějakým psychickým i fyzickým násilím.“
Gestapo prioritně nevolilo násilí, jednodušší bylo zatčené obelhat, že už všechno vědí. A že je třeba takzvaně jen něco doplnit. „Gestapu šlo o to, aby rychle získalo přiznání, pokud možno bez větší námahy. Za to byly odměny, mimořádné dovolené a tak dále. Přislíbili proto vyšetřovaným úplně cokoliv, ale byly to jen fingované sliby, které nezabránily popravám,“ říká dějepisec.
Rodinná výzva
A není to jen čistě odborný zájem, který Jana B. Uhlíře přivedl k zájmu o protektorátní odboj. Jde i o rodinnou historii. „Impulzem mého zájmu byla i poprava pradědečka, profesora Masarykovy univerzity Jana Uhra,“ svěřuje se. Jeho praděd patřil mezi představitele odbojové organizace Zemský národní výbor a posléze Obrany národa na Moravě. Zatčen byl v listopadu 1939 a postupně vězněn v Brně, Vratislavi, Diezu a Berlíně.
„Pradědeček byl souzen v den, kdy pod okny Lidového soudního dvora pochodoval pohřební průvod bývalého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pět z jedenácti obžalovaných dostalo trest smrti. Svůj úděl nesl natolik statečně, že se mu v Plötzensee dařilo psychicky podporovat ostatní,“ líčí vnuk Jana Uhra.
A po popravě, k níž shodou náhod došlo v předvečer 24. výročí vzniku samostatného Československa (27. 10. 1942), se vězeňský duchovní Harald Poelchau nechal slyšet, že dosud nepoznal tak statečného a se smrtí vyrovnaného člověka.
Podobně jako příběh svého pradědečka teď historik Jan B. Uhlíř vytahuje z pozapomnění i osudy dalších 616 odbojářů, kteří zemřeli v berlínské věznici Plötzensee. A protože se v pražském Archivu bezpečnostních složek nacházejí i soudní akta asi 800 popravených Čechů a Moravanů z nacistické věznice v Drážďanech, zřejmě se pustí i do tohoto výzkumu.
Navazuje na téma
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
