Bojovala víc s rakouským režimem, anebo s domácím násilím? Byla to národní buditelka, či spíše první česká feministka propagující volnou lásku? V průběhu ledna se spisovatelka Božena Němcová stala hrdinkou českého internetu i sociálních sítí. Čím oslovila generaci Facebooku?
Bývávala to jen národní buditelka z pětistovky. A středoškolským kantorům se dlouhá desetiletí nedařilo zařídit, aby studenti přijímali výklad o Boženě Němcové jako oblíbenou látku. Větší nudu než rozbor románu Babička si totiž ani nedovedli představit. Teprve když 21. století přineslo i do České republiky novou vlnu feminismu spojenou třeba s kampaní hnutí Me Too nebo radikálním zúčtováním s domácím násilím, začala se také Němcové jevit v novém světle.
Chtěla se narodit až za 200 let
Spisovatelka předběhla dobu. Sama přitom dokázala odhadnout, o kolik asi let. O dvě stě, takový čas totiž loni uplynul od jejího narození (4. února 1820). Když bylo Boženě Němcové třicet, v jednom dopise předpověděla: „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova asi za dvě stě let anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“
Trefila se. Na dnešní české společnosti by se jí určitě líbila rovnost pohlaví, i když stále není dokonalá. A šokovala by ji třeba slova devětadvacetiletého šéfredaktora časopisu Pivař Petra Novotného, který nedávno pronesl: „Starost o domácnost a děti bývala výhradně na bedrech žen, ale tohle už dnes neplatí. Od mé generace ženy očekávají, že přijdu domů a se vším pomohu. Nestěžuji si, tak je to správné. Dnešní chlapi proto mají stále méně času na hospodu.“
Nadával, že mu žena dělá hanbu
Životní styl prochází proměnami, jež byly po staletí nemyslitelné. Když se chlapi navraceli z krčem v éře Němcové, jejich ženy musely tiše snášet veškerá příkoří. „V hospodách mě pomlouval, že jsem se kurvila s Lamblem, že jsem nehospodyně – že se musí za mě stydět, že dělám jeho jménu hanbu,“ stěžovala si Němcová na manžela Josefa Němce v dopise z 21. listopadu 1861, dva měsíce před smrtí. Zesnula mladá v pouhých dvaačtyřiceti letech.
Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, na tebe nikdo ani neplivne, kdybys raději sirky prodávala, psal Němcové manžel.
„Domů když přišel, bylo pokračování. Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, na tebe nikdo ani neplivne, kdybys raději sirky prodávala. – A tak to šlo každičký den,“ psala týraná Němcová na sklonku krátkého života. A to často docházelo i na fyzické domácí násilí: „Uhodil mě, a to jsem už byla churavá.“
Spisovatelka versus generace Facebooku
Každý režim vykládá život Boženy Němcové podle svých šablon. V meziválečné éře byla spisovatelka především bojovnicí s rakouským režimem. A komunisté z ní zase udělali revolucionářku hájící práva nejchudších. „Božena Němcová ve své době zasvětila celé své dílo životu utlačovaného lidu, zobrazila jeho těžký životni zápas a jeho hlubokou moudrost,“ psalo se v komunistickém Rudém právu 22. září 1951. V době, kdy autokrat Klement Gottwald zavíral do lágrů i dělníky a nejchudší rolníky. Stačilo vyjádřit odpor ke KSČ, pokusit se přejít západní hranice nebo odmítnout kolektivizaci a vstup do JZD či státního statku.
Dnes je Božena Němcová především první českou feministkou, jak je stále častěji označována, například v Sociologické encyklopedii vydané Akademií věd v roce 2017. „Božena je boží,“ říkají o spisovatelce naprosto upřímně i některé studentky Matičního gymnázia v Ostravě. Generace Facebooku a Twitteru. „Božena Němcová se nám češtinářům dneska učí dobře,“ potvrzuje Jana Trčková ze stejného gymnázia. „Je doba, kdy mladé lidi zajímají životní osudy silných osobností, zvláště českých. A je doba, kdy je oslovují příběhy silných a nekonvenčně uvažujících žen.“
Ať už za hádkami a pranicemi manželů Němcových stálo cokoli, málokterá dnešní žena by násilníka snášela. V lepším případě by to vyřešil rozvod, v horším policie a paragraf ublížení na zdraví a týrání osoby žijící ve společném obydlí. Němcovou by v roce 2021 asi též překvapilo, že zálety už nejsou jen výsadou šlechty, ale že i prodavačky nebo zemědělské dělnice mívají často milence. A že Slovensku, které tak vášnivě milovala, dokonce žena vládne. Prezidentka Zuzana Čaputová.
Co s Babičkou?
Také učitel literatury na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku potvrzuje, že když studentky o Němcové vyprávějí u maturitní zkoušky, rády zdůrazňují, že byla první českou feministkou. A to je možná i důvod, proč se klidně prokousají i dříve čtenářsky nepřekonatelnou Babičkou. Maturantka z facebookové generace se totiž v Babičce musí poprat i s takovýmito větami:
„Pochoval se masopust a s ním konec učiněn zimním radovánkám. Babička zpívala u kolovrátku postní písně; když děti k ní přisedly, povídávala jim o životu Pána Krista a první postní neděli oblékla smutkový oděv. Dni byly delší a slunce mocnější, teplý vítr sežíral sníh na stráních. Slepice již zase vesele krákoraly po dvoře, hospodyně, když se sešly, mluvily o nasazování vajec, o setí lnu, hospodáři chystali pluhy a brány.“
Šéfem býval manžel
Dnešní studentky dílo zvládnou. „Dobře poznám, kdyby Babičku nepřečetly a měly znalosti jen z nějaké příručky. Opravdu ji čtou,“ říká profesor Magdoň. „Když o Němcové učím, často si pomáhám právě četbou z působivých dopisů, které psala. A komentuji i tehdejší postavení ženy, k čemuž používám třeba poutavé publikace historičky Mileny Lenderové,“ vypráví kantor.
Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. Tak Němcová charakterizovala manželství.
Lenderová si nebere servítky: „Představa dominantní ženy byla v době Boženy Němcové nemyslitelná. Manžel měl doma všechny pravomoci šéfa, vyžadoval absolutní podřízenost a poslušnost, navíc vlídné chování, péči a lásku. Žena se neměla za žádných okolností protivit svému údělu, ale ani si na něj komukoli stěžovat.“
Němcová si jako jedna z mála českých žen 19. století stěžovala. A takto viděla takzvanou manželskou důstojnost: „Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví.“ Dnešním maturantkám mluví z duše. Ale i maturantům. „Často se stydím za model manželství, který vidím u svých rodičů,“ svěřuje se jeden ze studentů Matičního gymnázia.
Obtěžování od třinácti
K výkladu u maturity si středoškoláci vybírají třeba povídku Divá Bára. Hezky vystavěný příběh, srozumitelný i pro dnešní dobu a s nebojácnou hrdinkou. Místy je to dokonce horor, třeba když Bára dostane od faráře drastický trest: „Uložil se jí ten trest, aby jednu celou noc byla zavřena v kostnici na hřbitově.“
Jiné maturantky si troufnou rovnou na Babičku. Němcová přitom tohle dílo rozhodně nekoncipovala pro mládež. Měla to být ambiciózní kniha, která by v době národního obrození prokázala spontánní českost venkovského lidu a jeho morální kvality, o něž by se mohl opřít celý národ. Byla to povznášející fikce, jež měla pozitivní ohlas především mezi buditeli v pražských kavárnách. Obrození se totiž dělalo v salonech, venkov byl prostý a hlavně sprostý. Samotná Němcová vzpomínala, že jakmile její tělo začalo vzkvétat do ženské krásy, začali ji nevybíravě obtěžovat všichni chlapi z okolí. A to jí bylo pouhých třináct let.
Manželství se rovná pláči
Vdávala se v sedmnácti za Josefa Němce, který měl k českým buditelům blízko a manželce záhy ukázal Prahu. Pokud šlo o národní politický program, rozuměli si. Milostný vztah to byl ovšem nerovný. „Přípravy ke svatbě. Noc před svatbou. Pláč. Loučení s krásnými ideály. Strach a ouzkost. Ženich nudný,“ zaznamenala si Němcová heslovitě o své svatbě.
‚Přípravy ke svatbě. Noc před svatbou. Pláč. Loučení s krásnými ideály. Strach a ouzkost. Ženich nudný,‘ zaznamenala si Němcová heslovitě o své svatbě.
Učitel literatury Jiří Hruška z ostravského Gymnázia Pavla Tigrida zná i jiné způsoby, jak studenty přivést k Němcové. „Jsou třeba hodně překvapeni, když jim vyprávím, že nejslavnější česká spisovatelka 19. století často neměla peníze na nájem ani na základní potraviny. A že své přátele pravidelně prosila o výpomoc a byla natolik zoufalá, že uvažovala i o odchodu z Čech. Je to smutný příběh toho, jak si skutečných osobností umění a veřejného života vážíme nejraději až po jejich smrti.“
Sotva Němec vstal, tak nadával
Pedagog Hruška proto během výkladu (včetně současné on-line výuky) často sahá po dopisech spisovatelky: Korespondence Boženy Němcové je mnohem civilnější než její umělecká stylizace. A ukáže autorku jako bytost, která řeší problémy v lecčems podobné těm našim.“
Stačí citovat z dopisu spisovatelky Boženy Němcové z 21. listopadu 1861, který poslala příteli Vojtěchu Náprstkovi: „Když jsem z Prahy odjela, byla jsem odhodlaná, nikdy více k mému muži že se nevrátím, neboť jsem ten poslední měsíc od něho tolik zkusila, a nejen já, ale i děti, že to nebylo už k snesení. Jak ráno vstal, začal nadávat a nadával a hulákal, dokud neodešel.“
