Není to jen koncentrační tábor, ale i čtyřicetitisícové město přilepené téměř ke zdem lágru. Na jediném katastru tak vlastně stojí dvě Osvětimi. Tu první zná celý svět jako továrnu na smrt, tu druhou téměř nikdo. Reportér CNN Prima NEWS navštívil obě Osvětimi v předvečer výročí osvobození (27. ledna 1945). Tábor je kvůli pandemii uzavřen pro turisty, město však žije dál a naplno jede i chemička, kterou tady založili nacisté.
Stojím před branami vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Jsou dva stupně pod nulou a velkou kaluž u jedné ze strážních věží pokryla vrstva ledu. Nedovedu si představit, jak dlouho může člověk vydržet v takovém počasí stát téměř nahý na apelplacu, což byla v tomto lágru denní realita. Naštěstí je tento vyhlazovací tábor už 76 let „neobydlen“, Rudá armáda ho osvobodila 27. ledna 1945. A dnes tu dokonce nepotkávám ani jediného turistu, protože polská vláda muzeum v Osvětimi uzavřela kvůli pandemii.
U vily Rudolfa Hösse
Z tábora v Březince se přesouvám k hlavnímu lágru, jehož vysoké zdi se táhnou kolem osvětimské ulice Legionów. A v té se dnes žijí naprosto všední životy. Přímo na koncentrační tábor totiž navazuje čtvrť s rodinnými domy, část jich zde vyrostla již před druhou světovou válkou.
Jen několik metrů od vysoké zdi koncentráku stojí vila, v níž bydlel Rudolf Höss s rodinou, obávaný velitel tábora. Masový vrah, jenž při norimberském procesu o lágru chladně vyprávěl: „Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2000 lidí, ale spalování pak trvalo strašně dlouho.“ Höss tábor založil v dubnu 1940 na příkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Původně jen pro polské politické vězně, od března 1942 se ale v Osvětimi začalo s vyhlazováním evropských židů. A tahle „továrna na smrt“, jak ji nazval ve svých vzpomínkách židovský vězeň ze Vsetína Erich Kulka, se zastavila až 27. ledna 1945.
S vnučkou prvního osvětimského vězně
I když se kouří z komína, v bývalé Hössově vile nikdo neotvírá. S nezvanými hosty s fotoaparátem přes rameno mají nájemníci nesjpíš špatné zkušenosti, zřejmě tu občas zvoní neonacisté z půlky Evropy. Obyvatelé okolních rodinných domů jsou sice vstřícnější, ale po pár zdvořilostních větách se také loučí. Prý se tu bydlí jako všude jinde, tábor v sousedství dávno nevnímají.
Za záznam stojí až rozhovor získaný v domě číslo 48 ve stejné ulici jako Hössova vila. „Můj dědeček Stanislaw patřil vůbec k prvním vězňům v osvětimském táboře, už od jara roku 1940,“ vypráví 60letá paní Marie. Nechá se vyfotografovat, příjmení neprozradí. „V Polsku o naší rodině vznikl dokument, teď chceme mít od médií pokoj,“ vysvětluje.
Namítám, že Češi její příběh neznají. „Lágrem prošlo víc mých příbuzných, tohle je součást velké rodinné historie,“ zadívá se k táboru, v němž vyhaslo asi 1,3 milionu životů. V pecích přímo za nedalekým plotem, ale také v krematoriích ve dva kilometry vzdáleném vyhlazovacím táboře Březinka. Smrt tu našlo také 75 tisíc Poláků. „Kromě dědečka zahynul v Osvětimi i bratr mé babičky. Vězněn tu byl také bratr mého tatínka, ten ale přežil.“
Miluji Osvětim, je to svaté místo
Předkové paní Marie si v ulici Legionów postavili vilku již před vypuknutím druhé světové války, to ještě za nedalekým plotem sídlila polská armáda. „Dělostřelecký pluk. Když ale v září 1939 prohráli Poláci krátké boje s Hitlerem, Němci v kasárnách plánovali zřídit zajatecký tábor,“ vypráví. To zde její rodina mohla ještě bydlet, násilím byla vystěhována až za Rudolfa Hösse, jenž v zóně u lágru nechtěl polské starousedlíky. „Němci náš dům hodně poničili, po válce to byla skoro ruina, dodneška jsme z Německa nedostali ani groš jako odškodnění,“ rozčiluje se žena.
Na rodný grunt zároveň nedá dopustit. „Miluji tohle místo, i s tím koncentračním táborem, protože věřím, že je to svaté místo, kde se staly strašlivé věci. Nevím sice, proč se to muselo odehrát zrovna tady za naším domem, s tím ale nic nenadělám. Každý den se modlím za všechny oběti,“ svěřuje se paní Marie. Té se však nelíbí, když si před domem nějaký turista povzdechne: „Jak může někdo spokojeně žít hned u koncentračního tábora?“ Návštěvníky nenapadne, že dům tu stál dřív než lágr. „Jsem tady doma, a nemám se za co stydět. Koncentrák, to není moje zlo, tohle zlo způsobili Němci.“
Proč přibývá návštěvníků?
Pořádné zlo, kterému svět nechce uvěřit ani tolik let po válce. Proto sem před pandemií přijíždělo rok od roku stále více turistů, mezi nimi i mnoho mladých Němců. V roce 2019 navštívilo koncentrák rekordních 2,15 milionu lidí, do roku 2000 jich přitom bylo sotva půl milionu ročně. Příběh holocaustu je stále méně pochopitelný, jak se něco takového mohlo stát uprostřed Evropy? Romány odehrávající se v Osvětimi se proto nyní drží na předních příčkách žebříčků bestsellerů (např. Tatér z Osvětimi, Porodní sestra z Osvětimi) a jejich čtenáři budou chtít lágr také vidět.
Poláci proto důsledně oddělují slovní spojení „německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau“ od pojmu „město Osvětim“. Češi i mnohé jiné národy se ale drží původního polského názvu. Osvětim je pro ně lágr, ale i název města. Pokud tedy našinec z Prahy či Brna vůbec tuší, že se kolem koncentráku nachází čtyřicetitisícové sídlo.
Česká Osvětim a Pragovky
Češi ve středověku Osvětimi dokonce vládli, takzvané Osvětimské knížectví bylo v letech 1327 až 1457 součástí zemí Koruny české, dokud nebylo za 50 tisíc pražských grošů prodáno Polsku. Z té doby se ve městě zachoval hrad, později přestavěný na zámek. A jeho věž se dostala i do dnešního erbu města.
V letech 1929 až 1939 stála ve městě automobilka Praga-Osvětim, pobočka slavné české Pragovky, která zde vyrobila asi dva tisíce vozů. Pragovky z Osvětimi propagovali i populární polští předváleční umělci Jan Kiepura a Wojciech Kossak, kteří tvrdívali, že prodali vozy značky Cadillac, aby si pořídili osvětimské pragovky. Českoslovenští občané se pak do Osvětimi vrátili ještě jednou, ovšem v těch nejtragičtějších souvislostech v letech 1942 až 1945.
Nešťastné sousedství
Čtyřicet tisíc obyvatel Osvětimi je docela nešťastných, že pověst města kazí ten „strašlivý koncentrák“, který tu postavili Němci, když v září 1939 obsadili Polsko. A Osvětim připojili přímo ke třetí říši. Místní radnice sice dělá první a poslední, aby dějiny tábora nezůstávaly nejznámější událostí místní historie, je to však marný boj.
„Hrad i město Osvětim jsou poprvé písemně zmiňovány k roku 1179, máme tedy historii starší více než 800 let. Koncentrační tábor tu přitom stál pouhých pět let,“ porovnává Maria Pędraková, městská radní, jež má na starost kulturu, osvětu i turismus. Lokální političku mrzí, že svět zná jen tábor, nikoli starobylé město.
A podobně jí vadí, že podstatná část turistů přijíždí na prohlídku lágru s představou, že míří na samou výspu civilizované Evropy. „Pro mě je pořád záhadou, proč si nacisté vybrali zrovna naše město. Tady, uprostřed Evropy, v industriálním kraji, kousek od tehdy již turistických Tater a polských Beskyd,“ přemítá Pędraková.
85 kilometrů od Ostravy
Osvětim opravdu neleží ve stepích či ve zrádných bažinách, kde se kruté zimy střídají se zničujícími letními vedry, jak to vidí i leckteré válečné filmy. Hössova vila, sousední koncentrák a blízký vyhlazovací lágr v Březince byly postaveny pouhých 85 kilometrů od Ostravy či 65 kilometrů od Českého Těšína. Měřeno po klikatých polských silnicích.
Radní Mariu Pędrakovou celá léta štvalo, že turisté přilétají do Krakova, udělají si jednodenní výlet do Osvětimi a přespí opět v Krakově. „Přímo pod knížecím hradem se teď proto staví hotel Hilton,“ hrdě ukazuje k velikášské stavbě, která se zrovna dokončuje. Část návštěvníků lágru má Hilton zadržet alespoň na jedinou noc.
Hlas domorodce
„Pochybuji, že tu budou přespávat. A když, tak nevytáhnou paty z hotelu, protože Osvětim je strašná díra, kde nic není,“ míní 52letý starousedlík Piotr Lukomski, jehož potkávám u staveniště hotelu Hilton. „Sbírky muzea na knížecím hradě si prohlédnou za patnáct minut a gastronomie je v celém městě mizerná,“ myslí si. „Pravda je taková, že město z koncentračního tábora nemá žádný zisk. A podle mě se to nezlepší ani s tím hotelem. Pokud tedy někdy vůbec skončí ta pandemie,“ přemítá skepticky naladěný občan.
Největší „atrakcí“ města Osvětim je skutečně malý středověký knížecí hrádek s městským muzeem a vyhlídkovou gotickou věží, jenž je přístupný teprve od roku 2010. „Od té doby k nám přišly tisíce lidí,“ říká průvodkyně a propagační pracovnice Monika Siteková. Konkrétnější být nechce, do koncentračního tábora ale mezitím zavítaly miliony turistů. Není ovšem pravda, že město nemá co nabídnout, jsou to však zajímavosti pro zájemce o hlubší historii polských židů či druhé světové války.
Muzeum pod dohledem New Yorku
V bývalé osvětimské synagoze, která přežila nacismus, vzniklo muzeum. Před válkou žilo ve městě sedm tisíc židů, dnes už sice ani jediný, přijíždějí ale jejich potomci. Židovské muzeum v Osvětimi si dokonce vzali do správy přímo izraelité žijící v New Yorku, ti se také snaží pečovat o dochovaný židovský hřbitov s tisícovkou náhrobků.
V Osvětimi se říká, že zde zůstávají jen penzisté a invalidé. „Ostatní utekli do ciziny, hlavně do Velké Británie,“ líčí paní Włodzimira narozená v roce 1942. Její dcera žije v Anglii už patnáct let. „S manželem si pořídila krásný byt a mají nádherné děti,“ zasní se. V Osvětimi se prý dá vydělat jen na okolních uhelných šachtách anebo v místní chemičce.
Hitlerův sen o ideálním městě
Kromě historického jádra je město obrovským a bezútěšným sídlištěm, turista ale v těchto čtvrtích může zkoumat, co zůstalo z Hitlerova plánu postavit v Osvětimi s pomocí vězňů gigantické chemické závody na umělou gumu: IG Farben. A vedle chemičky nacistické „ideální město“ s dvanácti školami a dvaceti dětskými hřišti; projekt z roku 1943 počítal s osmdesátitisícovým velkoměstem na zelené louce.
Z finančních důvodů nakonec okupanti postavili jen pár ulic, nejstarší část dnešního Sídliště Chemiků. K nim po válce přibylo neostalinské sídliště podobné Ostravě-Porubě, v sedmdesátých a osmdesátých letech ještě rozšířené o věžáky. Z německé chemičky se stal po válce jeden z nejdůležitějších chemických podniků v Polsku, pracovalo v něm na 15 tisíc zaměstnanců, každá rodina tam někoho měla. Dnešní chemička Synthos je torzem původně mamutího podniku, přesto prosperuje a zaměstnává asi 1300 lidí. Ruiny likvidovaných provozů se pak táhnou od obzoru k obzoru. Ale i novodobé potrubí, z něhož uniká páchnoucí pára. U chemičky je skoro nedýchatelno. „Smog zabíjí Osvětim,“ stojí na billboardu na jednom z domů.
Sídlištní kontrasty
Sídliště Chemiků působí zoufale, místním to nepřijde. Teenager na lavičce má skelný zrak a chlubí se, že patří k místním „ultras“. Žije osvětimským fotbalem a nemá rád židy, jak se svěří. Nápisy ve městě ovšem slovy papeže Jana Pavla II. vyzývají k potírání antisemitismu.
Na věži sídlištního kostela zrovna zvoní, patronem chrámu je svatý Maxmilián Kolbe, kněz a publicista. Polsko je zemí paradoxů a další se právě zjevil, neboť Kolbe před druhou světovou válkou vydával časopis, v němž brojil proti židům a navrhoval vysídlení 70 tisíc polských izraelitů na Madagaskar. Na počátku války byl ale zatčen za skrývání uprchlíků před nacisty, přičemž schovával i řadu místních židů. A v srpnu 1941 byl za pomoc bližním odměněn smrtelnou fenolovou injekcí právě od popravčích z osvětimského lágru.
Město je plné katolických chrámů. Před jedním z nich stojí bronzový svatý Don Bosko, ochránce bezprizorných dětí. „Kde jsi byl, pane svatý, když tady v krematoriích umíraly tisíce dětí...“ chce si mi zvolat.
Všichni Poláci nepomáhali
Vracím se k plotu koncentračního tábora, na malém parkovišti jsem tu zanechal vůz. Kousek od vilky v ulici Legionów, kde jsem si před moha hodinami vyprávěl s 60letou paní Marií. „Moje máma a teta celou válku pomáhaly místním židům, a dokonce i vězňům v táboře, ale to by bylo na dlouhé vyprávění,“ dušovala se. Věřím. Někteří Poláci ale židovské sousedy udávali gestapu. A když se židovskému vězni podařilo utéct, třeba ze staveniště chemičky IG Farben, bylo podle historiků téměř jisté, že uprchlíka záhy udá některý z domorodců.
Poláci pracovali i v rodinách příslušníků SS, osvětimské muzeum jejich vzpomínky představilo v knize Soukromý život esesáků. Jistá Janina Szczureková sloužila u Rudolfa Hösse, jehož chválila jako vzorného otce, a vůbec netušila, co se děje za plotem v lágru, takže si s Hössovými dětmi hrála na koncentrák a ušila jim na šaty stejné barevné trojúhelníky, jaké nosili vězni.
Epilog nad řekou
Hned u Hössovy vily teče řeka Sola. Dívám se do poklidně plynoucího proudu a myslím na heslo, které jsem si před chvílí přečetl v encyklopedii pojmů z dějin tábora, publikaci vydalo osvětimské muzeum: „Lidský popel. Těla zavražděných byla spálena v krematoriích. Nespálené kosti rozdrtili vězni sonderkommanda na prášek, který se nasypal do řeky Soly anebo vzdálenější Visly. Popel se sypal také do jam a prohlubní v terénu a používal pro stavbu silnic, ke zpevňování hrází a do kompostu používaného na táborových farmách.“
