Horáček vzpomíná na Hapku: S Petrem jsme v písních zavedli negativní hrdiny
Geniální skladatel. Bez přehánění. Před deseti lety zemřel Petr Hapka, který složil hudbu k několika desítkám popových hitů i mnoha filmům. Navíc byl naprosto nenapodobitelným interpretem. „Neexistovaly pro něj vůbec žádná pravidla ani hranice,“ říká o dlouholetém kamarádovi Michal Horáček v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Připomněl také léta, kdy se slavný umělec blížil k očekávanému konci.
Přesně před deseti lety zemřel jeden z nejvýraznějších skladatelů moderní historie české hudby. Petr Hapka je podepsán pod mnoha hity a jeho melodie je možné slyšet ve filmech jako jsou Fany, Fešák Hubert, Páni kluci, Panna a netvor, Fimfárum Jana Wericha, Andělské oči a v mnoha dalších. Nejvíce si ale možná všichni pamatují jeho tvorbu s textařem Michalem Horáčkem.
ČTĚTE TAKÉ: Do cílové rovinky dal všechno, vzpomíná Horáček na Hapkův boj s nemocí. Proč tajil své utrpení?
„Vybavím si tu jeho zvláštní energii, auru, kterou měl kolem sebe. Auru takového bohéma. A ne, že by si na něj hrál, ale opravdu jím byl, se vším dobrým, ale i se vším špatným, co to přináší,“ řekl s pousmáním Horáček. „Byl to hodně živočišný typ. A rozuměl si víc se zvířaty než s lidmi… Byl svobodný, volný. Což je na jednu stranu pěkné, na stranu druhou je to peklo pro ty, kterým třeba slíbil, že jim dodá nějakou filmovou hudbu.“
Slavný textař a producent v rozhovoru pro CNN Prima NEWS připomněl, jak originálním byl Hapka skladatelem.
„Neexistovaly pro něj vůbec žádná pravidla ani hranice. Pamatuji si, že ve fisyu (Filmový symfonický orchestr, pozn. red.) jednou dělal hudbu pro nějaký film a hrál tam na klavír. A říkal ‚Je to moc nějaký učesaný.‘ Nechal tedy někoho poslat pro sto pingpongových míčků,“ zavzpomínal textař a producent v jedné osobě. „Vysypal je pak na struny toho piana a hrál s tím. Pro klasického klavíristu by to nebylo to nejlepší, ale pro jeho pocit, který chtěl dostat do toho filmu, mu to pomohlo. Byl moc spokojený.“
Hudebníci, kteří s Hapkou spolupracovali, to neměli vždy úplně snadné. Někdy nedostali ani noty.
„Noty? Ty chceš noty? Říkal třeba Michalu Pavlíčkovi,“ připomněl Horáček. „Noty to jsou berličky netalentovaných. Já ti to zahraju a ty něco hraj. A protože zval jenom ty nejlepší z nejlepších, tak to vždycky dali a něco k tomu nečekaného přidali. Miloval tvorbu se vším, co to znamená, a nechtěl přijít ani o kapku invence.“
Hapka měl coby skladatel jednu unikátní vlastnost, téměř dokonalou paměť.
„Když byl v plné síle, tak měl skoro fotografickou paměť. Přečetl si to jen jednou, a už si to skoro nemusel číst. Nosil to v sobě. A někdy to trvalo několik dní, než to složil. Někdy několik týdnů a někdy deset let,“ vzpomíná Horáček.
O to smutnější byl pohled přátel na to, když se u skladatele začaly projevovat příznaky Alzheimerovy choroby. „V plném zdraví měl, jak už jsem konstatoval, Petr fantastickou paměť. Najednou ho začala úplně opouštět… A nejde jen o paměť, ale celkové rozvolnění osobnosti. Na to jsou navázané i tvůrčí schopnosti, ale Petr se nechtěl vzdát, nechtěl se tomu poddat. Nechtěl o tom ani mluvit, ačkoliv to věděl a tížilo ho to,“ zavzpomínal textař v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Neporazitelný protivník
„Bylo to obtížné zejména v té chvíli, kdy jsme v roce 2008 nebo 2009 připravovali lyrikál Kudykam do Státní opery, kde byly některé naše staré písně, ale většina z nich byla nová… A já jsem tehdy v sobě také měl, že když to Hapka chce udělat, tak to udělá. Ale musel svést veliký boj s nemocí. Přesto se mu to podařilo. A to já obdivuji. Tam byly některé písně, které patří k jeho největším,“ zhodnotil uznale Horáček.
Petr Hapka zemřel 25. listopadu 2014 ve věku 70 let, poslední velký opus ale ještě stihl dodělat.
„Bylo krásné, že zvítězil nad tím neporazitelným protivníkem a dokončil to. Pak byla premiéra, seděli jsme spolu v lóži a on byl spokojený. Nejen proto, že se ve státní opeře hraje Kudykam a jeho hudba, ale i proto, že to považoval za své vítězství nad tou chorobou,“ vzpomíná uznávaný autor textů.
„Člověk se s tím v tu chvíli nechce smířit, že už je to konec, ale tak nějak jsme tušili, že to je ta příležitost, která musí být ze všech sil… Jako když běžíte maraton, už vůbec nemůžete, šoupete nohama, točí se vám hlava, ale přesto do toho v cílové rovince dáte úplně všechno a dokončíte to. Tak mi to připadalo,“ dodal Horáček.
