Sexuální násilí, potraty bez anestezie i hladovění. Tak bývalá severokorejská vojačka Jennifer Kim, která dezertovala, popsala peklo, jemuž čelí ženy v armádě Kim Čong-una. Dodnes s hrůzou vzpomíná na bolest, kterou pociťovala při krutých trestech, i smutný fakt, že kvůli otřesnému zacházení přišla o možnost stát se matkou.
Když si ji ve 23 letech zavolal politický poradce do své kanceláře, podvědomě věděla, co ji čeká. Na to, čemu musela roky v armádě čelit, však Jennifer připravená nebyla. „Kdybych jeho žádost odmítla, nemohla bych se stát členkou Korejské strany práce. Pokud bych se vrátila do společnosti, aniž bych vstoupila do strany, byla bych vnímána jako problémová. Nesla bych si stigma do konce života. Co jsem měla dělat?“ hodnotila svou volbu.
„Nakonec mě sexuálně napadl,“ pokračovala žena. Podle ní se 70 procent žen v severokorejské armádě stalo obětí sexuálního napadení nebo obtěžování. Denně prý dostávala maximálně několik lžic kukuřice, každé zrnko pak úzkostlivě přepočítávala. Byla tak podvyživená, že menstruaci dostávala pouze jednou za čtyři až šest měsíců.
Nakonec Jennifer otěhotněla. „Po nějaké době jsem v těle pocítila zvláštní změnu. Proto jsem o svém stavu řekla politickému poradci. O několik dní později mi řekl, abych šla v deset hodin večer do vojenské lékařské ordinace,“ popisuje. Když tam došla, čekal na ni vojenský chirurg, píše web Daily Mail. „Provedl potrat bez anestezie. Ještě dnes mě to pronásleduje,“ sdělila. Když chtěla popsat bolesti, zlomil se jí hlas.
Místo vložek obvazy
Kvůli otřesnému zacházení si ponese trauma do konce života. „Kvůli tomuto zážitku stále bojuji nejen s psychikou, ale také už nikdy nemohu mít děti,“ dodala zdrceně s tím, že je pro ni nyní těžké mít dobré manželství. „Stud, který jsem tehdy cítila, mě pronásleduje a bude pronásledovat nadále,“ doplnila.
Traumatizující zkušenost s interrupcí není jediným otřesným zážitkem, kterému čelila. V rozhovoru pro Výbor pro lidská práva v Severní Koreji (HRNK) vyprávěla i o tom, jak během své několikaleté vojenské služby použila pouze čtyři hygienické vložky. Namísto nich ženy dostávaly gázu, která se obvykle používá k obvazování ran.
Když ani gáza nebyla k dispozici, musely se ženy uchýlit k onucím, které vojáci nosí v botách místo ponožek. „Silná a tuhá látka způsobovala oděrky, které zase dráždily kůži a způsobovaly další otoky. Pokaždé, když jsem udělala krok, byla bolest tak krutá, až jsem plakala,“ popsala. Obvazy se používaly opakovaně a musely se prát. Jenže kasárny nebyly vytápěné, a tak je musely vojačky nosit i mokré.
I když nyní žije v USA, kde je v bezpečí a má vše potřebné, pronásledují ji muka z krutých trestů. Jeden z nich spočíval například v tom, že člověk ponořil ruce do ledové vody a následně se zavěsil za železnou tyč. Dlaně však k tyči přimrzly, a když se chtěl dotyčný pustit, utrhl si z rukou kusy masa. „Pořád tu bolest cítím, když na to pomyslím,“ doplnila žena.