Podle Jiřího Padevěta jsou jizvy v moderní historii česko-německých vztahů tématem pro extrémisty a politiky bez skutečného programu. Zdroj: CNN Prima NEWS
Jizvy ve vzájemných vztazích má v moderní historii většina států střední Evropy, nejen Česká republika a Německo. Určitě je třeba o nich mluvit, zkoumat je, ale nepoužívat jako politickou munici. Myslí si to badatel, spisovatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět. „Fascinuje mě, že lidé, kteří varují před Německem, zároveň neříkají, že si musíme dávat pozor na Rusko, Maďarsko, nebo Polsko, se kterými také máme špatné historické zkušenosti,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Bernd Posselt v pořadu K věci na CNN Prima NEWS řekl, že v česko-německé minulosti zůstaly jizvy a že se máme zaměřit na to, jak je léčit. Jaký na to podle vás existuje recept?
Pokud jde o moderní historii, jizvy má mezi sebou většina států střední Evropy, o Balkánu nemluvě. Je to určitě něco, co je třeba zkoumat, o čem je třeba mluvit, ale rozhodně by to nemělo být něco, co by zásadně ovlivňovalo vztahy států a jejich vzájemnou politiku. Pokud jde o vztah České republiky a Německa, obě země jsou dnes sebevědomými demokratickými státy, které jistě mají i společenskou patologickou sedlinu, ale ta je ve všech státech. Zároveň jsou to státy, které by se měly zaměřit na současnost a budoucnost, nikoli na minulost. Ale ony to v podstatě dělají. Bavíme-li se tedy o politice, tam historické události patří jako pietní připomínka, nikoliv jako politická munice.
Čím si tedy vysvětlujete, že to stále pro někoho politické téma je?
Politické téma je to především pro extremisty, to znamená komunisty, fašisty, stejně jako pro neonacisty v Německu. Je to téma pro politiky, kteří nemají skutečný politický program a jenom se snaží škodit. Jistě je to téma i pro populisty, ti přece musí neustále ukazovat na někoho zvenku, kvůli komu se nám nedaří.
Setkávám se poměrně často s kritickým názorem na Německo i u mladých lidí, kteří říkají, že si na Německo musíme dávat pozor právě s ohledem na jeho minulost. Kde podle vás existuje příčina předávání tohoto postoje z generace na generaci?
Fascinuje mě, že tito lidé zároveň neříkají, že si musíme dávat pozor na Rusko, Maďarsko nebo Polsko, se kterými také máme špatné historické zkušenosti. Nebo proč neříkají, že si musíme dávat pozor na Slovensko, které bylo větší část války spojencem nacistického Německa? Příčinu vidím především ve čtyřicet let trvající výuce komunisty deformovaného dějepisu, která je dosud i v části mojí generace přítomna. Negativní indoktrinace vůči Německu byla tehdy opravdu silná. Dále vidím jako příčinu neustálé opakování normalizačních seriálů v televizi, ať už je to Třicet případů majora Zemana nebo například Synové a dcery Jakuba skláře. V neposlední řadě jde o důsledek programů či prohlášení různých extrémistických politických stran. Nutno ale zdůraznit, že nejde o obecný postoj české společnosti vůči Německu.
Podle mého je třeba stále dokola opakovat, že Německo Adolfa Hitlera není totéž, co dnešní Německo. Na rozdíl třeba od současné Ruské federace, která má k agresivní imperiální politice Sovětského svazu velmi blízko.
Jak ale těmto lidem vysvětlovat, že obavy z Německa jsou vlastně iracionální?
Podle mého je třeba stále dokola opakovat, že Německo Adolfa Hitlera není totéž, co dnešní Německo. Na rozdíl třeba od současné Ruské federace, která má k agresivní imperiální politice Sovětského svazu velmi blízko. Jakékoliv přirovnávání současného Německa k tomu nacistickému je naprosto nesmyslné a svědčí o chatrné mentální výbavě respondenta.
Existuje nějaká inspirace z jiných evropských zemí, které se dokázaly s Německem následováníhodným způsobem vyrovnat či usmířit?
Po politické stránce jsme se podle mne s Německem vyrovnali už v roce 1997, kdy došlo k podpisu Česko-německé deklarace, která naše vztahy z minulosti reflektovala. V tomto směru není myslím nutno už nic dalšího dělat. Pokud jde o jiné státy, mám zkušenosti z Polska, které trpělo pod nacismem daleko více než protektorát. A myslím si, že tamní rezidua, alespoň mezi mladými, nejsou tak silná jako ta naše, a současný Polák hledí s daleko většími obavami na východ než na západ.
Jak se podle vás za posledních třicet let změnilo u české společnosti vnímání poválečných česko-německých vztahů?
Myslím, že změna je to výrazná a podle mého za to můžeme poděkovat především příhraniční spolupráci, ať už se Saskem nebo s Bavorskem. Spousta lidí jezdí do práce do Německa, obnovují se vztahy, které byly zpřetrhané železnou oponou. Hodně pro to dělá kultura, program Erasmus a stovky dalších drobných vztahů. Německo může být vzorem nejen pro nás, ale pro další evropské státy právě ve vyrovnávání se s vlastní minulostí. Když srovnáte Německo s Itálií, v Německu je nacismus odsouzeníhodný – dokonce i zákonnými normami a na každém místě, kde byl koncentrační tábor nebo se děla jiná nacistická zvěrstva, je dnes památník. V Itálii je Mussolini dodnes popkulturní postavou, přítomnou různými způsoby ve veřejném prostoru bez negativních konotací.
Ještě se vraťme k samotnému poválečnému odsunu Němců. Myslíte, že v té době existovalo jiné východisko, které by znamenalo pokračování soužití Čechů a Němců v pohraničí?
Obávám se, že na jaře a v létě 1945 jiná politicky a společensky přijatelná možnost neexistovala. Atmosféra, kterou my si dnes vůbec nedovedeme představit, stejně jako atmosféru nacistického panství za protektorátu, vedla k tomu, že i demokratičtí politici jako Prokop Drtina ve veřejných projevech naprosto jasně říkali, že s Němci v jednom státě žít nelze. A ulice i státní aparát toto volání rády slyšely.
