Všichni cestující na Titaniku byli naštěstí zachráněni, mýlil se český tisk před 110 lety
Zprávy o potopení Titaniku v noci ze 14. na 15. dubna 1912 přicházely do Čech postupně a často si odporovaly. „Všech 1 380 cestujících na Titanicu na štěstí bylo zachráněno,“ mýlil se před 110 lety redaktor českobudějovického obdeníku Budivoj, který citovanou zprávu zveřejnil 16. dubna. Ve skutečnosti se utopilo 1514 cestujících a jen 710 se jich zachránilo.
O den později ale pražské Národní listy uvedly: „V hlubinách oceánu zahynulo na 1 500 životů. Marně dovolávalo se plovoucí město Titanic temnou nocí prostředkem bezdrátové telegrafie lidské pomoci.“
První zprávy o srážce parníku Titanic s ledovcem se Praha dozvěděla v pondělí 15. dubna 1912 z večerních vydání novin. „Parník Titanic srazil prý se s ledovcem a žádá o pomoc,“ nejistě informoval večerník Národních listů. „Za půl hodiny začal klesati,“ dodal list. O počtech obětí nebyly bližší informace. „Ženy na lodi se nacházející byly dopraveny na záchranné čluny,“ uvedl večerník v krátké zprávě, kterou převzal z oficiální rakouské tiskové agentury k. k. Telegraphen Korrespondenz Bureau.
Plnou parou do husté mlhy
V úterý 16. dubna 1912 se v pražských novinách objevila i první opatrná čísla. „Jak v Londýně, tak i v Novém Yorku shromáždily se před agenturami White Star Line obrovské davy lidu, které bouřlivě žádaly podrobné zprávy o katastrofě. Bylo jim sděleno, že z lodi Titanic bylo dosud zachráněno pouze 675 osob, ale že jest naděje na zachránění ostatních cestujících.“
Lokální českobudějovický obdeník Budivoj ve stejný den uklidňoval čtenáře, že se ztroskotání odehrálo bez obětí: „Ze světa. Anglický parník Titanic, největší loď na světě, kterýž může pojmouti 5 000 osob a má 800 mužů posádky, stroskotal se v neděli srážkou s ledovými krami. Všech 1380 cestujících bylo na štěstí zachráněno.“
V pražském tisku se týž den objevila i svědectví přeživších. „Zachránění pasažéři vypravují, že loď Titanic plula plnou parou do husté, temné mlhy. Kapitánovi šlo prý o to, aby dosáhl rekordu největší dosud docílené rychlosti. Ačkoliv prý kapitán Smith věděti musel, že vjíždí do ledové spousty velké rozsáhlosti, nařídil přece, aby stroj pracoval plnou parou, a hnal loď šílenou odvahou kupředu,“ převzaly Národní listy první spekulace o zkáze lodi, které se vlastně vedou podnes. Již celé jedno století a k tomu deset let navrch.
Nepotopitelná loď na dně moře
Čeští novináři také zahájili pátrání po obětech z území Rakouska-Uherska. „Paroplavební kancelář Cook a syn ve Vídni vydala tři paroplavební lístky I. třídy na loď Titanic na jméno Emanuel Taussig s rodinou,“ zjistili například. Ve středu 17. dubna 1912 pak Národní politika tuhle informaci radostně doplnila: „Mezi zachráněnými Rakušany jest také pan Emil Taussig z Prahy s chotí a dcerou.“
Tisk ovšem zároveň přinesl i ověřená jména některých rakouských obětí, mezi které patřil třeba krakovský advokát Schmitt (dnešní polský Krakov byl v roce 1912 součástí Rakousko-Uherska).
Komentátor Národních listů ve středu 17. dubna posmutněle konstatoval, že lidstvem stvořené technologie opět prohrály bitvu s přírodními živly: „Obrovský kolos, jeden z divů stavební lodní techniky, podlehl v zápase s plujícími ledovci. Největší loď světa, o níž majitelka – White Star Line – hrdě prohlašovala, že nikdy, ani při sebe těžším poškození neutone, leží již na dně mořském. A s ní, dle došlých zpráv, na 1 500 mrtvol.“
Neochabující úděs nad novinami
Ve čtvrtek 18. dubna 1912 probíhala ve vídeňském parlamentu řádná
65. schůze rakouské říšské rady. Předseda sněmovny Julius Sylvester vyzval poslance, aby povstali a připomenuli si oběti neštěstí. Minutu ticha drželo i 108 českých poslanců.
„Celý civilizovaný svět trne pod ohromujícím dojmem lodního neštěstí, jaké se v takovém rozsahu od nepaměti neudálo. Anglický parník Titanic, největší a nejbohatší loď, která kdy plula po oceánu, potopila se na své první cestě následkem srážky s plující ledovou horou, při čemž více než 1 500 lidí našlo hrob ve vlnách,“ prohlásil předseda sněmovny.
„Nevýslovně vzrušující je líčení těchto událostí,“ uvedlo 20. dubna večerní vydání Práva lidu, deníku sociálních demokratů.
Čtěte také
Senzační zprávy o Titaniku skutečně „zaplavily“ český tisk a v neděli 21. dubna se nad celým osudovým týdnem zamyslel komentátor Národní politiky: „Uplynul týden od děsného neštěstí, ale mozek ještě jako by byl ve varu a tělem dosud chvěje náraz hned první zprávou o té zkáze v nás způsobený. Válka kdesi zuří, povstání kdesi vzniká, přes sto dělníků jinde padá pod salvami vojska – ale mysl stále se otáčí jen tam, kde vidí ještě dnes čníti z moře 1 700 lidských těl. Titanic, Titanic, Titanic – zprávy stále o něm se hrnoucí čtou se neochabujícím úděsem. Úvahy, glossy, reflexe se mluví a píší.“
Nadále se pátralo i po Češích ze ztroskotané lodi. Co Čech, to muzikant, říká se. Převážně český tak měl být i orchestr na parníku. Z hrdinné kapely, která hrála podle svědků skutečně až do poslední chvíle, prý přežil jen Čech Karel Stanke, jehož osud přiblížil deník národních socialistů České slovo. Příběh to byl ovšem smyšlený. Stačí si nalistovat webové stránky Titanic’s Orchestra a zjistíme, že z osmi muzikantů bylo šest Angličanů a Skotů, jeden Francouz a jeden Belgičan, nikdo nenesl příjmení Stanke.
Surová bestialita lidská
Letošní 110. výročí potopení parníku Titanic zastiňuje ruská invaze na Ukrajině, která má každý den bezpočet obětí. Válka v Evropě je teď každodenním Titanikem. Zajímavé je, že redakce Práva lidu si v pondělí 22. dubna 1912 posteskla, že zatímco celý svět žije zkázou parníku, vraždění zosnované ruskou vládou je na okraji zájmu novin.
„Zatímco svět je rozrušen nejstrašlivější katastrofou námořní a noviny plny jsou podrobností o této hrůzyplné události, dosaženo bylo na Sibiři jiného rekordu: provedeno bylo nejpříšernější vraždění stávkujícího dělnictva, jaké kdy svět viděl,“ uvedlo Právo lidu.
„Do zástupu kolem 3 tisíc dělníků vystřeleno bylo 300 ostrých ran. Na 300 dělníků bylo zastřeleno.“ Deník událost příznačně komentoval, že zatímco za záhubu Titaniku může přírodní živel, za střelbu do dělníků v ruských zlatých dolech nese vinu „surová bestialita lidská“.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
