Pelé na snímku z roku 1960 při zápase ve Švédsku Zdroj: Profimedia.cz
Pelé. Stačí tato čtyři písmena a většina světa tuší, že jde o zřejmě nejlepšího fotbalistu všech dob. Pelé, vlastním jménem Edson Arantes do Nascimento, se dnes dožívá 80 let. Získal tři tituly mistra světa a dodnes je uctívanou ikonou.
Protože se Pelé v posledních letech potýká se zdravotními problémy, na veřejnosti se téměř neukazuje. Také kvůli pandemii koronaviru se v jeho vlasti Brazílii, která patří k nejzasaženějším, neočekává ani oslava. Německý fotbalový magazín Kicker přinesl rozhovor s Pelého dlouholetým spoluhráčem a později také trenérem Pepem. Vypráví v něm nejen historky, ale také popisuje jeho velikost a lidskost.
Jak dnes pogratulujete svému kamarádovi Pelému k 80. narozeninám?
Pravděpodobně si zavoláme. Tak jako vždy a tak jako to čas od času děláme. Pelé mi říkal Pepito anebo Pepino, takže španělsky, protože moji rodiče přišli do Brazílie ze Španělska. Když jsme se v posledních letech vídali, nejčastěji při setkání našeho klubu FC Santos, tak jsem vtipkoval a říkal mu: Já jsem nejdůležitější hráč v historii Santosu.
Skuhravého jsme „uklidnili“, neměl šanci, říká v exkluzivním rozhovoru Jürgen Kohler
Třicet let přemýšlejí českoslovenští fotbaloví reprezentanti, co měli udělat jinak v památném čtvrtfinále mistrovství světa 1990 v Itálii proti Německu. Hrálo se 1. července na milánském stadionu Guiseppe Meazza. Kapitán německé reprezentace Lothar Matthäus proměnil penaltu a Čechoslováci posílení čtvrtfinálovou výhrou 4:1 nad Kostarikou jeli domů.
Co na to Pelé?
Počkejte, já to dopovím. A říkám mu: Ale ty, Pelé, ty jsi nejdůležitější hráč z jiné galaxie. To má rád. (smích) Ale on sám by to o sobě nikdy neřekl. On raději vypráví o tom, jak byl nervózní, když jsme se poprvé potkali.
Vzpomenete si ještě na to vaše první setkání?
Samozřejmě. On byl vlastně prvním z týmu, s kým jsem mluvil. Pelému bylo 14 nebo 15, mně o pět let víc. Přišel s Waldemirem de Britem, to byl člověk, který ho objevil a přivedl do Santosu. Ale hned jsem poznal, že on ani vlastně žádného „objevitele“ nepotřeboval.
Jak to?
Vybavím si, že Pelé tehdy nosil takové směšné dlouhé kalhoty, ale když mi poprvé podal ruku, řekl jsem si: Hopla, ten má ale sebevědomí. Přiznám se, že mi polichotilo, když i on ve své autobiografii popsal, jak byl nervózní, když se se mnou poprvé setkal. Viděl jsem v něm něco výjimečného. My všichni. Sebedůvěru získal ze svého fotbalového umění. On byl už tehdy třída. Již jako čtrnáctiletý měl v Brazílii senzační pověst. A co bylo neuvěřitelné, on vše potvrzoval na hřišti. Bylo to jako kino, kde se díváš na mimořádné věci. Přesně takové to bylo, když jsme ho sledovali. A to jsme byli všichni dobří fotbalisté.
To zní jako pohádka. Pohádka z kina…
Pelé byl také v tréninku jedinečný, mimořádný, vlastně nezastavitelný. Pravá, levá, hlavička, střela. To bylo třeba zažít, aby to člověk skutečně pochopil. Přišel mladík, který už měl určitou pověst. A on pak všechno uměl ještě lépe.
Čím více jsme vyhrávali, tím více jsme dostávali pozvání na přátelské a exhibiční zápasy a díky nim jsme si mohli vydělat. To tenkrát nebylo tak nedůležité.
Santos vyhrával s Pelém titul za titulem.
Čím více jsme vyhrávali, tím více jsme dostávali pozvání na přátelské a exhibiční zápasy a díky nim jsme si mohli vydělat. To tenkrát nebylo tak nedůležité. Pod legendárním trenérem Lulou hrál výborný Zito, já, ale vše se pořádně rozjelo, až když s námi začal hrát Pelé.
Jaký byl, jak se choval, když na své první mistrovství světa 1958 ve Švédsku jel ještě jako sedmnáctiletý?
Byli jsme spolubydlící v hotelovém pokoji na tomto mistrovství světa. Pro něj, pro mě, pro mnoho lidí z týmu šlo o první velkou cestu. Evropa! Itálie jako přípravné utkání. A pak do Švédska. Všechno jedno velké dobrodružství. V družstvu byli také hráči z předchozích šampionátů v letech 1954 či 1950.
Věžák Koller, hezký kluk Berger a šikula Rosický, tak vzpomíná na Čechy Kohler
Jürgen Kohler se stal v roce 1990 fotbalovým mistrem světa. Ve čtvrtfinále tehdejšího šampionátu v Itálii odehrál celé utkání proti bývalému Československu, ubránil Tomáše Skuhravého a poté, co Lothar Matthäus proměnil penaltu, Němci nastartovali svůj pochod za zlatými medailemi. Nebylo to však jediné setkání Jürgena Kohlera s československým a následně českým fotbalem.
Tedy i z toho domácího v roce 1950, kdy Brazílie jako favorit prohrála ve finále na stadionu Maracaná s Uruguayí 1:2.
Ano, všechny nás to šokovalo, i když jsme byli ještě děti nebo mladiství. Mně bylo 15, Pelému devět. Mluvili jsme o tom spolu. Každý z nás si vybavoval ten den, kdy Brazílie prohrála s Uruguayí.
V roce 1958 jste se však nedostal na hřiště, protože na vaší pozici nastoupil později světově proslulý Mario Zagallo.
Ještě před tou přípravou v Itálii jsem si zranil kotník. Tím nechci říct, že kdyby se to nestalo, tak bych byl v základní sestavě. Ale pak už to bylo jasné. Trenér Feola změnil se Zagallem rozestavení sestavy z 4–2–4 na 4–3–3, protože jsem byl útočnější než Zagallo. A on byl novou spojkou mezí obranou a útokem.
Jenže jste na to doplatil i o čtyři roky později. Zagallo byl hráčem základní jedenáctky, kdežto vy jste zase nehrál.
Jenže i díky této soudržnosti se z nás stal skutečný tým. Měli jsme skvělé hráče, kteří se nedostali na hřiště, protože tehdy ještě nebyla povolená střídání.
Někdy nehrál ani Pelé. Bylo to proto, že byl zraněný, anebo mu chtěl dopřát trenér Feola jako sedmnáctiletému více času na aklimatizaci?
Pelé si před šampionátem ve Švédsku také lehce zranil koleno. Proto začátek vynechal. Ale všichni jsme věděli, že on bude hrát. Že musí hrát.
A pak to přišlo. Ve čtvrtfinále proti Walesu vstoupil do fotbalové historie. Vstřelil vítězný gól při výhře 1:0. Jaký s ním byl večer na pokoji?
Byl velmi spokojený. Ostatně jako my všichni, protože jsme postoupili do semifinále. Ale Pelé o tom svém gólu nemluvil nijak zaníceně. To nebyl jeho styl. Však to také nebyl jeho první zápas v reprezentaci a ani jeho první gól.
Ve svých sedmnácti letech byl v Brazílii za hrdinu, ještě před odjezdem. Každý věděl, jak mimořádně dobrý je, a věděl to i sám Pelé.
Ale bylo to jeho první mistrovství světa. Byl nejmladším hráčem toho turnaje a dodnes je nejmladším střelcem na mistrovství.
Pro něj nebylo nic výjimečného dát gól. Ve svých sedmnácti letech byl v Brazílii za hrdinu ještě před odjezdem. Každý věděl, jak mimořádně dobrý je, a věděl to i sám Pelé. Branka na mistrovství světa, i když byla první a ještě k tomu rozhodující, pro něj skutečně nebyla nic výjimečného. Ale rozumím, že si to lidé neumějí představit.
V tomto významu asi skutečně ne.
On už předtím dával góly v největších ligových zápasech v Brazílii. Proti Corinthians nebo Palmeiras, také proti Flamengu, Vascu da Gama, prostě proti těm nejlepším. Už jako mladý byl o světelné roky přede všemi.
Jak byste to vysvětlil?
Nevím, neumím to vysvětlit. Asi je z jiné planety. Když přišel Pelé ve 14 letech do Santosu, trenér Lula po pár dnech řekl: „Bude nejlepší. Ne jen tady v Santosu. Bude nejlepší v celé Brazílii.“ A to ho Lula ještě dost podcenil. Pelé se stal nejlepší na světě. Jak říká, prostě je z jiné planety.
Jaké bylo soužití s takovým mladíčkem v hotelovém pokoji?
Byli jsme přátelé už z dob v Santosu, později jsem mu šel jako svědek na svatbu. Spojuje nás toho doopravdy hodně. Na pokoji jsme měli vždy pohodu a k tomu jsme skoro nemluvili o fotbale, spíš o všem možném. Nebo jsme se dívali na filmy v televizi, třeba na Robina Hooda. Kvůli řeči jsme tomu sice nerozuměli, ale přesto jsme se dívali a bavili se u toho. I když mu bylo teprve sedmnáct, byl už dost vyzrálý díky tomu, co všechno ve fotbale prožil.
Podle čeho usuzujete?
Nebyl takovým tím děťátkem. Jasně, občas „schytal“ nějaký fórek. Ale ani se sám „neohýbal“ před hvězdami. Však ani při jeho talentu nemusel. Namyšlený nebyl, což ukázal i později, kdy už ho znal celý svět.
Mám za sebou nejlepší sezonu, protože se cítím mladší, říká fotbalista Bayernu Lewandowski
Bayern Mnichov by v uplynulé sezoně těžko vyhrál tři trofeje , kdyby neměl Roberta Lewandowského. Polský fotbalový reprezentant totiž nastřílel nejvíce gólů ve všech třech soutěžích, ve kterých bavorský klub dominoval. Vstřelil 34 branek v Bundeslize, 15 v Lize mistrů a šest v Německém poháru. Také proto byl o víkendu zvolen nejlepším fotbalistou v Německu. Do této ankety se započítávají hráči působící v německých soutěžích a Němci hrající v zahraničí.
Mohli jste si v roce 1958 dovolit vyjít z hotelu?
Ale ano. A užili jsme si to, i protože tam nebylo takové horko jako v Brazílii. Ve dvou jsme tenkrát vyrazili na jarmark. Od fotbalového svazu jsme tenkrát dostali i nějaké kapesné, myslím tak 20 dolarů na den, tak jsme se rozhodli je tam utratit.
Za co?
Projeli jsme se na obřím ruském kole, dokonce jsme si i zahráli fotbal. Herec tam totiž hrál při představení fotbalového brankáře a mohlo se proti němu kopat. Chvíli jsme se dívali a on všechno chytil.
Tak jste to také zkusili?
Samozřejmě. Nám však nic nechytil. Poznal, že patříme k brazilské reprezentaci, ostatní lidé nikoliv. Ale to byly holt jiné časy, vždyť ani Pelého na začátku mistrovství nikdo neznal.
O čem jste si s tím brankářem povídali?
On to vlastně ani nemohl být rozhovor. My jsme neuměli švédsky ani anglicky, on zase portugalsky. Ale byla to legrace. Takové rozptýlení nám pomohlo.
Jak vycházel reprezentační trenér Feola s takovým talentem, jakým byl Pelé?
Nebylo pochyb, že ho nechá hrát, jakmile se zlepší stav jeho zraněného kolene. Feola byl přísný v tréninku, vyžadoval disciplínu, ale byl také otcovský a nechal nám svobodu. Věděl, že nebudeme popíjet pivo. My jsme totiž pili Coca-Colu.
Když se Pelé uzdravil, šlo to ráz na ráz. Vítězný gól ve čtvrtfinále proti Walesu, další tři v semifinále Francii a nakonec i dva ve finále se Švédskem. A byli jste mistři světa…
To byla krása. A ten návrat do Brazílie. A bylo jedno, kde jsme se zastavili. Jestli v Recife, Pernambucu, Riu de Janeiru nebo Sao Paulu. Všude jen samé nadšení.
Pelé nehrál, protože byl zraněný, a po konci zápasu ke mně s nadšením přišel a říkal mi: Pepito, Pepito, caramba, to od tebe bylo fantastické. Radoval se, jako by byl fanoušek.
Nehrozilo tedy, že by Pelé zpychnul?
Ale vůbec. Všechno se rychle vrátilo do normálního rytmu a Pelé i po mistrovství dával tréninku vše. Nikdy nic neošidil. A ani později. Vybavím si, když jsme v roce 1963 porazili na mistrovství světa klubů AC Milán. Na stadionu Maracaná jsem dal dva góly a ten zápas jsem otočil. Pelé nehrál, protože byl zraněný, a po konci zápasu ke mně s nadšením přišel a říkal mi: Pepito, Pepito, caramba, to od tebe bylo fantastické. Radoval se, jako by byl fanoušek.
To už jste byl dvojnásobný mistr světa. I když ani v Chile 1962 jste si nezahrál. Tam se ve druhém utkání zranil Pelé…
Zpočátku to byl velký šok. Jenže ho skvěle zastoupil Amarildo. Také proto, že Pelé byl výborný motivátor, hodně s ním mluvil a postrčil ho k takovým výkonům. Pelé se s tou situací báječně vyrovnal. Nakonec se necítil o nic méně mistrem světa, než kdyby hrál.
Po konci kariéry jste se stal dokonce Pelého trenérem v Santosu. Jak to fungovalo?
S nezbytným respektem. I z Pelého strany. Vznikly situace, kdy za mnou o poločase přišel a doporučil: Neměli bychom hrát jinak? Někdy jsem to uznal, někdy ne. Pelé to respektoval, což ukazovalo jeho profesionalitu.
V roce 2005 jste trénoval při angažmá v Kataru tehdy 34letého Josepa Guardiolu na konci jeho hráčské kariéry. Naučil jste ho něco?
Guardiola byl tehdy už víc trenérem než hráčem. Vedl, dirigoval spoluhráče, jako by byl kouč. Ale to bylo v pořádku. Měl jsem skutečně štěstí. Přes deset let jsem byl spoluhráčem nejlepšího fotbalisty všech dob, potom jeho trenérem a na konci své trenérské kariéry jsem ještě vedl hráče, který se pak stal velmi rychle jedním z nejlepších koučů současnosti. Guardiola mi už tehdy řekl: Máme v Barceloně kluka, o kterém bude brzy mluvit celý svět.
Lionela Messiho?
Přesně. Messi už je roky nejlepší. Ale ani Messi, ani Maradona nebo Ronaldinho nebo kdokoliv další se nikdy nedostanou na Pelého úroveň. On je král. On je pro mě králem Saturnu.
Co to znamená?
Že jeho velikost je taková, že není z naší planety.
