Pět let Pařížské klimatické dohody: Vyhne se Země klimatickému kolapsu?

Většina států má vlastní plány, jak bojovat s klimatickou změnou. A daří se je dodržovat. Přesto ale nezaručují dosažení cílů klimatické dohody. Přes snahy státních celků jako samostatných jednotek se současným tempem planeta do konce století ohřeje o více než tři stupně od začátku průmyslové revoluce. Od počátku industrializace doposud to přitom bylo přes jeden stupeň.

Nezdá se to jako mnoho, přesto je ale současná rychlost oteplování planety bezprecedentní. Při jiném masivním oteplování, které se událo před 56 miliony let, se planeta zahřála o 8 stupňů Celsia za 500 000 let. I tak šlo o extrémní rychlost. Nyní již první stupeň zahřátí dovedl lidstvo k nebezpečným vlnám veder, zvedajícím se hladinám moří i tání ledovců.

Pandemie pomohla jen nepatrně

Pátý rok od uzavření dohody měl být jakýmsi milníkem pro zhodnocení jejího plnění, nečekaně jej však zasáhla globální pandemie koronaviru. Dojde proto jen ke skromnějšímu zhodnocení prostřednictvím on-line konference. Již nyní se však ukázalo, že opatření související se šířením koronaviru pomohla letos snížit emise CO2 o sedm procent. Jedná se ale pouze o malé krátkodobé zlepšení, které nebude mít vliv, pokud se nepřemění v dlouhodobou politickou aktivitu.

Během uplynulých pěti let se více zemí zavázalo ke splnění takzvaného net zero neboli dosažení rovnováhy mezi produkcí skleníkových plynů a redukováním jejich obsahu v atmosféře (uhlíkové neutrality) do roku 2050. Tyto závazky ale často nejsou v souladu se skutečnými regulacemi, rozpočty a politikami zemí.

Snahy o redukci emisí se musí znásobit pětkrát

K net zero se v posledních týdnech přihlásily státy jako Jižní Korea, Čína i Japonsko, ale u všech těchto zemí chybí detailně propracovaný plán. Čínský prezident Si Ťin-pching oznámil v září, že jeho země chce být uhlíkově neutrální k roku 2060, a že vrcholu, co se produkce emisí týče, Čína dosáhne již v roce 2030. Jak toho hodlá země dosáhnout, ukáže její příští pětiletka, jejíž podrobnosti ozřejmí tamní politici v březnu. Mezi čínské cíle by měl patřit například obrat k obnovitelným zdrojům energie, v současnosti je největším uživatelem uhlí na světě.

O něco podrobnější plán nabídla v listopadu Jižní Korea. Vůbec nejdál je Evropská unie jako celek, její členské státy by měly pracovat na dlouhodobých strategiích do roku 2050. Z globálního pohledu se ale cílům Pařížské dohody spíše neblížíme. Aby se státy alespoň přiblížily, musely by se snahy na snížení skleníkových emisí znásobit průměrně pětkrát.

Emise i teplota stále rostou

Uhlíkové neutrality doposud dosáhly dvě země, a to zejména díky řídkému zalidnění a vysokému zalesnění. Lesy pak zvládají pohltit více oxidu uhličitého, než ho země vyprodukují. Jde o Surinam, stát na atlantickém pobřeží Jižní Ameriky, a Bhútán ležící pod Himálají. Následuje šest zemí, které již uhlíkovou neutralitu implementovaly do zákona i s konkrétním datem dosažení. Jedná se o Dánsko, Francii, Maďarsko, Nový Zéland, Švédsko a Velkou Británii. Dalších šest celků má legislativu v procesu, patří mezi ně i Evropská unie jako uskupení a dále Fiji, Chile, Kanada, Jižní Korea a Španělsko.

Přes všechny nedostatky můžeme hovořit o několika úspěších klimatické dohody. Jedním z nich je nepochybně to, že svět ustál odstoupení USA. Ty se za vlády prezidenta Donalda Trumpa rozhodly dále nenaplňovat cíle úmluvy. Někteří se pak obávali odlivu dalších nacionalisticky laděných vlád. Ale dokonce i brazilský prezident Jair Bolsonaro, který je jinak kritizován za podporování odlesňování své země, u dohody vytrval.

Dalším zdarem je jakási „normalizace“ uhlíkové neutrality i dvoustupňového závazku, k nimž se během roku 2020 přihlásila několik nových států. Během pětiletého období však bohužel nepřestala růst teplota planety od preindustriální éry, stejně jako nepřestalo růst množství emisí.

Jedním z velkých problémů pak také je, že důsledky klimatické změny trpí zejména nejchudší lidé, často v zemích třetího světa. Například zvyšující se hladina moře pak nejvíce ohrožuje ostrovní státy, kvůli nimž je důležité srazit nárůst teploty na méně než dva stupně Celsia do konce století.