Opilo se 34 prvňáčků, v hospodách létaly židle. Masaryk byl při divokém Silvestru 1925 za exota
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
V Praze se před 100 lety slavil Silvestr i bez alkoholu. Co prosazoval Československý abstinentní svaz?
Děti ve dvacátých letech 20. století již v první třídě pily pivo, víno i kořalku.
Silvestr 1925: rvačka v kavárně skončila rozbitým inventářem.
Rok 1925: Nejvíce sebevražd z nešťastné lásky.
Silvestr 1925. Národ si dopřával kvanta alkoholu, jen Československý abstinentní svaz uspořádal půlnoční oslavy na „ostrůvku střídmosti“, jak akci líčili samotní odpůrci alkoholu. Zato třeba Lieblovou restaurací v Biskupské ulici v Praze otřásal hospodský řev a silvestrovští opilci tam rozmlátili stoly, židle i pivní sklenice. Před 100 lety se vůbec hodně pilo a rodiče často nalévali alkohol i dětem, třeba již šestiletým. Obvykle pivo, ale občas i víno nebo dokonce rum. Tehdejší výzkum zjistil, že z 58 dětí v jedné první třídě obecné školy pravidelně či občasně pilo pivo 47 školáků.
Sylvestr pražských abstinentů 1925. Tak se jmenovala malá reportáž ve vládním deníku Československá republika. Prezident nedávno zrozeného státu T. G. Masaryk byl totiž přísným abstinentem. „Alkoholické nápoje vyloučeny,“ bylo oznámeno již před první Masarykovou prezidentskou inaugurací. A zapřisáhlý odpůrce alkoholu vyžadoval, aby i všechny další rauty na jeho počest byly abstinentní. Zakladatel Československa třeba prohlásil: „Kořalku jsem nikdy neokusil a od svých padesáti jsem se nedotkl ani piva a vína.“
Silvestrovský hold abstinující hlavě státu
V roce 1925 oslavil prezident Masaryk 75. narozeniny. A zcela jistě ocenil i silvestrovskou depeši, kterou mu přímo ze silvestrovských oslav poslaly spolky Československý abstinentní svaz a Jednota českých střádalů. „Hospodárná koalice nekuřáků, abstinentů a střádalů skládá hold svému vznešenému vzoru vroucím blahopřáním novoročním,“ zaznělo v depeši pro hlavu státu.
ČTĚTE TAKÉ: Silvestr u politiků. Fiala se pochlubil přípravou chlebíčků, Hřib zparodoval Lásku nebeskou
Oba spolky považovaly požívání alkoholických nápojů za národní zkázu. „Nechť stane se hanbou býti zahálečem, opilcem a marnotratníkem,“ hlásala Jednota českých střádalů. „Alkohol jest omamující jed, který všude, kamkoliv do těla vnikne, vyvolává poruchy, choroby a nemoci rozmanitého druhu. Je to zhoubný jed, který ničí tělesné i duševní síly, — a nikdo, kdo váží si svého zdraví, neměl by ho požívati,“ varoval Československý abstinentní svaz.
Abstinenti slavili Silvestra 1925 ve dvoraně Domova českých učitelek v Praze-Podolí. Večer nazvali „čajovým dýchánkem“ a na úvod zaznělo několik přednášek, například na téma: „Ostřízlivění a vzrůst národa“. Účastníci setkání také nazvali „ostrůvkem střídmosti“, neboť všude jinde v Praze i v republice se hlavně chlastalo.
Čtěte také
Létající stoly, židle a pivní sklenice
O alkoholickém Silvestru před rovným stoletím svědčí řada dobových zpráv z černé kroniky, tady je namátkou jedna z nich: „V kavárně č. 10 v Biskupské ulici v Praze II způsobil po 3. hod. ranní hádku Vilém Berka, pekařský pomocník bez bytu, a pekařský pomocník František Kratochvíl na Poříčí č. 31. Hádka se stupňovala ve rvačku, ve které jmenovaní rozbili dvě mramorové stolní desky, dvě židle a asi 20 pivních sklenic, kterými házeli po hostech, škoda činí asi 1900 Kč. Berka, který krvácel z nosu, byl z kavárny předveden na strážnici, kde byl ponechán. Kratochvíl po činu uprchl.“
A zatímco policejní svodka viníky rvačky jmenovala i s adresou trvalého bydliště, jméno kavárny zatajila. Redakce CNN Prima NEWS ovšem zjistila, že v Biskupské ulici č. 10 v Praze v té době sídlila Lieblova plzeňská kavárenská restaurace, která nabízela obědy za 6 korun a levné večeře.
Reklama na Lieblovu restauraci v Praze, kde se to na Silvestra 1925 pořádně popralo. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Prosím, ještě džbánek piva pro děti
Mladé Československo trápil alkoholismus podobným způsobem, jako s ním před první světovou válkou bojovalo Rakousko-Uhersko. A rodiče za obou režimů často nabízeli alkohol i dětem, což potvrzuje i článek v deníku Československá republika z 2. ledna 1926, jenž líčí hospodu ve středočeském městysu Křivoklát: „Přejete-li si vína, žádejte staré neb aspoň víno nátur. Červené víno má často trpkou příchuť, je však dobré jakosti a připomíná burgundské. Obvyklým nápojem je však pivo: jest to radost vidět venkovského tatínka, když po důkladné, jak lze soudit, soukromé spotřebě, objedná plný džbán pro děti(?).“
To byla jen velmi opatrná kritika podávání alkoholu dětem, která se vešla do jediného souvětí s otazníkem v závorce. Mnohem výmluvnější byla obsáhlá stať v meziválečném časopise Eva, měsíčníku pro vzdělání českých žen a dívek. Jistý učitel žáků první třídy zjistil následující šokující informace: „Učil jsem v první třídě obecné školy o jídle a o nápojích. Tedy děti většinou kol 7 let. Otázal jsem se jich, kdo již pil pivo? Přihlásilo se z 58 přítomných dětí 47. Uvedené číslo přimělo mě, že jsem kladl další otázky. Uvádím odpovědi. Tedy z přítomných dětí pilo již pivo 47, víno 40, kořalku 34, čaj s rumem 47, sám rum 39. Nepili ani piva, vůbec žádných lihovin 5. Pivo rádo 42 dětí, víno 30 dětí, kořalku 32, čaj s rumem 47, tedy všechny děti, které pily ve svém životě čaj s rumem, libují si v něm.“
Čtěte také
Kořeny zla
Zpráva v měsíčníku Eva pokračovala neméně pesimisticky: „Při těch otázkách dětem zářily oči, bylo viděti, že opravdu považují tyto nápoje za požitek. Jsem jist, že děti nelhaly. Děti první třídy obecné školy ještě poměrně málo lhou. Mysl a duše jejich není životem, dospělými zkažena, a pak mohu říci, že děti mají ke mně důvěru. Bylo mi neveselo a rázem jsem si vysvětlil mnohé věci, vysvětlil jsem si pramen potíží, se kterými musím zápasiti ve své školské praxi. Viděl jsem kořen zla. Ten kořen je neuvědomělá domácí výchova, která dítěti nebrání v pití piva, vína, čaje s rumem, kořalky, čistého rumu.“
Je to opravdu překvapivé svědectví z dvacátých let 20. století, přímo ze školních lavic: „Uvedu ještě další odpovědi. 38 dětem se již z lihovin točila hlava, 34 byly opilé. Každou neděli pije pivo 28 dětí. Každý den čaj s rumem 15 dětí. Nechce se mi věřit, že 11 dětí pije každý téměř den kořalku. Dává ji jim tatínek a maminka, děti to říkaly.“
Nejvíce sebevražd z nešťastné lásky
Zpátky do silvestrovského vření na přelomu letopočtů 1925 a 1926. Policie třeba zaznamenala několik pokusů o sebevraždu, mnohdy kuriózních, tento se odehrál v poslední den roku již brzy ráno: „O půl 6. hodině ranní pokusil se ve vlaku, jedoucím z Kralup do Prahy, na záchodku vlaku ve stanici Podmoráň sklenářský mistr Augustin Vopata o sebevraždu tím způsobem, že si podřezal břitvou hrdlo a vyskočil oknem do vody.“ Podmoráň je starý název železniční stanice Úholičky nedaleko Roztok. Sklenář Votava tedy z vlaku vyskočil rovnou do Vltavy, která v těchto místech teče těsně kolem železničního náspu.
Dopadlo to bez ztráty života: „Votava byl neznámými lidmi vytažen, naložen zpět do vlaku a odvezen z dolního nádraží v Holešovicích záchrannou stanicí do všeobecné nemocnice, kde zůstal v ošetřování na klinice prof. Schloffera. Příčina sebevraždy není známa.“
Jen v Praze si v roce 1925 vzalo život 193 lidí a pokus o sebevraždu pak nevyšel dalším 286 osobám. Zoufalí občané nejčastěji volili smrt utopením, přičemž 53 osob skok do Vltavy nepřežilo. Policie na samém počátku roku 1926 také uvedla, že v předchozím roce si nejvíce lidí vzalo život z nešťastné lásky.
A to byl i případ první pražské sebevraždy v roce 1926, která se odehrála na Nový rok brzy dopoledne: „Konec nešťastné ženy. V sebevražedném úmyslu skočila o 8. hod. ranní z okna domu čp. 758 na Žižkově dělnice, 21letá Růžena H. Pádem na ulici utrpěla tak těžké zranění, že zakrátko zemřela. Zoufala si z nešťastné lásky.“
Čtěte také
Válka v Sýrii a Benešova výzva
Nedávno zrozené Československo se do budoucnosti dívalo s opatrným optimismem. I v roce 1925 totiž světem otřásaly různé války a bojovalo se třeba v Číně anebo o Damašek v Sýrii: „Boje v Sýrii. Oznamuje se, že Hasan Kharat, vůdce povstalců, byl skutečně zabit poblíže Damašku. Kharat byl dříve městským nočním hlídačem v Damašku a připojil se k revolucionářům.“
Sousednímu Německu se zatím dařilo směřovat k demokracii a nikdo nevěřil, že by Berlín mohl brzy rozpoutat nějaký další velký konflikt. Tehdejší československý ministr zahraničí Edvard Beneš byl opatrným optimistou a v novoroční úvaze z 1. ledna 1926 především vybízel k prohlubování československé demokracie, za kterou je nutno bojovat doslova dnem i nocí: „Hotové demokracie dnes není; demokracie jest stále tvořena, musí býti stále střežena a zachovávána, nutno stále o ni zápasiti.“
A po sto letech tomu není jinak.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak se bude vzpomínat na Fialovu vládu? Podívejte se, čím se zapsala do dějin
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
