Poslední noc byla krutě mrazivá. „Teploměr ukazoval minus 15, topit jsem moc nemohla, nemám uhlí. A dřevo se teď pod závějemi sněhu hledá strašně těžko,“ vypráví 50letá Dagmar Paláková z Ostravy. Vdova bez adresy a milovnice toulavých koček a psů, s nimiž žije v garáži. Reportér CNN Prima NEWS ji poprvé navštívil loni ve vánočním čase. Co se změnilo po roce?
„Než jsem to ráno aspoň trochu vytopila, byla tu hrozná zima,“ líčí Dagmar Paláková. V pondělí 19. prosince v pravé poledne teploměr na vratech garáže ukazuje minus čtyři, v jednu po půlnoci však uhodil patnáctistupňový mráz. Garáž z tvárnic nemá žádnou izolaci, plechovými vraty také hodně táhne. Jedinou výhodou je, že domy pro auta nemají žádná okna, alespoň tudy nefučí.
Dřevo není, zahřejí ji kočky
Zrovna o „teple domova“ se nedá mluvit ani v poledne. V garáži je jakžtakž snesitelně pouze v zimní bundě. V rohu garáže sice plápolají kamna, žena do nich přikládá jen velmi šetrně. „Tohle je všechno dřevo, co teď mám. Nevydrží mi ani do večera, ještě musím vyrazit něco najít, v tom sněhu ale těžko něco vyhrabu,“ obává se žena.
A když žádné palivo nenajde? „Tak holt vlezu pod peřiny, to je moje jediná záchrana,“ říká. Trochu ji prý zahřejí čtyřnozí miláčci, pod stolem v garáží leží vlčák Rex a paní Dagmar drží v náručí černého kocoura, kterému říká Cigán. Kromě Cigána jsou tady doma i Čertice, Plusky, Micina, Felix a Mourek. Před rokem těch koček bylo jedenáct. „Některé se zatoulaly, jiné zase přijdou. Teď jich mám osm, dvě nové tulačky ještě ani nemají jména.“
1+0 bez koupelny a toalety
V kamnech hoří jak za duše, dřeva je tu chabá hromádka. „Nechci se o nic prosit, teď bych ale nějaké dřevo potřebovala. Zpod sněhu ho neumím vyhrabat. Pomohla by i trocha uhlí a briket,“ opatrně žádá o případnou pomoc. Když na zemi neleží bílá nadílka, sbírá palivo třeba na blízké uhelné haldě. Teď se nohy boří do hlubokého sněhu, pod kterým nenajde ani spadlou větev.
Byt 1+0 s kuchyňským koutem je vybaven v mezích možností. Opotřebovanou kuchyňskou linkou i nádobím všeho druhu. Je tu zrcadlo i šatní skříň, hodiny se ale dávno zastavily. Stůl je prostřen igelitovým ubrusem, v kleci zpívají dvě andulky.
Jde však o bydliště bez adresy. Garáž nemá popisné číslo, nechodí sem pošta, není to místo, které by úřady někomu povolily k trvalému pobytu. Přesto se tady za poslední čtvrtstoletí vystřídaly desítky, možná stovky „nájemníků“, pro které se garáž stala skutečným a jediným domovem. A Dagmar Paláková už za plechovými vraty žije 15 let.
Žena nemá záchod, chodí k nedalekému Černému potoku. Koupelnu tvoří jen sud pod okapem, teď ale „kohoutky“ totálně zamrzly. Pitnou vodu si nosí z nedaleké vrátnice, užitkovou vyrábí na kamenech z ostravského sněhu.
Vdova Dagmar Paláková žije v garáži s kočkami, psem a andulkami. Garáž před Vánoci zasypal sníh, uhodily také mrazy 15 pod nulou, teď je problém vyhrabat ve sněhu nějaké dřevo do kamen. Zdroj: Ivan Motýl
Po roce si zvykla i bez manžela
Jediné spojení vdovy se světem tvoří mobilní telefon, který si Dagmar Paláková nabíjí autobaterií. Baterka také dokáže rozsvítit jakési celoroční vánoční osvětlení, které používá místo lustru či lampy. „Pokud by mi někdo mohl dát trochu dřeva nebo uhlí, může mi zavolat na číslo je 704 491 714. Sama si palivo koupit nemohu, nemám peníze,“ omlouvá se. Žije z příspěvku v hmotné nouzi, denně může utratit pouhou stokorunu.
Až do loňského podzimu jí bylo v garáži veseleji a nemuselo se ani tolik šetřit. Manžel Jiří Palák loni v listopadu zemřel, když mu selhaly životní orgány. Léta ignoroval zubaře, protože se obával, že bezdomovce žádný dentista stejně neošetří. Náhlý zánět vedl k otravě krve. Příčina smrti? Zkažené zuby.
Když jsem tu loni o Vánocích potkal vdovu Dagmar poprvé, vyjádřila přání, že by se ráda přestěhovala z garáže do bytu. „Myslela jsem, že to tady sama bez manžela nezvládnu, ale už jsem si zvykla. Teď už bych odsud neodešla, stejně mi za ten rok nikdo nedal žádnou nabídku,“ říká nyní.
Tady si přejí Vánoce na blátě
Dneska jí s palivem pomohl kamarád Pepík, který zajistil dřevo asi na půl dne. Pod závějemi sněhu vidím hromadu vyřazených dveří i další desky z dřevotřísky. „Sekerou to nerozštípu, na to už nemám sílu. Na lepený materiál potřebujete motorovou pilu, nikdo mi to teď nechce pořezat,“ pokrčí rameny útlá vdova, která váží jen čtyřicet kilogramů. Hubená jak tyčka, doslova věchýtek.
Podle ostravských meteorologů uhodil v noci na pondělí mráz 15° Celsia. Město je zasypáno sněhem, třiceticentimetrová pokrývka se leckde kvůli větru mění v metrové závěje. Pod sněhem zatím zůstávají i garáže nedaleko bývalé koksovny Jan Šverma v Mariánských Horách, zčásti je obývají bezdomovci. Na rozdíl od většinové populace se tady teď všichni těší, až sníh roztaje. A že Vánoce budou na blátě.
Vdova Dagmar Paláková žije v garáži s kočkami, psem a andulkami. Garáž před Vánocemi zasypal sníh, uhodily také mrazy 15 pod nulou, teď je problém vyhrabat ve sněhu nějaké dřevo do kamen. Zdroj: Ivan Motýl
Každý se z ghetta nevyhrabe
Dagmar Paláková se narodila v Jeseníkách. Vyučila se přadlenou v Náchodě a později pracovala v Lázních Jeseník. I po přestěhování do Ostravy prý žila jako všichni ostatní. „Normálně, nebyl žádný problém,“ vzpomíná. Zvrtlo se to náhle, před patnácti lety. S manželem přišli o práci a záhy také o byt, jedinou dostupnou střechou nad hlavou se pak stalo tohle ostravské garážové ghetto. Někdo se z vyloučené lokality vyhrabe, jiní bezdomovci zde žijí i dvacet a více let.
„S rodiči v Jeseníkách jsem si vždycky užila krásné Vánoce. A plno dárečků,“ vzpomíná 50letá Dagmar Paláková. Vánoční atmosféra prý vládla i v garáži, dokud ještě žil její Jirka. „Jednou mi dal pod stromeček řetízek se srdíčkem,“ svěří se, když se ptám na nejkrásnější vánoční dárek v životě. Letos ale neočekává žádný balíček, sama také nikoho neobdaruje. „Tady se na to nehraje. Každý je rád, že je rád,“ říká o sousedech z garáží.
Bez drahého kapra, salát si udělá
Bramborový salát si ale na Štědrý den udělá. „V Kauflandu koupím zavařenou zeleninu, tatarku a brambory. Na to ještě mám, kapra určitě smažit nebudu,“ prozrazuje sváteční menu. Možná k salátu přidá kousek nejlevnějšího salámu, ryba je nad možnosti peněženky. Kočky a pes dostanou granule, andulky zrní, i když také zásoby krmiva se prý povážlivě tenčí. „Kapra mám moc ráda, prostě si ho musím odpustit,“ říká, když se chystám garáž opustit.
„A počkejte ještě,“ zavolá na mě. To už se brodím sněhem mezi garážemi, abych se dostal zpátky do takzvané civilizace. „Měla bych ještě maličkou prosbu, už dávno jsem nejedla domácí vánoční cukroví...“
