Před 30 roky byl v Československu slavnostně zahájen provoz internetu. Zdroj: Profimedia.cz
Český internet slaví třicetiny. Když došlo 13. února 1992 ke slavnostnímu zahájení jeho provozu, byla to úplně jiná síť, než jak ji znáte dnes. Sloužila jen k posílání mailů a souborů s čísly či písmeny, byla bez obrázků. K dálkovému připojení se tehdy na pražském ČVUT používal několik tun vážící sálový počítač, na jehož důležité součástky ze Západu se čekalo klidně i měsíce.
Kolik za den pošlete mailů? Dva, tři, deset, padesát? Snad i víc? V roce 1992 by se vám to dost prodražilo. V pionýrských časech internetu totiž stálo poslání mailu tisíc korun.
A odlišného toho tenkrát bylo víc. Mnohem víc.
„My třeba měli původně za to, že počítače jsou použitelné výhradně pro odbornou sféru. Že jsou skutečně na počítání – řešily se na nich diferenciální rovnice a podobně,“ vzpomíná Jiří Gruntorád, kterému se může bez nadsázky říkat otec českého internetu.
Dnes se za machra přes internet považuje kdekdo, současný emeritní ředitel sdružení CESNET byl ale u virtuálního světa doslova od začátku. Přinejmenším v Československu.
Jan Gruntorád
„Když jsem v roce 1975 nastoupil na ČVUT, byl tam instalován na tehdejší dobu hodně pokrokový počítač ICL 4-72 s relativně rozvinutou terminálovou sítí – to znamená, že byly propojené čtyři počítače po Praze,“ popisuje. „Tenkrát jsme si ale říkali: ‚Co si vlastně máme z ČVUT na VŠE posílat?‘ Snad: ‚Ahoj? Jak se máš?‘ Jediná rozumná aplikace byla, že se u nás na ČVUT počítaly mzdy, tak se jim tam jednou měsíčně poslaly sestavy kvůli výplatním páskám. Jinak nám chyběl obsah. Při rozšíření do zahraničí už šlo o něco jiného, otevíraly se nové možnosti komunikace.“
Za oficiální datum zrození českého internetu se dnes považuje 13. únor 1992, celý příběh ale začal mnohem dřív.
I pro samotného Gruntoráda.
Roku 1987 působil na stáži v Dánsku, kde na jedné místní univerzitě zjišťoval, co je všechno potřeba pro připojení k akademické síti EARN. Ještě nešlo o plnohodnotný internet, EARN zatím umožňovala pouze přenos mailů a stahování souborů ftp. I tak ale měli Češi co dělat, aby si podobné připojení vybojovali.
„Jakmile jsem se tenkrát vrátil z Dánska domů, ze Západu nám velmi slušně odpověděli, že počítače ze zemí sovětských satelitů se připojovat nesmějí,“ vybavuje si Gruntorád. „Úspěšní jsme byli se svou žádostí až po revoluci. I tehdy o nás však pořád panovaly pochybnosti. Rektor musel Američanům podepsat závazek, že síťové připojení nepoužijeme k vývoji jaderných nebo chemických zbraní.“
Roku 1991 se to přece jen povedlo. Gruntorád stál jako tehdejší vedoucí oddělení informačních soustav ČVUT u toho, když se Praha připojila k EARN. A o rok později mohlo navýšením kapacity ze stejné linky do Lince dojít i na samotný internet.
Pozvánka k oficiálnímu zahájení provozu počítačové sítě internet v Československu Zdroj: CNN Prima NEWS
„Povedlo se nám to vlastně už v prosinci 1991, těsně před Vánoci. Rozhodli jsme se ale udělat sešlost, na níž by se připojení Československa slavnostně oznámilo,“ vysvětluje. „Vybrali jsme 13. únor, kdy už jsme to měli osahané. Ten den se dopoledne konaly přednášky, po obědě jsme návštěvníkům ukazovali, jaké služby internet nabízí. S univerzitou v Linci jsme byli připojeni pomocí pronajatého pevného telefonního okruhu. Centrální jednotka našeho střediskového sálového počítače byla skříň metr krát čtyři metry, vysoká dva metry, vážila několik tun.“
Ne, nebyl to laciný špás. Tím jsme zase u toho, že jeden mail stál tisícovku.
„Jedním z našich tehdejších cílů bylo, aby poslání mailu bylo levnější než klasická pošta. Vůbec se nám to nezdálo snadné. Vždyť sálový počítač přišel na několik milionů, k tomu jste museli připočíst provoz, energii, pevný datový okruh stál 170 tisíc korun měsíčně. A jelikož mailů byly desítky za den, tak po vydělení nám vycházelo, že jedna zpráva skutečně stojí přibližně tisíc korun. Nabádali jsme uživatele, ať jsou struční a třikrát zváží, zda e-mail odešlou.“
Od těch dob se změnil nejen internet, ale do značné míry i my sami. Když Gruntorád vzpomíná na časy, kdy to tady celé začínalo, musí se pousmát.
„Tenkrát běžní lidé doma počítače moc neměli, já dlouho nevlastnil ani telefonní pevnou linku. Když mi ji z profesních důvodů zřídili, byla podvojná – k velké nelibosti sousedky, jelikož jakmile jsem se připojil modemem na síť, nemohla nikam volat. Kolikrát zazvonila na dveře a vyčinila mi, abych konečně zavěsil… Přesto se vám přiznám, že se mi někdy po časech bez internetu zasteskne. Kvůli soukromí. Když jsem před revolucí četl Orwellovu knihu 1984, přišlo mi, že jde o nereálnou sci-fi. Dneska leccos z toho opravdu funguje.“
