Soví hon za potravou: Ani tichý let a dokonalý sluch je před jedy neochrání

Jejich let je takřka neslyšný. Ony ale slyší všechno. Díky ušním otvorům, které mají sovy asymetricky umístěné, tedy jeden výš a druhý níž, dokážou slyšet i kořist pod sněhem nebo v hlubokém a temném lese. Sluch je jejich hlavním nástrojem při lovu – i když nás pohádky často matou sovíma vševidoucíma očima. Ty těmto nočním dravcům sice slouží dobře, ale stejně jako u lidí i u sov platí, že čím více světla, tím lépe vidí. Za tichý let pak vděčí opeření s jemnými chloupky a širokým křídlům.

Sovy se od jiných ptáků neliší jen postavením očí, které mají ostatní ptačí druhy více do stran, nebo umístěním uší, ale také způsobem hnízdění. Sovy si totiž hnízda nestaví. „Vejce snáší na vybraný podklad, který může být v případě puštíka obecného nebo kulíška nejmenšího v dutině stromu, nebo na zemi či na skále, jako je tomu u výra velkého a kalouse pustovky,“ vysvětluje ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek. Některé druhy sov využívají i stará hnízda po dravcích a strakách, sýček obecný a sova pálená pak nepohrdnou ani výklenkem na budovách.

Otrávený život

I sovy doplácí na vymoženosti moderní civilizace. Mezi nejčastější příčiny úhynu patří srážky s vozidly – sovy totiž létají nejen tiše, ale také pomalu a nízko a s oblibou si k lovu vybírají pásma kolem silnic. Stejně jako v případě čápů a ostatních dravců pak sovám hrozí nárazy do drátů vysokého napětí a otravy, jejichž nečastější příčinou je používání rodenticidům proti hlodavcům na polích. „Potřebujeme krajinu bez jedů,“ apeluje Vermouzek v pořadu České společnosti ornitologické s názvem Ornitolog na drátě.

VIDEO: Zemědělci chtějí hubit hraboše jedem. Jak to ohrozí dravce nebo čápy?

Svět zvířat

Přemnožení hraboši na polích likvidují úrodu. Zemědělci proto spolu s Agrární komorou ČR žádají schválení zvýšení dosavadní povolené dávky jedu, která se vkládá do hraboších děr napříč republikou. Navíc také požadují zvýšení intenzity plošného rozhozu jedu na místech, která jsou postižená nejvíc. Týká se to Prostějovska, Vyškovska a Hané.

Některé druhy, jako sova pálená, přišly vlivem intenzifikace zemědělství nejen o potravu, ale také o místa k hnízdění. Rozlehlé zemědělské usedlosti, ale i půdy nebo věže kostelů – tady všude mohly sovy pálené vyvádět mladé. Postupem času však budovy s výklenky a přístupnými půdami zmizely, stejně jako meze, které byly oblíbeným lovištěm. Výsledek? Například v Británii přišli mezi lety 1932–⁠1985 o více než 70 % sov pálených.

Sýčkování o vymírání druhů

V současné době najdeme po celém světě 243 druhů sov, z toho 45 spadá do kolonky ohrožených a 5 druhů již zcela vyhynulo. Jako příklad uvádí Zdeněk Vermouzek sovku bělolící z Nového Zélandu, jejíž poslední zástupce uhynul v roce 1914. Osudným se tomuto druhu staly zavlečené šelmy jako kočky, krysy a lasičky, které ptákům likvidovaly hnízda. Mimochodem, touto dovedností se u nás pyšní také zavlečená šelma – mýval severní, který je zařazen na seznam invazních druhů.

Roztomilá zvířátka drancují českou přírodu. Jak je to s invazními druhy u nás?

Prima Mazlíček

Zatímco mýval severní získává popularitu díky videím zachycujícím jeho zručnost a vynalézavost, nutrie říční si v Česku dělá z lidí přátele tváří v tvář při snaze vyloudit nějaký ten pamlsek. Obě zvířata jsou přitom na seznamu invazních druhů a je povolen jejich odlov. Proč bychom je u nás neměli vítat s otevřenou náručí?

V Česku můžete potkat 10, výjimečně pak 11 druhů sov (onou výjimkou je sovice krahujová). Celkem u nás hnízdí okolo pětadvaceti tisíc párů, nejčastěji jde o puštíka obecného a kalouse ušatého. Nejohroženější sovou na našem území je pak sýček obecný, kterého naši předci ještě před sto lety vídali běžně. Tehdy se hnízdící páry počítaly na desetitisíce, dnes to jsou pouhé desítky. Důvodem je opět zemědělství – dříve mozaikovitá, pestrá krajina se postupem času slila v širé lány, meze po rozorání zmizely a na škůdce se povolala chemická armáda. Biodiverzitu také velkou měrou ovlivnilo zahnání hospodářských zvířat z pastvin do velkochovů.

Výprava za sovami

Pokud jste zatím neměli to štěstí, ale rádi byste viděli sovu na vlastní oči, je potřeba vybavit se nejen vhodným oblečením, baterkou či termoskou, ale především dobrými botami a trpělivostí. Podle předsedkyně Moravského ornitologického spolku Kateřiny Ševčíkové je nejlepší si nejdřív najít na mapě vhodná místa a za soumraku se vydat na výpravu. „Pokud chcete vidět sýčka nebo sovu pálenou, můžete si vybrat třeba obec s rozpadlým kravínem. Pokud chcete vidět výra, vytipujte si na mapě lomy. Většina našich sov ale hnízdí v lese, ve starších porostech,“ popisuje Ševčíková. V každém případě je důležité nedělat hluk – nejlepší je proto pomalá chůze často střídaná zastávkami.

Pokud se chystáte na výpravu za sovami v únoru, můžete se dočkat houkání výra velkého, který je naší největší sovou. Přidat se k němu mohou puštíci bělaví, a to ještě před březnovým měsícem, kdy vrcholí jarní tok. Od začátku července pak můžete zaslechnout či zpozorovat mláďata, která rodiče krmí 40–⁠50 dnů, než opustí hnízdo. A jak poznáte, že jste sovám na stopě? Jednoduše, díky vývržkům – válečkům nestrávených kostí, chlupů či krovek velkých brouků. Že byste čekali víc od nejmoudřejších pohádkových bytostí? Nejste sami. Moudrou sovu přitom v případě intelektu předčí i kavka nebo krkavec. Za svou pohádkovou pověst tak sovy zřejmě vděčí očím posazeným vedle sebe a schopnosti otáčet hlavou až o 270 stupňů.