Roztomilá zvířátka drancují českou přírodu. Jak je to s invazními druhy u nás?

Psík mývalovitý, mýval severní ani norek americký nepatří mezi zvířata, která běžně zahlédnete při procházce lesem. Jde o šelmy, které jsou aktivní v noci a jejichž počet u nás se pohybuje v řádech tisíců. Škoda, kterou působí, je značná – od vybírání hnízd na stromech i na zemi přes devastační vliv na naše ohrožené druhy. Kromě vajíček a vylíhlých mláďat žerou plazy, obojživelníky měkkýše i původní raky. A je potřeba říci, že v našich končinách nemají tyto invazní druhy přirozeného nepřítele.

Za jejich rozšířením ve volné přírodě stojí člověk. Zatímco psík mývalovitý byl pro svou kožešinu uměle vysazen před téměř 100 lety v evropské části Ruska a díky schopnosti přizpůsobit se se začal šířit dále na západ, s mývalem severním je to složitější. „Málo se ví, že za jeho větším rozšířením v Evropě stojí 2. světová válka. Pro kvalitní kožešinu byl v předválečném Německu chován na stovkách farem, ty však během masivního bombardování na konci války byly zničeny nebo poškozeny a ‚chovanci‘ se dostali do volné přírody,“ popisuje zoolog, ekolog a někdejší vědecký pracovník zoologického oddělení Národního muzea Miloš Anděra.

Záchrana? Jak pro koho

Mývalí populaci v Česku přiživili i nezodpovědní majitelé, kterým netradiční mazlíčci utekli nebo je sami vypustili do volné přírody. Ostatně podobný scénář, ale ve větším měřítku, stojí za rozšířením norka amerického na našem území. „‚Ochránci zvířat‘ v roce 2005 vypustili ve Vitějevci na Svitavsku přes tisíc norků a stříbrných lišek z klecí kožešinové farmy, stejně, jako někteří farmáři, když nebyl zájem o norčí kožešinu. Agilní a přizpůsobivý norek nabídnutou šanci dokonale využil a během pouhých dvou desetiletí ‚okupoval‘ víc než polovinu území ČR a v invazní expanzi pokračuje dál,“ líčí Anděra.

Tažení proti invazním druhům posílila novela zákona z pera Evropské unie, která upravuje nakládání s 30 živočichy a 36 rostlinami na seznamu a také stanovuje požadavky na jejich regulaci ve volné přírodě. „Invazní nepůvodní druhy jsou nejen rizikem pro naši přírodu, ale způsobují i citelné finanční škody, v některých případech ohrožují i lidské zdraví. Náklady na jejich účinnou regulaci se jen u nás odhadují na více než 250 milionů korun ročně,“ říká ministryně životního prostředí Anna Hubáčková s tím, že díky tzv. antiinvazní novele budou moci proti invazním druhům zasahovat prakticky všichni myslivci.

Novinky čekají i majitele invazních druhů coby domácích mazlíčků. Zvířata si lidé mohou ponechat, ale musí zajistit, aby neutekli a aby se v zajetí dál nemnožili. „Tito chovatelé by se podle přijaté právní úpravy měli v průběhu letošního roku registrovat – Ministerstvo životního prostředí ČR ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR nyní připravuje registrační elektronický formulář, který bude chovatelům k dispozici,“ uvádí ministerstvo na svých stránkách.

Nutrie nedáme

Odchyt či lov invazních druhů proti sobě staví ochránce přírody a veřejnost. Zatímco jedni to vnímají jako jediný možný způsob, jak zabránit ekologickým i ekonomickým škodám, druzí hájí životy zvířat, která například potkávají při procházkách kolem řek. „Nutrie jsou býložravé a jejich přítomnost, dosahuje-li většího počtu, má devastující vliv na pobřežní vegetaci, čímž nejen zvyšuje břehovou erozi, ale snižuje i možnost hnízdění mnoha druhů ptactva či výskytu jiných ‚původních!‘ živočichů vázaných na tento typ rostlinstva,“ upozorňuje Miloš Anděra. Zjednodušeně řečeno – hájení jednoho života znemožňuje život druhý.

Živočichů zařazených na seznam invazních druhů je u nás však mnohem víc. Některé z nich už u nás ale žijí tak dlouho, že je vnímáme jako původní – třeba jelen sika, ondatra pižmová nebo králík divoký. „Tyto i další druhy se samozřejmě začleňují do přírodních procesů a stávají se i oběťmi různých predátorů, ale nikdy ne v takové míře, abychom mohli říci, že za nás udělají práci s vymizením nepůvodních druhů. Musíme si zvyknout na to, že přes veškerou snahu se většinu z nich na našem území ‚vymýtit‘ nepodaří a je třeba se zaměřit na zamezení co největších škod,“ dodává Anděra.