Kateřině zasáhla do života poporodní deprese, se kterou bojuje už podruhé. Zdroj: CNN Prima NEWS, Kateřina Dragomirecká
Třiatřicetiletá Kateřina je maminkou dvou zdravých dětí ve věku čtyři a 1,5 roku. Radost z mateřství však do velké míry ovlivnila poporodní deprese, se kterou se Katka musela poprat hned dvakrát. A podruhé nemoc udeřila mnohem silněji. Jak vlastně poznat, že novopečená maminka trpí poporodní depresí a na koho se obrátit?
„Poprvé jsem otěhotněla před pěti lety. Tehdy mi bylo 28 let. Dítě bylo plánované, měla jsem skvělého partnera, se kterým jsme spolu byli 12 let. Těhotenství jsem si užívala a na miminko se těšila,“ vypráví Kateřina. Šimonek se narodil v červnu roku 2018 po velmi těžkém a dlouhém porodu. „Nijak zvlášť jsme se něj nepřipravovala a musím říct, že to bylo doslova peklo. Rodila jsem 40 hodin. Když malý přišel na svět, myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Bohužel právě nastaly nejtěžší chvíle mého života,“ pokračuje Katka.
První psychické problémy se objevily v následujících dnech. Katka si nejprve myslela, že je to kvůli náročnému porodu i skutečnosti, že miminko bylo hodně uplakané a špatně přibíralo. „V porodnici to bylo náročné. Celou dobu jsem se těšila domů, chyběl mi manžel, dítě stále plakalo a já nevěděla, co s ním. Nakonec se mi podařilo rozkojit se a mohli jsme konečně domů,“ říká.
Ani po návratu z porodnice jsem se necítila lépe. Připadala jsem si jako omámená, přes den jsem spala a v noci jsme byli s malým vzhůru. Také kojení pro mě bylo utrpení.
Jenže ani po návratu domů se necítila o moc lépe. „Už cestou z porodnice jsem měla pocit, jako bych byla omámená. Rozházený denní rytmus se doma nespravil. Naopak, přes den jsem pospávala se synem a v noci jsme byli vzhůru. Také kojení pro mě bylo utrpení, strašně to bolelo, až jsem raději zavolala laktační poradkyni, aby mi poradila, co s tím,“ vzpomíná Kateřina. V té době se cítila neskutečně unavená a její život se odvíjel od kojení ke kojení. Malý navíc trpěl na koliky a stále plakal.
„Velmi brzy jsem zjistila, že jsem po narození dítěte přišla o většinu osobní svobody. Nemohla jsem se bez vyrušení soustředit na jakoukoliv činnost. Život se mi změnil tak, jak jsem si nikdy nedokázala představit. Cítila jsem se jako ve vězení,“ popisuje své pocity Katka. Pocity smutku a beznaděje střídaly výčitky a obavy ze selhání. Místo radosti z mateřství prožívala vnitřní muka.
Trvalo osm týdnů, než se Katce psychicky konečně ulevilo. Když byly malému čtyři měsíce, konečně ustoupily intenzivní koliky a miminko přestalo plakat. „Někdy v té době jsem začala mít své dítě konečně ráda a dokázala jsem říct, že můj Šimonek je ten nejúžasnější kluk pod sluncem,“ pokračuje mladá maminka.
Kateřina je maminkou dvou dětí. Zdroj: CNN Prima NEWS, Kateřina Dragomirecká
Od té doby si mateřství užívala a vše se zdálo být na dobré cestě. Když byly Šimonovi dva roky, znovu otěhotněla. „Druhý porod byl mnohem lepší, sice vyvolávaný v době covidu, ale všechno šlo rychleji. Možná i proto, že tentokrát jsem se na něj připravovala,“ vzpomíná Katka. Dcera Anička se narodila v březnu 2021 a Kateřina se tentokrát cítila dobře. Žádný náznak poporodní deprese nebo úzkosti se nedostavil.
Jenže pak se vše změnilo. „Hodně nepříjemné stavy se objevily na konci šestinedělí a týkaly se především Šimona. Začal mi vadit fyzický kontakt s ním. Nejhorší to bylo při kojení miminka, když se ke mně přitulil. Musela jsem se přemáhat, abych ho neodstrčila,“ popisuje Katka projevy poporodní deprese. Cítila, jak se v ní odpor ke staršímu dítěti stupňuje. A čím více se snažila své pocity maskovat, tím vyšší napětí v sobě měla.
Další měsíce byly hrozné a pak se objevily první ataky. „Byla jsem doslova zahlcená emocemi, tou nesnesitelnou zodpovědností, nezvratitelností mateřství, vztekem, bezmocí a zoufalstvím, chodila jsem po místnosti jako lev v kleci a toužila vší silou třísknout hlavou o zeď a všechno ukončit,“ vypráví Kateřina, u které se po druhém porodu psychické potíže ještě mnohonásobně prohloubily.
„Nechtěla jsem žít, nechtěla jsem děti, litovala jsem, že jsme šli do druhého dítěte a zkazili tím všechno, co předtím bylo už fajn. Tyto emoční bouře se odehrávaly uvnitř a na první pohled by nikoho nenapadlo, jak špatně mateřství zvládám,“ říká. Syn byl na Kateřinu navíc silně fixovaný a chtěl být pořád s ní, což její psychické rozpoložení ještě zhoršovalo. „Čím více jsem se snažila syna ‚zbavit‘, tím víc na mě lpěl a chtěl být se mnou. Byl to začarovaný kruh. Postupně se tak ze společenského a bezproblémového dítěte stal ukňouraný a nesamostatný protiva, který chtěl být jen se mnou,“ pokračuje Kateřina ve svém emotivním vyprávění.
Aby toho nebylo málo, Katka trpěla obrovskou nespavostí a cítila se naprosto vyčerpaná a bez energie. „Vůbec jsem nebyla schopná se z čehokoliv radovat a na nic jsem se nedokázala těšit,“ říká. Když se cítila nejhůř, narazila na internetu na informace o poporodní depresi. Příznaky přesně odpovídaly jejímu stavu. „Konečně jsem byla schopná popsat svou diagnózu. Měla jsem naději, že se s tím dá něco dělat a není to jen proto, že bych byla špatnou matkou.“
Požádat někoho o pomoc byl dlouhý proces. Nešlo mi to, protože jedním z projevů mé deprese byla jakási zvláštní paralýza.
Požádat někoho o pomoc byl ale dlouhý proces. „Nešlo mi to. Jedním z projevů mé deprese byla jakási zvláštní paralýza, kdy pro mě bylo nesmírně těžké něco hledat nebo někam zavolat. Nakonec jsem sebrala odvahu a kontaktovala psychoterapeutku.“ Jenže ta ji objednala až za měsíc. Mezitím se Kateřina doslova zhroutila.
„Vzpomínám si, jak jsem byla s malou venku, spinkala v kočárku a já brečela a brečela, že už dál nemůžu. Tehdy jsem si uvědomila, že to musím řešit hned a nechala si napsat antidepresiva, která je možné užívat při kojení,“ dodává. V té době se cítila velmi špatně. Byla úplně vyčerpaná a oslabený organismus začal stávkovat.
„Onemocněla jsem, už ani nevím, čím přesně, ale bylo mi hrozně zle. Nebyla jsem schopná cokoliv dělat a už vůbec ne se postarat o děti. Bylo mi mizerně fyzicky i psychicky. Pamatuji si, jak strašně jsem toužila, aby se o mě někdo staral tak, jako se starám já o děti. Potřebovala jsem být hýčkaná a zahrnutá láskou,“ popisuje Kateřina.
Dnes už si Katka své děti víc užívá. Zdroj: CNN Prima NEWS, Kateřina Dragomirecká
Katčin stav se začal zlepšovat velmi pomalu. Užívala nízkou dávku antidepresiv, chodila na terapie a syna přihlásila do školky. „Konečně jsem měla pocit alespoň částečné úlevy, i když to šlo velmi pomalu. A tak je tomu vlastně dodnes. Někdy si přijdu doslova nabitá energií, jindy se mi chce brečet. Zkusila jsem i regresní psychoterapii, ale ta mi moc nepomohla,“ pokračuje Katka, která se také obrátila na pacientskou organizaci Úsměv mámy a navštívila podpůrnou skupinu pro ženy s poporodní depresí.
Velkou oporou vždy byl a je Katce její manžel, který jí se vším pomáhá, vyslechne i pohladí. K úplnému uzdravení má Katka ještě daleko, ale je jí už mnohem lépe. Jak sama říká, je více dní, kdy se cítí dobře, než těch, kdy zase upadá do depresí.
Poporodní deprese se častěji objevuje u žen, které měly psychické problémy už v minulosti. Přesně to je i Katčin případ. „Psychické potíže jsem měla už dávno před narozením dětí. Poprvé se u mě deprese objevila kolem osmnáctého roku, což jsem přikládala vztahovým problémům na střední škole. Podruhé pak po třech letech práce ve školství, kdy jsem řešila opět vztahové problémy, ale tentokrát s rodiči žáků,“ vysvětluje. Už tehdy musela užívat prášky, ale po pár měsících se vše zlepšilo a ani ve snu ji nenapadlo, že by se něco podobného ještě mohlo opakovat po narození vytouženého dítěte.
Poporodní deprese by neměly být tabu
Jak vlastně poznat poporodní depresi, na koho se obrátit a jaké jsou možnosti léčby, se CNN Prima NEWS zeptala klinické psycholožky a psychoterapeutky Renaty Banášové, která úzce spolupracuje s pacientskou organizací Úsměv mámy. Ta pomáhá ženám, jež se po narození dítěte, nebo i v těhotenství necítí po psychické stránce dobře.
Poporodní depresi možná mnoho maminek zaměňují za únavu, smutek a obavy, že mateřství nezvládají. Jak přesně toto onemocnění poznat?
Deprese není jen smutek, je to spíše lhostejnost, nezájem, neschopnost prožívat jakoukoli emoci, je to beznaděj, v té horší fázi také absence vůle a energie k jakékoliv změně. Myšlení se zpomaluje, selhává pozornost i paměť a pokud se vůbec nějaké myšlenky vkrádají, jsou nepříjemné, negativní, až z nich depresivní člověk může mít i strach. V té nejhorší fázi o sebe lidé přestávají pečovat a často nemají sílu ani vstát z postele.
Deprese není jedinou duševní nemocí, kterou novopečené maminky mohou trpět. Jak rozpoznat ještě poporodní úzkost?
Úzkost je spíše fyzický stav způsobený strachem, který nemá na první pohled žádný spouštěč. Tento stav někdy vysvětlujeme takto: Představte si, že jdete džunglí a najednou před vás skočí tygr. Jak se asi cítíte? Jak vaše tělo zareaguje? Úzkost je právě tato reakce, nicméně bez džungle a bez tygra. Má mnoho podob. Buď je plíživá „generalizovaná", která se projevuje neustálým nastavením na „co kdyby“, ostražitostí, tísní na hrudi, na krku, stažením žaludku. Nebo může být panická: náhlá rychlá reakce, kdy se příliš neumíme ovládat, jako by nám mělo vyskočit srdce z těla, potíme se a myšlení máme v mlze. Někdy bývá také doprovázena různými myšlenkami, katastrofickými scénáři, strachem z toho, že se „něco“ stane, což může vést k vyhýbání se některým činnostem, místům, situacím. Častým obsahem těchto obav je strach o zdraví či život svůj, svých blízkých, hlavně dětí.
Vraťme se k poporodní depresi, kterou trpí Katka. Jaké jsou prvotní příznaky a u kterých žen je vyšší riziko, že se poporodní deprese rozvine?
U Katky přišly prvotní příznaky první deprese už v porodnici. Popisuje, jak měla všechno v mlze, od miminka raději odcházela, mluví o strachu... Pravděpodobně tomu mohla přispět jednak nepřipravenost na porod a šestinedělí, jednak dlouhý a těžký porod plný vzteku a beznaděje. Depresi ale také mohly spustit náhlé hormonální změny, únava po porodu, nevyspání a její osobnostní nastavení. Mezi prvotní příznaky, že je něco v nepořádku, patří právě absence radosti a hezkých chvilek. Je naprosto normální a očekávatelné, že se nálada a pocity budou během šestinedělí měnit, ale v pořádku není, když jsou stále na bodu mrazu, například déle než tři dny.
Pokud se poporodní deprese rozvine, jaké jsou možnosti léčby?
Prvním a nejlepším krokem je včasné rozpoznání, že se něco děje. Maminky mohou začít s nějakou sebepéčí, ulevovat si od aktivit, které dělat nemusí, vytvářet si podmínky, aby dostatečně spaly i jedly, aby se staraly o své tělo a miminko. Zdá se, že paní Katka nebyla nepřipravená na mateřství, na to, co to obnáší být mámou, a najednou viděla jen to negativní. Možná potřebovala jen trošku více času srovnat se s tím, že je máma, nebo jen někoho, kdo by jí s miminkem výrazně pomohl, aby ji podpořil, že je dobrou mámou. Nepříjemný zážitek s bolestivým kojením může být také jeden z faktorů, který psychický stav zhoršuje. Pokud se potíže nelepší poté, co si maminka snaží ulevit a odpočívat, je na řadě odborná pomoc. Často i psychiatrická s konzultací užívání vhodných psychofarmak, aby se žena nepropadala ještě hlouběji. Porodní depresi, stejně jako každou jinou, není dobré podceňovat.
Podle Katčina příběhu to vypadá, že se u ní deprese opakuje s každým dalším těhotenstvím. Měly by tedy ženy, které se s tím setkaly už u prvního dítěte, rovnou konzultovat vše s lékařem a případně se léčit ještě před porodem nebo těsně po něm?
U Katky v případě druhé deprese pravděpodobně zafungovaly hormony spolu s možným nevyřešeným traumatem z prvního porodu a náročným hledáním si cesty k synovi. To se také stává a je to do jisté míry i biologickou záležitostí. Máma přirozeně inklinuje k novorozenému miminku a starší dítě může předat jiným dospělým. Nemělo by to však být příliš pro starší dítě viditelné a nemělo by to trvat příliš dlouho. Pokud maminka zažila psychické potíže u prvního porodu, je jistá pravděpodobnost, že se budou opakovat. Určitě je vhodné to konzultovat s gynekologem, případně přímo s psychiatrem, mít zavedenou či připravenou léčbu a možná i domluvenou psychoterapeutickou krizovou intervenci. Zkrátka vytvořit si plán, co dělat, kdyby „to“ přišlo.
Jak dlouho obvykle trvá léčba poporodní deprese a lze se plně vyléčit?
Léčba poporodní deprese je opravdu různá. Od několika týdnů až po několik let. Záleží na tom, kdy se potíže zachytily, kdy byla zahájena léčba, ale také na osobnostních rysech mámy a jejím životním příběhu. Je velmi pravděpodobné, že při vhodné léčbě plně vymizí. Nicméně vzpomínka na tento zážitek může ženu změnit, velmi často i posílit. Někdy se stane, že se psychické potíže po porodu přerodí v nějakou formu trvalých duševních potíží. Při vhodně nastavené léčbě si ale změny nemusí okolí a později ani žena všimnout.
Existují léky, které lze skloubit s kojením?
Ano, ale je to vždy potřeba konzultovat s lékařem
Jak mohou ženy poznat, že je vhodná doba kontaktovat odborníka? Protože psychika „hapruje“ asi u každé maminky, ale je určitě nějaká hranice, kterou není dobré přejít.
Obecná hranice je tehdy, kdy ženám potíže s psychikou dlouhodobě narušují kvalitní a běžné každodenní fungování, což je velmi individuální. A také když nepomáhají žádné svépomocné intervence jako úleva od některých činností, odpočinek, nejsou schopny se radovat z věcí, které jim dříve dělaly radost, nemohou usnout, ani když k tomu mají podmínky, přicházejí o chuť k jídlu, přičemž se jich stav několik dní nelepší, ale naopak zhoršuje. Proto platí, že je v pořádku jít svůj stav konzultovat, kdykoliv si žena není jistá – raději zbytečně než pozdě. S tímto může pomoci pacientská organizace Úsměv mámy.
