Případ podnikatele Ivana Jonáka
Symbol pražského podsvětí devadesátých let Ivan Jonák poskytl jeden z posledních velkých rozhovorů v květnu 2014 časopisu Týden, pár dní po propuštění z vězení a necelé dva roky před smrtí. Někdejší pornokrál Discolandu Sylvie měl těžce podlomené zdraví, někdy mluvil z cesty a často sprostě. A věřil, že jeho sláva se vrátí. Přinášíme celé interview, které s Jonákem vedl redaktor Jakub Kvasnička, jenž v současnosti působí v televizi CNN Prima NEWS.
Rozhovor se uskutečnil v luxusní pražské restauraci, kam tehdy 58letý Jonák dorazil se dvěma přáteli. A v teplácích. „Nic víc nemám,“ pokrčil rameny muž, jenž si odseděl 18 let za objednávku vraždy své manželky a do konce života tvrdil, že je nevinný. Po propuštění z kriminálu řešil základní problémy: kde sehnat jídlo a ošacení.
Ve Valdicích jste seděl s Jiřím Kajínkem. Jaký jste spolu měli – jako dva nejznámější vězni v Česku – vztah?
Kajínek mě nemá rád.
Jak to?
Prostě mě nemá rád. Štve ho, že se o mně píše víc než o něm a že chci vydat knihu. Hlavně ze mě, pane redaktore, nedělejte druhého Kajínka. Já nejsem Kajínek, já jsem Jonák! Kajínek je kašpar, který utekl, aby dosáhl obnovy procesu u téhož soudu. Samozřejmě s veškerou úctou k jeho fyzickému výkonu, kdy dokázal překonat zdi věznice, to já bych nedokázal. Kajínek má ale ve vězení docela peklo, protože v novinách vychvaluje valdickou stravu i dozorce. Přitom to žrádlo se tam opravdu nedá jíst a o dozorcích radši mluvit nebudu…
Dalším vaším „slavným“ spoluvězněm byl pětinásobný vrah Ivan Roubal.
Roubal se zbláznil, to nemá cenu řešit. Je úplně mimo. To ani nebudu řešit, co on mi říkal, na čem prý zbohatne. Například chtěl udělat „obojživelný“ parník – potáhnout koleje gumami a parníky by z vody mohly za pomocí hydraulického motoru a kol jezdit po kolejích. Říkám mu: Proč prostě nemůže parník jezdit dál po vodě? A Roubal mi řekl, že jsem debil, že nechápu velký myšlení. On je hotovej. Pořád se třeba rozčiluje, že chce silonový punčocháče.
Vězení logicky leze na mozek. Jak tam přežít tak dlouhou dobu?
Já jsem měl takový systém. V noci jsem byl vzhůru na záchodě, četl si, psal. Prodal jsem barák po tátovi a koupil za to knížky, bylo jich několik tašek od vysavačů! Ještě jsem asi šedesát knížek daroval vězeňské knihovně, protože tam měli hovno. Já když mám peníze, tak nejsem lakomej. Ale k tomu systému – na záchodě jsem byl sám, dal jsem si tam židličku, četl, psal. Přes den jsem spal. A přišel tak o hodně nepříjemných věcí.
Ivan Jonák (1956–2016)
Jako náctiletý se chytil party, která vykrádala auta, postupem času se z něho stal pražský vekslák, který se „v tom“ uměl skvěle pohybovat. Po revoluci chtěl vymyslet něco, „co tu ještě nebylo“, a tak v roce 1992 otevřel exkluzivní zábavní klub Discoland Sylvie. Počáteční investici dodal Němec Huger, s nímž Jonáka seznámila luxusní prostitutka Ludvika, později Jonákova manželka (a pořád Hugerova milenka). Huger se pak s ekonomickým ředitelem Jaromírem Prokopem pustil do boje o ovládnutí podniku, který skončil roku 1994 vraždou Ludviky. Obviněn z ní byl Jonák. Byl zatčen 6. září 1994, ve vazbě strávil dva roky. Definitivně byl odsouzen v roce 2001 na 18 let, odvolací soud 30. dubna 2002 snížil trest na 12 let. Z vězení byl propuštěn 28. dubna 2014. Obvinění z vraždy své manželky Jonák vždy odmítal.
Vaše jméno v kriminále respekt nebudilo?
Kdepak, měl jsem kvůli tomu peklo, hlavně ze začátku. Závist je mocná. Tam dopadnete na hubu. Užijete si všechny negativní formy chování.
Co jste zažil nejhoršího?
(Dlouho mlčí.) To nejhorší. Oni na mě nasazovali lidi. Tamější vychovatelé jsou šašci, co nedělají nic. Mají u sebe karty vězňů a vědí, jací jsou to lidi. Takže oni lehce vytipují velice špatnýho člověka – a s tím mě dají bydlet. Nepřál bych to nikomu. Já se sám divím, jak jsem mohl těch osmnáct let přežít… (Číšník nám přináší ke stolu krevety.) To jsou královský? Mají oči, to by asi valdičáci nejedli (směje se)… Oni každému rozbíjejí styk s rodinou. Je tam uměle vytvářený pocit hluboko pod hranicí bídy. Když vám pošlou z domova tisícovku, oni si z toho vezmou pět set! Nezajímá mě, že je to uzákoněný. To jsou zákony zločinců. Dostojevskij řekl: „Kdo mění a ruší zákony svých otců, je zločinec.“ Zákony se mění každý týden. Já vám ale na takové zákony s prominutím seru.
Kolik jste po propuštění našel na svobodě kamarádů?
Já to dělím na dvě kategorie – lidi, který mě doopravdy znají, to jsou dobří lidé, chytří. A pak debilové, kteří mě nenávidějí, říkají a píšou lživé věci, útočí…
Váš někdejší velký kamarád, herec Roman Skamene, kterému jste před vymahači dluhů velkou půjčkou – tedy spíše darem – zachránil v devadesátých letech život, řekl, že s vámi nechce mít nic společného, protože jste se zbláznil a ve vězení založil „nějakou sektu“. Co na to říkáte?
Znáte tu bajku o tom, jak kolemjdoucí zachrání hada, který je zavalen kamenem – a had ho pak uštkne? To je Roman Skamene. Kdyby neměl manželku, je už dnes asi mrtvý. A čestně prohlašuji, že kdybych se kdysi nezachoval jako kamarád, žádnou manželku už nemá – protože ona se s ním chtěla rozvést a vzít si mě. Přísahám, ať zemřu i s dětmi. Dokonce už mě pusinkovala a jezdila ke mně každý měsíc na návštěvy, vždycky bez Romana, jezdila sama. Říkala, že je kretén vožralej, že vždycky vleze do nějakého kšeftu a oni přijdou o všechny peníze. Jelikož jsem věděl, že Roman, ten roztomilej pitomec, by bez ní byl vyřízenej, poradil jsem jí, aby si udělala rozdělení majetku v manželství. Ale nerozváděla se. A ona mě poslechla. Díky tomu Roman nechcípl. Ona mu dá, co uzná za vhodné, a on jí na to nemůže sahat.
Roman Skamene s manželkou pak chvíli Discoland Sylvie provozovali, že?
Nabídli mi, že mě budou zastupovat. Ale tak, že mě prostě dostanou ven, jakkoli. Vy byste na to nekývl, když byl rok 2007 a mně zbývalo ještě sedm let? Tak jsem kývl. A oni furt, že to nejde – dostat mě ven. A tak mi rozkradli podnik, který byl součástí té dohody, měli moji plnou moc. Skamene před pár lety vykřikovala v bulváru, že lžu, když tvrdím, že se tam například ztratila kuchyň. Podívejte, moje první kroky vedly k hrobu manželky a pak do Discolandu – a všichni, kdo tam byli se mnou, můžou potvrdit, že kuchyň tam fakt nebyla. Skamene přes můj výslovný zákaz pronajala podnik Romům a kuchyň se prostě ztratila. Oni jsou zloději, kteří mě okradli a chtěli mě okrást i o podnik. Třeba tak, že znalcem nechali podhodnotit ceny pozemků.
Slavný snímek z roku 1994. Ivan Jonák se v rámci propagace svého podnikání proháněl po Praze v kabrioletu s nahými dívkami. Zdroj: ČTK
Discoland v Libni, zchátralá a zarostlá budova v exekuci, je teď vlastně to jediné, co máte.
Ano, je to špatný… Jak už jsem řekl, jsem milionář v červených číslech. Ale budete se tomu divit, já mám tak dobré přátelé, že to sám ani nechápu. To je asi jediná věc, která mě drží při životě… Ti lidé mi pomohli v základních věcech, které ani nevím, jak bych řešil. Všude ode mě vyžadují peníze, jen za činži platím 10 500 korun – byt sice patří mamince, ale ta mě nešetří. Někdy to budu dědit, ale je to moje máma, takže to si samozřejmě nepřeju. Je tvrdá, je to kapitalistka.
Kapitalistka, která je dodnes v komunistické straně.
(Směje se.) Je to tak.
Jaký máte s matkou vztah? Ona sama říkala, že se vašeho návratu bojí, že neví, co čekat, protože ji zčásti obviňujete ze zkázy Discolandu.
Jako… Je to máma. Inteligentní člověk to pochopí. Někdy mě sere, ale je to prostě máma. Ona mě má ráda, ale neumí to dát najevo, takhle bych to vyjádřil (usmívá se).
Jaký vůbec prožíváte návrat do reality roku 2014? Vaše milovaná Praha, ale i celá společnost se za osmnáct let neskutečně změnily.
Přijde mi, že je všude víc lidí. A každý běhá s mobilem! Lidi se už nebaví. Já jsem byl na striptýzu a tam měli všichni u huby mobil! Snad se na ty holky ani nekoukali! Dokonce jsem si všiml, že všichni začínají rozhovory za chůze. Něco šíleného. Představte si, jak to ty lidi degeneruje, vždyť oni nemůžou mít souvislou myšlenku. Nebo teď ty parkovací zóny v Praze: říkám kamarádovi: „Zaparkuj tady, vždyť tady máš místo.“ A on, že ne, že to je modrá zóna! Nějaká modrá čára, co to je? Invalidy ještě poznám, ale z těch modrých zón jsem teda úplně hotovej. Vůbec nechápu.
Popravdě – to většina lidí. A ani nemuseli sedět osmnáct let ve Valdicích. Každopádně jsem ale koukal, že máte Facebook. To si spravujete sám?
Nápad to byl dcer, zrealizoval to kamarád a můj manažer Tomáš. Za nějaké tři hodiny jsme měli tisíc žádostí o přátelství! (Manažer Tomáš: Ivan se to pomalu učí, odpovídá v krátkých větách. Někdy je unavený, tak za něj odpovědi píšu já. A to si vždycky naběhnu, protože on, jak je ukecanej, vždycky diktuje neskutečný referát. Říkám: Ivane, ty vole, vždyť už to píšu deset minut. Nemůžeme odpovídat takhle dlouho. Máme tu tisíce dalších zpráv.) Jonák pokrčuje: Já si prostě myslím, že se má odpovídat celou větou rozvitou. To je slušnost. Lidi mi vyjadřují obrovskou podporu. Až jsem z toho dojatej. Ale občas se teda u těch moderních věcí hrozně vztekám.
U čeho třeba?
Dostal jsem tablet, no, hrůza. (Manažer: Těšil se, jak si na tom večer pustí porno. Pořád mi volal: „Mně se tady něco rozsvítí, co mám dělat?!“ A slyšel jsem jen takový ten bezmocný zvuk ťukání. Pak jsem mu to nějak vysvětlil. Po chvíli přiběhla vystrašená manželka a říká mi: „Prosím tě, co to dáváš Ivanovi na Facebook za prasečinky?“ Říkám, že o ničem nevím. Tak si otevřu Facebook a on tam sdílel všechno porno, které si na internetu otevřel – třeba padesát frajerů na jednu ženskou a tak dále.) Jonák (směje se): No jo, nějak jsem to nechápal, to slovo „sdílet“… Na druhou stranu, to jsem prostě já! Pane redaktore, já nikdy nechlastal, nebral drogy. Mojí jedinou drogou byly ženský. A porno, to mě baví jako každého. I když mám přítelkyni.
S ní jste se údajně seznámil přímo ve Valdicích. Jak?
Ano, je to pohledná ženská, má dvě vysoké školy. Chodila k nám na návštěvy za svým bratrem. Nějak jsem ji zaujal, padli jsme si do oka. Pak už si povídala jen se mnou. Asi mám nějaké charisma. Pořád jsem král, pane redaktore. V kriminále mi říkali Fénix. Vždycky vstanu z popela. Kolikrát mě chtěli dostat? Když mám za den sedmnáct tisíc žádostí o přátelství na Facebooku, moc to pro mě znamená. Každý se mnou chce točit film. Jen si vybírám tu nejlepší možnou nabídku.
Vy sám jste říkal, že byste si rád střihl roli v jednom ze svých oblíbených českých seriálů.
No, to bych si střihl. Já už mám nějaké zkušenosti, třeba v Nahotě na prodej, tam mi záviděli tehdy všichni herci jako třeba Slávek Jandák a další – prý: „Jonák je neherec a má víc peněz než my, herci!“ (Směje se.) Ale já jsem prostě dobrej, na hraní mám talent. Ne, samozřejmě si dělám srandu. Teď mi volal Olmer, že natočil Bony a klid 2 a já jsem prý zvaný na premiéru, protože prý jsem, jak on to jen řekl… prý jsem velká ikona!
Tvrdíte, že jste oběť justiční mafi e…
(Důrazně skáče do řeči.) Počkejte, já to netvrdím. Já jsem, že. A oni to vědí. Vědí to novináři, policajti. Vědí, že jsem oběť. Protože tady jsou taky vraždy na mě, které souvisejí s vraždou mé ženy (po usmrcení Jonákovy manželky došlo ke dvěma atentátům na Jonáka samého, jednou měl podminované auto, podruhé mu prostřelili tvář, pozn. red.). Já bych si asi těžko ustřelil jazyk (vyplazuje sešitý jazyk). Nesl jste si někdy jazyk v kapse? Já jo. Tryská z vás gejzír krve, nic příjemného. Půl roku se nic nedělo. Mě zatkli jen na základě jednoho lístku, který napsal jakýsi Áron Vasil, jehož jméno jsem nikdy neslyšel. Bylo tam napsáno: „Protože jsi nezaplatil za vraždu své ženy, ustřelím ti po tváři i rameno a pak tě zhasnu celýho, žádnej strom neroste do nebe.“ Už týden dopředu jsem věděl, že se něco bude dít. Ale neutekl jsem, i když jsem byl na svobodě. Víte, mě uráží, když se mě někdo ptá, jestli jsem vinný.
Velkou roli tehdy hrál v případu i David Berdych, později proslulý vůdce Berdychova gangu. On vám v podniku dělal ochranku, že?
To je další dezinformace. Co kdybyste jednou napsali pravdu? To je stejné, jako když oni celou dobu vědí, že nejsem vrah, tak masírují média, lžou vám. Berdych dělal vyhazovače v mnou najaté agentuře, kterou vlastnil bývalý boxer Vohnout. Já jinak v životě neměl žádnou ochranku: moje děti ano, protože mi vyhrožovali smrtí. Vohnout se tomu smál: „Jonák a ochranku? Ten si to řeší sám!“
Jonák si vraždu manželky objednal v roce 1994. Zdroj: ČTK
Hodně lidí vás díky této vaší image mělo za všehoschopného mafiána s pistolí za pasem. Byl jste například obviněn z vydírání, ale pokaždé osvobozen.
Zeptejte se těch, co to o mně říkají, kde tedy mám tu mafii? Nebo – kde jsem ji měl? Mafián přece musí mít mafii. Já mafii neměl. Já to řešil jako chlap.
Jak?
Normálně jsem se prostě porval, když to byl kretén. Já ochranku ani mafii nepotřeboval. (Ke stolu přichází číšník a servíruje Jonákovi grilovaný ananas.) Pane vrchní, házejte to sem a pište to vidlema. To je tak dobrý!
Po osmnácti letech valdického menu máte velký apetit, že?
Samozřejmě. Na Václaváku jsem si koupil klobásu, vlčáci (bezdomovci, pozn. red.) na mě koukali, jestli mi upadne od huby, ale já na ně: „Pánové, já vám nic nedám, já jsem přišel z Valdic!“ Musím ale poděkovat kamarádům. Všichni mě hostí. A toho já si musím cenit nejvíc, protože bych jinak chcípal hlady. Mně nic nedali… Já si samozřejmě vydělám peníze a budu mít hodně peněz, ale ne hned.
Jak si je chcete vydělat?
Prací. Vy si vyděláváte jinak?
Já spíše myslel, jestli už máte vymyšlené, v jaké sféře si chcete vydělat „hodně peněz“.
Já jsem důchodce a toho bychom se měli držet. Nejbohatší invalidní důchodce v Praze (směje se). Mimochodem, toho prý zavřeli, Stanleyho Mareše, který tuhle větu říkal ve filmu Bony a klid. Vidíte, taky na něj došlo.
Máte sen obnovit zašlou slávu Discolandu Sylvie?
Pane redaktore, já nevím. Odpovězte si sám. Jak už jsem zmínil, v kriminále mi říkali Fénix.
Pamatujete, kolik jste měl ve zlatých časech Sylvie nejvíce na účtu?
To se ptáte jako valdičák, to vám neřeknu (usmívá se). Ale teď vám klidně všechny trezory otevřu! Vítr, pavučiny… A to jsem jich měl deset, abych měl prachy kam dávat! Víte, co jsem měl za problém? Já měl tolik peněz, že jsem nevěděl, co s nimi. Jugoslávskému kamarádovi jsem třeba za 140 tisíc korun prodal mercedes, třístovku diesel, ten samý, co jezdí ve filmu Bony a klid. Ten kamarád s ním byl v Jugoslávii ve válce, jezdil tam jen v tankových kolonách, když se vrátil, vypadal ten mercedes hrozně. Hrozně! Tak jsem ho koupil zpátky za 160 tisíc (směje se). Jsem sentimentální, píšu verše, mám vztah ke krásným autům – prostě se mi po něm stýskalo.
Proslulý Discoland Sylvie Zdroj: CNN Prima NEWS
Života jste si uměl užívat. Mimo jiné jste vlastnil třeba krokodýla Kubu. Prý ještě žije!
Já žádného krokodýla Kubu neznám. Tak o něm psal bulvár, to je imaginární krokodýl. Ten můj se jmenoval Bohouš! Ale nic o něm nevím, zatím za mnou nebyl, neukázal se, možná mi napsal na ten Facebook, nevím (směje se). Tomáši (obrací se na svého manažera), nepsal mi, prosím tě, na Facebook krokodýl, kterému novináři říkají Kuba a já Bohouš? Ne pardon, jen legrace.
V pohodě, jen si ji ze mě dělejte!
Já si ji nedělám z vás. Já si ji dělám ze světa. Co mi zbývá?
Taky jste měl medvědy.
Medvěd, to je kult. U nás je má hrozně málo lidí. Je to strašně úžasné zvíře. Někteří vědci seriózně tvrdili, že medvěd je prapředkem člověka, což tedy později vyvrátili. Medvěd je nejchytřejší zvíře na světě. Protože žije samostatně a musí se sám uživit v přírodě.
Krokodýl, medvědi a mnoho dalšího… Nebláznil jste tehdy z těch obrovských peněz? V Discolandu Sylvie jste za večer byl schopen vydělat i milion korun, na tehdejší dobu nesmyslnou částku…
Ne! Nikdy jsem nevydělal milion korun. Chybělo mi k tomu dvacet tisíc! Maximum bylo 980 tisíc, pane redaktore. A to bylo hrubého! Debil se z toho zblázní. Jestli si myslíte, že jsem debil, tak jsem se z toho zbláznil. A dal jsem se do nějaký sekty, jak tvrdí Skamene. Zeptejte se mých kamarádů, jestli jsem utrácel za nějaké kraviny. I když jsem měl peníze, koukal jsem, kde je voda za tři koruny a kde za deset.
Reakce advokáta Lžičaře
Jeho (Jonákovu) tvrzení o „esu v rukávě“ a rozhodujícím důkazu o jeho nevině, který nebyl použit, nestojí za komentování a diskuse na toto téma pokládám za ztrátu času. Zdá se, že jde o „pseudologii fantastica“ – bájnou lhavost. Pana Jonáka snad omlouvá 18 let mimo civilizaci a možné jisté zdravotní postižení ve výkonu trestu. K obhajobě – a dokazuje to i soudní spis – byla použita veškerá argumentace svědčící ve prospěch pana Jonáka. Pochyboval jsem v té době o podané obžalobě a s využitím všech materiálů včetně korespondence s panem Jonákem, když byl ve vazbě, jsem přivítal zprošťující rozsudek. Žádné „eso v rukávě“ jsem neměl a také jiný důkaz, který by s naprostou jistotou prokazoval nevinu pana Jonáka. Je naprostou a nehoráznou lží, že jsem měl dostat od odpůrců pana Jonáka auto „bavorák“. Nikdy jsem ve vlastnictví či držení tento automobil neměl a také jsem s ním nejezdil. Bohudíky i „změknutí mozku“ se mi celých dlouhých 47 let v advokacii vyhýbá a doufám, že to ještě chvíli vydrží. Přeji to i jiným lidem.
Takto mj. reagoval advokát Josef Lžičař v roce v 2014 v časopise Týden na některé výroky Ivana Jonáka.
Neprotiřečíte si trochu? Před chvílí jste mluvil o mercedesu a o tom, že jste nevěděl, co s penězi…
Ne, mercedes, to byla láska. Peníze jsou jako energie. Já jsem si sám postavil Discoland. Těch peněz si pak strašně vážíte.
Nyní chcete očistit své jméno. Za objednavatele vraždy manželky jste označil tehdejšího ekonomického ředitele podniku Jaromíra Prokopa (následně významný člen Berdychova gangu, pozn. red.) a německého společníka Helmuta Hugera. Jak to chcete dokázat? Máte důkazy?
Samozřejmě, mám.
Proč jste je tedy neukázal za těch osmnáct let vězení nebo předtím u soudu?
Důkazy o mé nevině má pan Lžičař (Josef Lžičař byl tehdejší Jonákův právník, který sám dodnes tvrdí, že je Jonák nevinný, pozn. red.). Říkal tomu „eso v rukávě“. Bohužel to nikdy nevytáhl.
Proč?
Představte si, že advokát, kterého všichni chválí a který má důkaz o vaší nevině, nevytáhne rozhodující důkaz. A já si za to musel odsedět osmnáct let beze zbytku. A proč to nevytáhl? Já nevím, to je na delší diskusi. V protokolech je, že dostal nějakého bavoráka, a v opačném případě, že ho zastrašovali. Pan doktor prostě dostal strach a vzal si bavoráka. To je čistá pravda. Navíc hrozně chlastal. Každý den. Měl mozek změklý alkoholem. Nechápu, že má tak dobré jméno.
A co je to tedy za důkaz, který měl či stále má?
Že jsem zaplatil sto tisíc korun za to, aby pan Cimický umístil moji ženu do Bohnic, protože se mě snažila zabít. I Hugera a Prokopa. A oni to prostě ve strachu vyřešili tak, že najali vrahy. A hodili to na mě.
Tvrdíte tedy, že krvavý boj o Discoland začala vaše manželka?
Začala… Ale já ji mám rád. I po tom, co se stalo. To je jako s mojí mámou. Jsou to prostě ženský.
Řekl jste, že ve vězení jste si našel několik velkých přátel. Prozradíte, koho?
Člověkem, který mi říká brácho, a já to taky tak cítím, je Robert Tempel, podle novinářů nejnebezpečnější člověk v České republice. Ale já si myslím, že to je hloupost. Oni lžou. Jeden člověk, kterému se říká Biftek, to na něj svedl. (Na podzim 2021 byl Tempel po dvaceti letech ve vězení zproštěn obžaloby z dvojnásobné vraždy, pozn. red.)
Takže Tempel je taky nevinný. To mi připomíná legendární hlášku z filmu Útěk z věznice Shawshank: „Proč jsi tady?“ – „Advokát to posral.“ Ve Valdicích to očividně chodí podobně.
Ano, existuje i česká mutace. Je to takový obrázek ježka v kleci a pod ním přesně tenhle nápis – Můj advokát to posral. Minimálně na mě a na Tempela to sedí.
