Postel věci mění! A platí to i u smraďochů

V minulém blogu jsem poctivě hlásila nového spolubydlu. Pupik u mě stále ještě bydlí a kromě blinkání do postele už jsme venku udělali pár kroků. V pátek nás čeká kastrace a o nějaký ten blog dál tu bude hledat domov, tak se připravte.

Stejně jako všichni před ním, přišel s něčím novým. Každý ze spolubydlících, s nimiž jsem měla tu čest bydlet, byl úplně jiný. Bydlel tu chuligán, uřvan, veselista i pekelník. Pár věcí se ale opakuje bez výjimky. Taková životní jistota dočaskářů …

Zápach

S novým spolubydlícím přijde i intenzivní odér. To je nepsané pravidlo a platí bez výjimky. Je to široká paleta různorodých čichových vjemů od „takový lepší bezdomovec“ přes „hodil jsem dvacetkrát šipku do popelnice pro měsíc staré syrečky“ až po „sednul jsem si takhle párkrát do velké potřeby a nikdo mě nikdy nezvedl“. Hodí se nahlas říci, že po první koupeli většina nevyčmuchne.

Postel věci mění

Ano, postel věci mění. Je to myslim takový obecný životní moudro, které platí i tady. Nevím přesně, co v noci spolubydlové vyváděj, ale jakmile se jednou vyspí s vámi, ten vztah je od „jdeme spát“ po „dobré ráno“ diametrálně odlišnej.

Pupík se mnou zatím nespal. Je to takovej ranní gentleman a postelovej onanista, když si myslí, že ho nevidím. Od pěti ráno chodí kontrolovat jestli už nejsem náhodou vzhůru a při každém mém převalení se na mě skočí podívat, jestli neuvidí otevřený oko, do kterýho mi pravidelně strká svůj čumák. Když ovšem zjistí, že ještě spím, odejde pokorně čekat do pelechu na další pohyb. Ovšem ve chvíli, kdy si odskočím na ranní balkónovou kávu a netuší, že ho šmíruju přes žaluzie, rozjede na posteli válecí show. Trochu ho podezřívám, že mi chce počůrat polštář. Nutno podotknout, že Pupik spát v posteli samozřejmě může, jen toho ještě nevyužil a to je koneckonců asi důvod, proč nám to kamarádšoftství tak dlouho trvalo. Přemlouvat ho nebudu, jsem dáma!

Neumím se chovat venku

Naprostá většina smraďochů většinou netuší, co je vodítko, ani co venku dělat. Tady je potřeba se řídit heslem „s trpělivostí nejdál dojdeš“ a ňamky tu většinou neplatěj. Podle naturelu si užijete od „klidně mě tahej po břiše, já prostě někam nejdu“ až po „já tu odhozenou igelitku seřvu a toho holuba taky a vůbec, budu řvát, dokud nedojdeme domů“.

Pupika už pár týdnů řídím dvěma vodítky a zatím jsme se dostali k panickému běhu a pocitu „ten strom mě chce zabít, támhleta pani mě chce zabít, auto mě chce zabít, celej svět mě chce zabít“.

Jsou na sebe pyšní

To je poznat hlavně u předchozího bodu. Naprostá většina smraďochů pociťuje obrovskou pýchu ve chvíli, kdy venku dokázali ujít po svých trasu od dveří k popelnici a zpátky a dávají to náležitě najevo. Po procházce, kde udělají najednou místo jednoho popelkovského kroku devět a půl, se doma naparují, najednou je pod postelí prázdno a nafukuje se to uprostřed obýváku. Potom většinou následuje louže na posteli, ale o tom až někdy jindy.

Bod o vylučování strategicky vynechám, abych mohla vyslovit, že pokud je tu někdo, kdo v skrytu duše touží dělat dočaskáře, nechť se přihlásí 😊)