Zavedení povinnosti nabízet minimální podíl českých potravin povede ke zhoršení jejich dostupnosti i nižší kvalitě, varují ekonomové. Zdroj: ČTK
Pětapadesát, nebo pětaosmdesát procent? Nejnovější návrh zní: dvě třetiny potravin na pultech obchodů by mohly mít tuzemský původ. Takovou představu o struktuře potravinové produkce v supermarketech má ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD). Ekonomové z otevřené diskusní platformy KoroNERV však tvrdí, že snahy o potravinovou soběstačnost jsou drahým a nebezpečným nápadem.
Když 16. září 1989 přijel Boris Jelcin na návštěvu Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu, zdaleka nejhlubší dojem v něm zanechala dvacetiminutová neplánovaná návštěva supermarketu Randalls. Tímto úryvkem z dobového článku v listu Houston Chronicle začíná jedna z pasáží analýzy možných dopadů zavádění potravinových kvót v českých supermarketech, navrhovaných skupinou poslanců v čele s Margitou Balaštíkovou (ANO 2011) a Zdeňkem Podalem (SPD). A to z dílny Liberálního institutu ve spolupráci s několika předními českými ekonomy, zastoupenými mimo jiné v otevřené platformě KoroNERV.
Podle pozměňovacího návrhu k novele zákona o potravinách by už příští rok musely být v obchodech potraviny tuzemské provenience zastoupeny alespoň z 55 procent, do sedmi let by se jejich podíl musel zvýšit dokonce na 85 procent. Jak se ale sama Balaštíková v pořadu stanice CNN Prima NEWS 360° Pavlíny Wolfové doznala, šlo o pouhé nastřelení nějakého čísla, které mělo zajistit prostor pro případné ústupky. Nejnovější nápad zní: dvě třetiny českých potravin na pultech českých obchodů. Autorem je ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD).
Soběstačný a zhroucený Sovětský svaz
Ale zpět k houstonské návštěvě Borise Jelcina na konci 80. let. Pozdější ruský prezident prý procházel uličkami supermarketu Randalls kývaje hlavou v ohromení nad tím, z jak širokého sortimentu tovaru všeho druhu lze v regálech vybírat. Svým kolegům Jelcin podle autorky článku Stefanie Asinové řekl, že kdyby tohle viděli Rusové, kteří musí na většinu zboží čekat ve frontách, byla by revoluce. Jelcinův údiv nad ovocem, zeleninou nebo čerstvými rybami je zvěčněn rovněž na fotografiích v Houston Chronicle otištěných.
Na tento záměr se hodí teze, že politici jedenadvacátého století řeší problémy století dvacátého a přinášejí recepty století devatenáctého.
Jak sovětská centrálně plánovaná ekonomika usilující o soběstačnost téměř ve všem dopadla, víme. Po rozpadu Sovětského svazu a konci vlády komunistické strany se Rusko zapojilo do mezinárodního obchodu, což mu pomohlo se hospodářsky zvednout, přestože míra jeho soběstačnosti nepochybně klesla. Totéž ostatně platí pro zbytek bývalých sovětských satelitů a těžko bychom mezi ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi světa našli takovou, která je ze sta procent autarkní (soběstačná) nebo se k takovému stavu blíží.
„Je zřejmě možné, že za vydání obrovských prostředků bychom byli v jakékoliv zemi schopni vyprodukovat téměř jakýkoliv světový produkt – avšak bylo by skutečně efektivní upravovat české podmínky pro jesetery, abychom si mohli sami vyprodukovat český kaviár? Nebo vyrábět takové mikroklimatické podmínky, aby čeští nebo ruští zemědělci mohli pěstovat kávu nebo mučenku? Nebo koneckonců rýži?“ pokládají řadu řečnických otázek autoři zmíněné analýzy.
Kdo obchoduje, neválčí
A vyvracejí i řadu tvrzení, která se na podporu zmíněného návrhu skupiny poslanců ve veřejném prostoru objevila. „Česká republika je dlouhodobě pasivní z hlediska výroby potravin a nedělám si iluze, jak se ostatní evropské a světové země budou chovat, pakliže ta krize bude větší,“ citují například Václava Klause mladšího, který takto obhajoval svůj podpis pod přílepkem k novele zákona o potravinách.
Taková tvrzení se podle týmu ekonomů mohou sice zakládat na pravdě, ale k takovému kolapsu může podle nich dojít jen díky omezení exportu potravin ze stran jednotlivých států. „Jak ostatně říká prastaré ekonomické moudro připisované mnoha ekonomům: Když zboží nepřekračuje hranice, budou je překračovat vojáci,“ kontrují Klausovi mladšímu. Jinak řečeno, země, jež spolu obchodují, nemají důvod spolu vést války.
„Já jsem pro podporu konkurenceschopných potravin, ale proti kvótám, ale také proti tržní dominanci,“ uvedl v analýze ekonom z Karlovy univerzity Michal Mejstřík. „Na tento záměr se hodí teze, že politici jedenadvacátého století řeší problémy století dvacátého a přinášejí recepty století devatenáctého,“ doplnil jej Pavel Kysilka, bývalý viceguvernér České národní banky. Právě Kysilka zdůraznil, že na snahy o dosahování potravinové soběstačnosti by nejvíce doplatil konečný spotřebitel v podobě daleko vyšší ceny a nižší kvality.
Podle Petra Bartoně, hlavního ekonoma skupiny Natland, by zákonu nebylo možné vyhovět jinak než „celostátním zavedením potravinových lístků. A to na všechny potraviny. To nebylo ani za války“. Nelze totiž zákonem ustanovit poptávku, zákon se může snažit omezit nabídku, ale nikoli v procentech, protože nikdo dopředu neví, kolik celoročně kterého zboží prodá. „A tak až prvního ledna se obchodník dozví, zda zákon dodržel, či nikoli. To odporuje podstatě práva,“ doplnil Bartoň.
Nechť česky nakupuje vláda
Další výtky na adresu zákonodárců se týkají rozporu s evropským právem a možným porušením pravidel jednotného trhu Evropské unie. „Ač nejsem právník, tak jsem věc konzultovala se soutěžními právníky a zcela jistě je tento návrh v rozporu s evropským právem, v případě přijetí zákona se dá očekávat infringement procedure (tzv. řízení o nesplnění povinnosti) a následnou žalobu u Evropského soudního dvora, pokud by nedošlo k nápravě,“ uvedla Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity.
Autoři studie rovněž odmítají tvrzení politiků, že navrhovaný minimální podíl českých potravin na pultech českých obchodů bude znamenat zvýšení jejich jakosti. Jestliže totiž omezíme konkurenci na trhu, sníží se konkurenční tlak na výrobce, kteří budou v mnohem menší míře nuceni na trh dodávat kvalitní potraviny. Stejně tak lze v řadě případů vyvrátit tezi o snižování uhlíkové stopy, pokud vzroste požadavek na produkci vyššího podílu potravin v domácích podmínkách. „Nelze předpokládat, že pomeranče se v České republice vyrobí se stejnou uhlíkovou stopou jako ve Španělsku. Cílem regulací ve snaze chránit životní prostředí musí být celkové efekty, a ne jen část produkčního cyklu dané potraviny,“ stojí ve studii.
Na druhé straně ale ekonomové koncept podpory domácí produkce zcela nezavrhují. Vyjmenovávají případy, ve kterých stát může české (nejen potravinářské a zemědělské) firmy poměrně efektivně podporovat. Mojmír Hampl, šéf segmentu poradenských služeb pro finanční sektor společnosti KPMG (a spoluautor zmíněné studie) navrhuje, aby stát – když už chce – podporoval české výrobce při vládních nákupech. „V každém případě by princip stát hezky česky neměl znamenat, že se vybere jen jedna momentálně politicky atraktivní oblast – například potraviny – a zákon se napasuje jen a pouze na ni proto, aby vybraná zájmová politická skupina (političtí podnikatelé v zemědělství) získala výhodu a vše ostatní běželo jako doposud,“ uvedl.
