Povstalce popravoval, prostí Češi ho milovali. Před 190 lety se narodil František Josef I.
Císař František Josef I. se narodil 18. srpna 1830. „Dětství našeho zesnulého panovníka plynulo v jasu a štěstí,“ napsal oblíbený týdeník Český svět, když panovník 21. listopadu 1916 vydechl naposledy. Každý nekrolog se totiž vrací právě k počátku života, narození a smrt jsou spojité nádoby.
Smuteční vydání časopisu Český svět vylíčilo dětství císaře Františka Josefa I. s náležitou pompou i sentimentem: „Vznešený děd císař František, následkem bezdětnosti syna svého Ferdinanda i jisté idylické uzavřenosti syna Františka Karla, nalezl v milém vnoučeti záruku štěstí a přilnul ke krásnému modrookému dítěti.“ Duševní a zdravotní problémy v habsburské dynastii byly v nekrologu jen naznačeny, nikoliv vyřčeny.
Vyšinutí a neplodní
Když budoucí mocnář přišel na svět, jeho děd, císař František I. (1768–1835), měl z činorodého a krásného kloučka opravdu velikou radost. Sám byl otcem poněkud vyšinutého, a hlavně neplodného Ferdinanda (1793–1875), jenž se sice v roce 1835 stal panovníkem coby Ferdinand I. Dobrotivý, dlouhodobě však monarchii řídit nemohl. Také druhý Františkův syn František Karel (1802–1878) se na trůn nehodil, ani on nebyl pronikavě inteligentní a státnicky prozíravý. Do dějin se tak především zapsal jako otec budoucího císaře Františka Josefa I., kterého zplodil s dcerou bavorského krále Žofií.
Na trůn usedl František Josef I. za revoluce v roce 1848. Císařský dvůr tehdy kvapem uprchl z Vídně do olomoucké pevnosti, neboť zradikalizované vídeňské davy věšely nepřátele na lucerny – takto neslavně skončil třeba rakouský ministr války Theodor Latour. Rozhořčená veřejnost chtěla politické změny i základní lidská práva a dvůr jí chytře nabídl nového panovníka, který měl být kompromisem pro zastánce občanských reforem i konzervativce. K předání moci došlo 2. prosince 1848 v olomoucké arcibiskupské rezidenci, kde se Ferdinand I. Dobrotivý naklonil ke svému synovci, bodře ho objal a pošeptal mu do ucha: „Bůh ti žehnej! Buď hodný a Bůh Tě vždy ochrání!“
Potlačení svobod s pomocí Ruska
Na předání trůnu měla primární zásluhy arcivévodkyně Žofie, když manžela Františka Karla přesvědčila, aby se vzdal nároků na císařskou korunu ve prospěch jejich syna Františka Josefa. Říše potřebovala v čele mladého a rozhodného politika, který potlačí revoluční kvas, což nový panovník také učinil. Dostal úkol zachránit monarchii, což znamenalo násilně zkrotit republikánské revolucionáře. Z dnešního pohledu se tak zachoval jako všehoschopný diktátor, který volání po svobodě a lidských právech krvavě potlačil.
Nejhůře v Uhrách, protože tamní povstání na čele se Lájosem Kossuthem přerostlo v osvobozeneckou válku, vyhlášení nezávislosti a republiky. „Při potlačení povstání byl nucen požádat o pomoc ruského cara, protože jeho vlastní jednotky nebyly schopné situaci zvládnout,“ napsala v knize Das Haus Habsburg z roku 2011 německá historička Eva Demmerle. Dějiny se stále opakují, z obdobných příčin nyní běloruský vůdce Lukašenko také žádá ruskou ozbrojenou pomoc. Když František Josef I. s carskou podporou volání po svobodě umlčel vojensky, více než sto vůdců uherského povstání nechal bez milosti popravit.
Víno od věrných Moravanů
Jestliže nový císař začal vládnout jako neoabsolutista a Češi mu nemohli zapomenout třeba deportaci spisovatele Karla Havlíčka Borovského do vyhnanství v Brixenu, postupně začal povolovat šrouby. S pomocí bohatnoucích průmyslníků vsadil na rychlou modernizaci říše a od konce padesátých let 19. století se pokoušel i o nastolení ústavních poměrů.
Maďaři ho nemuseli, ve zbytku monarchie byl však stále oblíbenější, k čemuž mu pomáhaly četné spanilé jízdy po celé říši. Když se třeba v roce 1854 oženil s Alžbětou Bavorskou zvanou Sissi, přijel ji na Moravu i do Čech ukázat v císařském vlaku, tedy v nejmodernějším dopravním prostředku. Souprava vyrazila z Vídně přes Břeclav do Brna, kde mu věrní Moravané předali jako svatební dar láhev vzácného bzeneckého vína ročník 1746 a panovník jim poděkoval ve vznosné češtině: „Děkuji vám, milí venkované, za vaše přání. Ono mne těší tím více, an vy jste vždy hodní a Mému Domu věrní poddaní byli.“
Lásky císaře pána
Citový život císaře byl do jisté míry tuctový. Ohromné vzplanutí k Sissi brzy vyhaslo a vladař se začal ohlížet za jinými sukněmi. Když v létě 1863 odjel na prázdniny do Bad Ischlu, prý se zapomněl na horské salaši se sedmnáctiletou Theresií Pointinger, z čehož byla velká láska a údajně i levobočci.
V roce 1875 se zamiloval do patnáctileté kupecké dcery Anny. Dlouho se soudilo, že se jmenovala Anna Nahowska, ale její deníky zveřejněné až v roce 1986 prozradily, že byla dcerou obchodníka Franze Nowaka. Vztah trval léta a deníky o něm vyprávějí roztomilé detaily. „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let,“ zapsala si Anna o šetrném císaři.
Na Světové výstavě ve Vídni v roce 1885 se pak panovník zamiloval do herečky Kateřiny Schratt a tenhle vztah vydržel až do jeho posledních dnů. A když byl v roce 1898 spáchán atentát na císařovnu Sissi, léčila ho herečka z prožitého traumatu a vztah se ještě utužil.
Od biče k demokracii
Mnohem více času než ženám věnoval monarchii. A jak už bylo řečeno, ledy se pozvolna uvolňovaly a Říjnovým diplomem z roku 1860 vyměnil císař dosavadní totalitářskou praxi za konstituční monarchii. Napřed zřídil parlament, čili Říšskou radu, o sedm let později pak vydal poměrně demokratickou Prosincovou ústavu, kterou zaručoval základní lidská práva i nezávislost soudů. V roce 1873 zavedl přímé volební právo do říšské rady a v roce 1907 dokonce všeobecné, tajné, rovné a přímé hlasovací právo. Dařilo se i svobodě slova, tedy pokud někdo neurážel přímo Jeho Veličenstvo.
„Za císaře a krále Františka Josefa dokonáno bylo velkolepé dílo našeho národního obrození,“ citujeme z nekrologu, který ve středu 22. listopadu 1916 vyšel na titulní straně deníku Národní politika. Jen na stavbu Národního muzea v Praze třeba císař věnoval ze své kapsy ohromující částku 100 tisíc zlatých. „I když císaři a králi nebylo dopřáno, aby za jeho panování bylo vykonáno vše, čeho se dožadovalo právo a význam národa českého,“ zazněla v deníku i lehká kritika.
Zklamáním pro Čechy bylo především takzvané rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, kdy Maďaři dostali značný díl samostatnosti a vlastní vládu, zatímco Čechům bylo totéž jen přislíbeno. „Národ náš však přece od roku 1860 vyrostl pod žezlem svého krále jak mohutný kmen, kořeny i větvemi stále šíře, hloub a výše se rozkládající,“ shrnula Národní politika, jak se ušlápnutí Češi proměnili za panování císaře v sebevědomou komunitu. V hrdý národ, který si během I. světové války řekl o samostatný stát, a vítězní Spojenci mu ho roku 1918 darovali.
Drby z císařského dvora
Oblíbenost císaře Františka Josefa I. mezi prostým lidem v Čechách, na Moravě i ve Slezsku dosahovala takových rozměrů, že se přední deníky snažily neustále přinášet zprávy o císařově zdraví, návycích, trávení volného času anebo jeho audiencích. „Ne dvoře Františka Josefa I. existovala instituce, jež dodnes nemá obdoby: každý poddaný měl možnost zapsat se na týdenní audienční listinu, ať to byl vysoký aristokrat, nebo pomocnice z pekárny. Každý mohl panovníkovi osobně přednést své přání a potřeby. Představte si, jak nezvykle by asi působilo, kdyby dnes někdo dostal okamžitou audienci u prezidenta nebo premiéra,“ přemítá historička Eva Demmerle v knize Das Haus Habsburg.
Zprávy o císaři pánovi čtenáři doslova hltali, v Archivu města Ostravy třeba autor tohoto textu našel obsáhlé zpravodajství o císařově pobytu v Těšíně (dnes dvojměstí Český Těšín a Cieszyn) během vojenských manévrů na přelomu srpna a září 1906. „Panovníkovo polní lože umístěno jest v zastrčené alkovně; jest železné, hnědě natřené, s nočním stolkem, na kterém jest stříbrný svícen,“ vylíčil žurnalista Ostravského deníku takřka sparťanské podmínky na těšínském zámku, kde hlava monarchie nocovala během manévrů.
Zachraňte nás před exekucí!
Prusko-rakouský střet v roce 1866 byl poslední válkou, která se odehrála za panování Františka Josefa I. V roce 1906 se slavil už čtyřicátý rok bez války. Císař byl nazýván knížetem míru a manévry v Těšíně měly do jisté míry jen manifestační charakter. V neděli byly „boje“ přerušeny a císař uspořádal audienci. „Po vlahé noci nádherným ránem probudila se neděle a jásavé paprsky sluneční zdravily vesele zástupy českého i polského lidu, který ze všech stran, ze všech vesnic na Těšínsku pospíchal do svého malého hlavního města, aby spatřil panovníka,“ popisoval událost zpravodaj Ostravského deníku.
Císař promluvil s kýmkoliv. Se starosty z širého okolí, s místní honorací i s jednatelem literárně zábavného spolku Snaha. S Čechy mluvil česky, s Poláky polsky a s Němci německy. „Ujištění věrné loajality českých obcí Slezska přijímám s uspokojením a nejsrdečnějším díkem,“ řekl plynulou češtinou starostovi Slezské Ostravy. Když později projížděl městem v kočáře, vyskočil ze zástupu diváků jistý hoch a mával složeným papírem. „Hnal se jako šipka k panovníkově ekvipáži,“ popsal situaci žurnalista. Císař papír vlastnoručně přebral a se zájmem si přečetl emotivní žádost o zastavení exekuce, kvůli které má přijít o dům rodina Theofila Horáka. A samozřejmě přislíbil pomoc.
Jak se vaří císařova polévka
Zdraví Jeho Veličenstva bylo nade vše. Když panovník v druhé půli dubna 1914 onemocněl slabší chřipkou spojenou s teplotami a kašlem, věděl o jeho potížích každý, kdo si na obrovském území monarchie (od Bukoviny a Haliče až po Alpy či Terst a Sarajevo) zakoupil noviny. O zdravotním stavu Františka Josefa I. informovaly všechny deníky, i o jeho léčbě.
„Jak se sděluje, až do půlnoci spal císař nerušeně, potom dostavil se kašel, jenž rušil spánek ve značné míře. Během dopoledne ulevilo dráždění ke kašli a nastalo odměšování hlenu. Císaři se tím ulevilo. Následkem sychravého počasí nebyla okna v pokojích panovníkových otevřena,“ uvedl tehdejší český deník Národní politika.
Když se další den císařovi ulevilo, tentýž deník uvedl, že to bylo i zásluhou speciální polévky. A deník investigativně přinesl i recept na tento zázračný vývar. „Polévka císařova. Ve zprávách o stavu císaře bývá řeč o sílící polévce, která pro něho zvláště je připravována. Právě této polévce vděčí prý stařičký pacient za svou podivuhodnou schopnost odolávati chorobám. Tato polévka je připravována následujícím způsobem: Pět kilo masa, celá husa a celé kuře vaří se na stejnoměrném ohni 24 hodin, při čemž se voda nedolévá. Po této době činí masný vývar právě šálek. Císař požívá tuto polévku s největší chutí.“
Zesnul klidně v Pánu
A to už se psal rok 1916. V sobotu 18. listopadu se panovníkovi velmi přitížilo, o čemž vídeňský zpravodaj pražských Národních listů telefonicky informoval mateřskou redakci: „Zaznamenáno horečnaté zvýšení teploty až na 38 stupňů.“ Monarchův osobní lékař dr. Kerzl sice 20. listopadu hovořil o malém zlepšení, ale den poté do komnat Schönbrunnu vstoupila smrt. „Veliká, svrchovatě smutná zvěst letí světem, ohromuje národy Habsburské říše, otřásá jejich nitrem a naplňuje jejich duše nevýslovným žalem. Císař a král František Josef I. zemřel,“ oznámila vídeňská c. k. korespondenční kancelář. „Zesnul klidně v Pánu v 9 hodin večer,“ dodala agentura.
Pohřeb Františka Josefa I. se konal ve čtvrtek 30. listopadu ve vídeňské katedrále, a to i za přítomnosti třiačtyřiceti poslanců za Království české v rakouském parlamentu. U rakve tak stál třeba Bohumír Šmeral, pozdější první předseda Komunistické strany Československa. „Opětně proveden byl výkrop Nejvyšší mrtvoly, pak byla rakev vyzdvižena a za smutečních modliteb a svitu pochodní vnesena do hrobky,“ zatelefonoval z Vídně zpravodaj pražských Národních listů.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
