Pracovitý dřevorubec i geniální architekt. Co všechno (ne)víme o bobrech?

Bobři byli na našem území už dvakrát vyhubeni kvůli lovu. Teď to vypadá, že pořekadlo „do třetice všeho dobrého“ platí i pro tyto vodní hlodavce. O tom, že se jim u nás daří, nasvědčují i ohlodané stromy v samém centru Prahy, kde si je lidé mohou snadno plést s přemnoženými nutriemi říčními. Ty jsou, na rozdíl od bobra evropského, v našich končinách nepůvodním druhem.

Hradní pán

Když vkročíme do bobřího teritoria, určitě nás upoutají ohlodané nebo pokácené stromy. Samotného hlodavce ale můžeme zahlédnout jen málokdy. Důvodem je jak jejich večerní a noční aktivita, tak důmyslný úkryt. Tím je buďto nora, nebo tzv. bobří hrad. Zatímco noru si bobr vyhloubí ve vyvýšeném břehu, hrad si postaví ve vodě. Děje se tak v případě, že břeh není dostatečně vysoký. Noru i hrad však spojuje jedna věc – vchod dovnitř se nachází pod vodou.

Zatímco noru pouhým okem vidět nemůžeme (je uvnitř břehu a cesta z ní ústí pod vodou), hrad většinou nejde jen tak přehlédnout. Tyto pyramidální stavby mohou být až dva metry vysoké a mohou mít deset metrů v průměru. Bobří pár je přitom schopen postavit hrad za pouhé 2–⁠3 týdny. „Bobři jsou velice pracovití. Dřevo tahají primárně zuby (čtyřmi hlodáky) a tlapky používají při utěsňování staveb blátem a drny,“ vysvětluje Aleš Vorel z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity (Fžp ČZU). Bobři při tom využívají i chůzi po zadních, a to v případě, kdy potřebují bahno ze dna toku dostat ke své stavbě. Na dně si vytvoří bahenní kouli, kterou vynesou nad hladinu a po zadních pak i s nákladem dokráčí k cíli.

Dřevorubec i inženýr

Hrad ale není jedinou stavbou, kterou tito vodní hlodavci dokážou vytvořit. V blízkosti hradů můžete narazit i na hráze. „Smyslem hrází je zadržet vodu v okolí nor i v okolí hradů. Např. v potoce, kde je mělko, bobr postaví hráz a zatopí tak vchody do hradu. Hráz je v podstatě ochrana proti predátorům, díky ní se může bobr nepozorovaně dostat pod vodou do bezpečí svého hradu,“ popisuje Vorel. Občas se ale chybička vloudí a voda zadržovaná hrází zatopí celou noru. V tom případě přichází na řadu stavba hradu.

Zvedání hladiny bobři využívají ještě k jedné věci – k bezpečné cestě ke dřevinám, které jim slouží jako potrava i stavební materiál. Když se jim podaří pokácet strom, ve vodě se jim s ním pak lépe manipuluje. Větve a kmen nejdříve zbaví kůry a lýka, jimiž se živí a zbytek použijí na rozšíření hradu či hráze. Ostatně největší hráz v Česku je zhruba 150 metrů dlouhá a dva metry vysoká.

Tohle všechno podle zoologa Aleše Vorla řadí bobry mezi nejinteligentnější zvířata na světě. „Jsou schopni díky využití mnoha smyslů zkombinovat celou řadu parametrů, se kterými pak pracují. Díky tomu dokážou vytvořit taková díla,“ říká Vorel s tím, že na některých hrázích bobři pracují celá desetiletí – v Kanadě pak i celá staletí. Jak je to ale vlastně možné, když bobr se v přírodě dožívá pouze 7–⁠10 let?

Když si vdovec bere vdovu

Bobři tvoří páry do konce života. Nejsou si však bezvýhradně věrní a pokud se stane (což se stává často), že jeden z páru uhyne, najde si za něj přeživší bobr náhradu. I s rodinou pak zůstává ve svém původním teritoriu. A že je to rodina veliká, o tom není sporu. Samice rodí jednou ročně 2–⁠5 mláďat, která zůstávají s rodiči zhruba dva roky. Teprve pak se vydávají na cestu za hledáním partnera a vlastního teritoria. V případě, že v okolí hradu či nory dojde zdroj potravy, bobří klan místo opustí a najde si jiné. Do původního bydliště se pak může po obnovení vegetace vrátit anebo ho nahradí jiná rodina. V tomto případě bobři nejsou vybíraví a využití hradu, který postavil někdo jiný, se nebrání.

V současné době je v Česku okolo deseti tisíc bobrů. Nejsou však přemnožení. Proti tomu je totiž příroda vybavila pojistkou. Aleš Vorel dokázal se svými kolegy díky monitoringu zjistit, že i když u nás bobrů postupně přibývá, jejich teritoria se nezmenšují. To znamená, že na určité území se vejde jen určitý počet bobřích teritorií. Kde je začátek a kde konec si hlodavci pečlivě označí análními žlázami. Pokud se cizí bobr rozhodne tuhle pomyslnou ceduli se zákazem vstupu ignorovat a nedá ani na varovné zaplácání ocasem, může se připravit na lítý boj. A to i v případě, že narazí na samici z rodiny, která teritorium obývá. Lidé se však bát nemusí – účty si bobři vyřizují jen mezi sebou.

Ničitel nebo ochranář?

Jak už bylo řečeno, přítomnost bobrů, tohoto času silně ohrožených, jasně prozrazují ohlodané a pokácené stromy. V tomto případě se majitelé pozemků mohou obrátit na stát kvůli náhradě způsobené škody. To však neplatí o hrázích rybníků, které je bobr schopen poničit a způsobit tak značný únik vody. Podle zoologa Aleše Vorla je však „problémových“ maximálně 5 % bobřích teritorií v Česku, a proto není důvod umisťovat bobra evropského na seznam škůdců.

„Bobrovi se říká klíčový druh, a dokonce i krajinný inženýr. Je schopen přehradit nemalé údolí, čímž naprosto změní charakter hydrologicky, vegetačně i co se týče živočichů, kteří se v místě začnou objevovat. Vidíme tam rostliny, které tam třeba 50 let nerostly, vyšší diverzitu motýlů, vážek nebo ptáků, kteří jsou vázáni na vodní biotopy,“ vyjmenovává Aleš Vorel z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity.

Nedoceněná stavba bobřích hrází, jejichž ničení je mimo jiné nelegální, může především pomoci zadržet vodu v krajině a v některých případech i transformovat menší povodňové vlny. „Myslím, že to je spousta pozitivních efektů, které dokážou vyvážit způsobené škody,“ dodává Vorel. Zároveň upozorňuje na místa, kde žijí bobři po celá desetiletí, a přesto se z nich nestala holá poušť bez jediného stromu. Zdá se tedy, že existence bobrů nakonec závisí na ochotě přijmout fakt, že nejen člověk může měnit krajinu k obrazu svému.