Při dokumentaci této scény se neotrávila žádná kočka.
Moji rodiče na mě byli hodní nejen v dětství a dospívání, ale také hned po narození. Dali mi totiž jméno, které v kalendáři připadá na stejný den, jako svátek všech žen. A tak jsem od svých dvanácti let obdarovávána hned dvakrát. Dříve častěji, dnes už méně, jsem dostávala květiny. To má pro mě hned několik „ale“. Mám ráda květiny na stoncích a stonky v zemi, protože hmyz se už tak pere o přežití (a laciné růže či mé oblíbené tulipány jsou pěstovány a dováženy do Česka spolu s obrovskou ekologickou zátěží). A většina kytek je pro kočky jedovatá.
Oba tyto zásadní body můj přítel zcela respektuje a tak mi dal před rokem tři umělé růže ve vázičce se slovy: „Zaměstnal jsem tři květinářky, ale na světě asi neexistuje kytka, kterou by kočky mohly sežrat a přitom se neotrávit. Našel jsem na internetu jen ibišek, zelenec a červenou… Fialku? Ale nic z toho tam neměli. Tak jsem to musel vyřešit jinak.“ Tenhle samý člověk teď pokaždé, když chtějí jít kočky na balkón, přenáší velké květníky s růží a bylinkami do bytu, protože jak jsme zjistili, Mikeš není kocour, ale koza a spase všechno – od máty přes růži s trny.
"No, tak tohle ti nesežeru. Ale až to dáš na stůl, shodím to dolů."
"No, tak tohle ti nesežeru. Ale až to dáš na stůl, shodím to dolů."
Nejen květiny, ale i další věci, které se týkají zabezpečení koček (a mého skromného majetku před nimi), jsem se naučila časem. Například tři roky jsem žila v garsonce, kde byly místo skříně velké dřevěné police zastíněné zatahovacími dveřmi. Že jsou to dveře na pendrek zjistil Mikeš prakticky hned po nastěhování, když si je pohodlně odsunul a uvelebil se mi ve vypraných věcech. Tak se stávalo, že když jsem ráno vylovila své oblíbené tričko, byl z něj svetr a když jsem si chtěla vzít jednu z kabelek uložených ve skříni, zjistila jsem, že kabelka je na cáry. Podle všeho se o ni kočkám skvěle brousily drápy.
"Myslím, že by sis v tý skříni měla uklidit..."
"Myslím, že by sis v tý skříni měla uklidit..."
Teď máme na všech skříních háčky a petlice, což ovšem kočkám nezabraňuje v usilovné snaze se tam probojovat. Ale řeknu vám, ten pocit, že sáhnete do skříně a vytáhnete věc v takovém stavu, ve kterém jste ji tam dali, to je k nezaplacení.
Samozřejmostí je nenechávat žádné jídlo bez dozoru. Ať už jde o rozpracované těsto, sítko s čajovými lístky nebo jen grilovanou zeleninu coby přílohu k obědu. Kočky mají sice na linku vstup zakázán, ale po každém příchodu domů nacházím na sklokeramické desce sporáku otisky pacek. Takže všichni moc dobře víme, jak to vypadá, jen co se zaklapnou dveře od bytu.
"Byl jsem tady. Mikeš"
"Byl jsem tady. Mikeš"
Další věc, se kterou jsem tak úplně nepočítala, když jsem se ujala mého prvního kocoura, byl fakt, že už nikdy nikde nebudu sama. Nejen v posteli nebo na gauči v obýváku, ale i v kuchyni, v koupelně a ano, i na záchodě. Kočkám je srdečně jedno, co právě děláte a v jaké jste rozpoložení (nebo procesu). Je zajímá jediné – to, co chtějí ony. A pokud se s vámi chtějí mazlit ve chvíli, kdy máte kalhoty u kotníků, tak pro to udělají všechno. Mnohokrát jsem si takhle musela čistit zuby ve dřezu nebo sprchovém koutu, protože Mikeš si lehl do umyvadla a odmítal se pohnout. A já se jako vždycky musela smát – nad tím, co jsou kočky zač a nad tím, jak jsem měkká a místo toho, abych na něj pustila vodu, jsem si udělala jeho dvacet fotek. Ale já už vám říkala, že jsem kočkař a léčím se…
"Ukaž, jaký to máš?"
"Ukaž, jaký to máš?"
