Šest dnů v týdnu do práce a stejně tak šestkrát do školy. Československá realita až do roku 1968. „Nic jiného jsme neznali, v práci jsme byli prakticky pořád a v neděli se člověk sotva vzpamatoval,“ vzpomíná 83letá Pavla Zajíčková. „A najednou volné soboty, pro celou rodinu to byla velká radost, začali jsme jezdit pravidelně na hory,“ vybavuje si. Mzdy se přitom nezměnily, za pět dnů práce dostávali zaměstnanci stejný plat jako za šest. Komunistický režim zavedl volné soboty od poslední zářijové soboty v roce 1968. Po dalších pětapadesáti letech se i v České republice vedou diskuse o čtyřdenním pracovním týdnu, na Islandu už ho vyzkoušeli prakticky.
Zavedení volných sobot testovalo Československo již od roku 1966. Na papír se ale tato sociální vymoženost dostala až s vydáním vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. května 1968 s názvem O zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby. K volné neděli přibyla sobota na sklonku záři 1968, tedy měsíc po sovětské okupaci. Svým způsobem to bylo geniální načasování, prodloužený víkend pomohl otupit vzdor národa proti vojenské invazi a urychlil takzvanou normalizaci. Češi se proměnili v národ turistů, rekreantů a chalupářů.
Zrození národa chalupářů
„Děti nemusely v sobotu do školy už od počátku září 1968, což se týkalo i našeho syna. My pracující jsme dostali volné soboty od konce měsíce,“ vzpomíná 83letá Pavla Zajíčková. „Pro rodinu to byla obrovská změna. Milovali jsme hory, ale jen v neděli se toho nedalo moc stihnout. Najednou jsme měli dva volné dny a opravdu jsme si to začali užívat,“ téměř zasněně vzpomíná. A její 90letý manžel souhlasí: „No jo, bylo to mnohem lepší, když nám dali volno i v sobotu.“
Najednou se vyplatil i rodinný víkend pod stanem někde na přehradě. Pouhá neděle na to předtím nestačila. „Konkrétně naší rodině volné soboty opravdu pomohly, mohli jsme být více spolu, což utužilo vzájemné vztahy,“ pochvaluje si Zajíčková. Její rodina se zaměřila na rekreační pobyty v horách, obecně se ale rozmohlo hlavně chataření a chalupaření. Čísla hovoří jasně. V roce 1970 bylo v Československu evidováno 128 tisíc chat a chalup, o deset let později už 250 tisíc.
Volná sobota, revoluční změna
Pro zaměstnance i školáky se volné soboty staly revoluční změnou. „Pracovat i v sobotu, to jsme brali jako něco, co se nemůže změnit. Jako děcka jsme museli každou sobotu do školy, zbývala jen volná neděle, ale já jsem třeba od čtrnácti let chodila každou neděli na brigádu, roznášela jsem noviny,“ vzpomíná Zajíčková. Dokud nebyly v září 1968 zavedeny volné soboty, vycházel denní tisk i v neděli. „Nebylo to moc placené, doma jsme ale neměli zrovna peněz nazbyt, takže jsem za těch pár korun byla ráda,“ dodá penzistka.
Připravovanou převratnou změnu řešilo v září 1968 i televizní zpravodajství, i když mnohem větší dopad na občany měl v té době ještě denní tisk. „Plzeň se připravuje na pětidenní pracovní týden. Sobotní kompromis mezi zákazníkem a prodavačem“ zněl titulek v ústředním deníku KSČ Rudé právo v sobotu 21. září. Týden před zavedením volných sobot.
Prodavači také žádali sobotní volno, stranické orgány se ale bály protestů zákazníků. Připomínáme, že veškerý velkoobchod i maloobchod byl v rukou státu, soukromé obchody komunistické Československo zlikvidovalo. „Z celkového počtu 264 potravinářských prodejen v Plzni zůstane o všech sobotách otevřena polovina, což se ukazuje z hlediska veřejnosti zcela přijatelným,“ popisovalo Rudé právo kompromisní řešení.
Stejná mzda za pět dní práce
Pro mnohé prodavačky přesto sobotní směna přijatelná nebyla, nicméně jiné těšilo, že dostanou zaplaceny i sobotní přesčasy. Citovaná vyhláška „O zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby“ totiž zkrátila povinnou pracovní dobu na 40 hodin týdně (v těžkém průmyslu), respektive na 42 a půl hodiny (na běžných pracovištích). Mzda se nicméně nezměnila, což norma ošetřila tímto paragrafem: „Zkrácení týdenní pracovní doby se pro výpočet průměrného výdělku nepovažuje za změnu základní mzdy.“
Jiřina Bobková má v rodném listu letopočet 1951 a v roce 1968 zrovna končila výuční obor servírka a výčepní. „Z volných sobot jsme ve škole měli velkou radost, stejně tak naši rodiče. Za stejné peníze dělali o den méně, to byla obrovská sociální výhoda.“ Paní Bobková se záhy vdala, vybrala si hornického úderníka. „Havíře ze sakmarovské úderky na Dole Koblov v Ostravě,“ vzpomíná. Tyhle údernické party po vzoru hrdiny práce Lumíra Sakmara rubaly uhlí od nevidím do nevidím.
Havířské soboty lákaly
„Pracovní doba se změnila i mezi úderníky,“ vypráví Jiřina Bobková. Dříve stachanovci či sakmarovci fárali i v neděli, od zavedení dvoudenního víkendu už jen v sobotu. „Říkalo se tomu havířské soboty. Manžel na sobotní směny chodil docela často, protože to bylo dobře zaplacené, a za tyhle peníze navíc k výplatě jsme si mohli leccos dovolit,“ vzpomíná žena. „Každou sobotu ale nefáral, pamatuji na spoustu společných víkendů.“
Podle penzistky zavedení volných sobot pomohlo zachránit nejedno manželství. Soudí podle toho, čeho si všimla v širším příbuzenstvu i mezi přáteli. „Představte si, že do té doby museli chlapi v sobotu na povinnou šichtu, no a v neděli si šli něco přivydělat, protože peněz není nikdy dost. Z takových mužů ale manželka vůbec nic neměla, končilo to špatně,“ rozpomíná se. Avšak s vyhlášením volných sobot ostravští havíři i hutníci začali s masovým výkupem opuštěných roubených chalup v Beskydech i v sousední slovenské Kysuci. Rekreační víkendové objekty sháněla celá republika.
Jediná uhájená reforma pražského jara
V rámci dějin pracovní doby šlo o změnu století. V roce 1868 trvala běžná šichta 12 i 14 hodin, kolem roku 1900 asi 10 hodin a osmihodinovou pracovní dobu zavedla až nová republika v roce 1918. Sobota nicméně zůstávala řádným pracovním dnem, teprve za další půlstoletí dostal zaměstnanec i volnou sobotu. Historici podotýkají, že volné soboty zavedené v září 1968 nakonec zůstaly téměř jedinou ze změn reformních komunistů z časů svobodomyslného pražského jara, které se podařilo udržet i za normalizace.
Někteří členové ústředního výboru KSČ sice v rámci konsolidace poměrů žádali zrušit i tuhle reformu, převážil ale názor, že chalupář či turista na víkendové rekreaci je méně nebezpečný než frustrovaný dělník v hospodě po šestidenním týdnu. Nově se totiž oslavovalo již v pátek, takže nápor na protialkoholních záchytných stanicích se tak přesunul ze sobot na pátý večer v týdnu. Soboty a neděle nicméně vesměs patřily spořádanému rodinnému životu.
Zavedením volných sobot v září 1968 se najednou rodinám vyplatil i víkend někde u přehrady. Vranovská přehrada, snímek autokempu z roku 1971 Zdroj: ČTK
Pracovní soboty a ostravské „mamulovky“
Co penzistku Jiřinu Bobkovou za normalizace štvalo, to bylo zavádění občasných pracovních sobot, které měly částečně nahradit ekonomické ztráty z nového volného dne. „V osmdesátých letech si pak krajský tajemník KSČ v Ostravě Miroslav Mamula vymyslel ještě speciální pracovní soboty pro pracující ze Severomoravského kraje,“ informuje. Říkalo se jim mamulovky a lidé je bojkotovali, jak mohli. Do práce šli, avšak záměrně nepracovali. Spíše se něco oslavovalo, důvod se vždy našel.
„Prosím vás, kdo by chtěl v sobotu pracovat, nesnášeli jsme to,“ mávne penzistka rukou nad mamulovkami. A co říká na čtyřdenní pracovní týden, o kterém se aktuálně uvažuje i v České republice? „Nejsem proti. Když jsme zvládli pětidenní pracovní týden, proč nezkusit ještě kratší. Ale nesměli by se snížit výplaty, jako se nesnižovali v roce 1968. Bohužel, mě už se to nedotkne,“ usmívá se. Čtyřdenní pracovní týden již testovali na Islandu nebo v Belgii, v obou zemích ho mnohé firmy také uvedly do praxe.
Ne všichni Češi s takovým experimentem souhlasí, již citovaná 84letá Pavla Zajíčková je proti: „Hlavně mladým klukům chybí dril a vztah k práci. Nemusí už na vojnu, no a v pátek se už stejně nikde pořádně nepracuje.“ Z ležérních pátku by se prý při zavedení čtyřdenní práce staly líné čtvrtky, řádný pracovní výkon by se omezil na tři dny.
Vidina volna dodává rodinám novou energii
Podobně uvažoval fejetonista Rudého práva v říjnu 1968 ve sloupku s biblickou parafrází v titulku: „Již šestý den odpočívati budeš!“ Žurnalista vtipně popisoval, jak s novým volným dnem nakládá česká povaha: „Ach ty volné soboty. V zaběhnutém soukolí našeho života pořádně zaskřípalo. Vidina dvou volných dnů dodává rodině nebývalou energii. Na nákupy se teď jde už ve čtvrtek, téhož dne se začne s kompletními přípravami. Teprve pozdě večer utichá všechen ruch. Den páteční konečně nastal. Z ulic začne v odpoledních hodinách unikat život. Město plaskne jako prokopnutá mičuda. Zato výpadovky ožily hukotem.“
Dalších 55 let se na tomto stavu vlastně skoro nic nezměnilo. Další převrat může přinést jedině čtyřdenní pracovní týden. „Vidina tří volných dnů dodává rodině nebývalou energii. Na nákupy se teď jde už ve středu,“ napíše po jeho zavedení fejetonista na Facebook či jinam na sociální sítě, které budou v té době zrovna populární.
