Příběh fyzikáře, který se nakonec stal profesionálním instalatérem

Kde se instalatérství vlastně vzalo?

Předchůdci tohoto odvětví byly sekerníci, studnaři, kameníci, zvonaři a vodaři, kteří se specializovali na stavby mlýnů a vodních děl. Instalatérské řemeslo je neodmyslitelně spjato s technickým zařízením budov. Bez toho si dnes nedokážeme představit snad žádnou obytnou, veřejnou ani průmyslovou budovu. Obor pro technická zařízení budov se sice začal bouřlivě rozvíjet až v 19. století, už tehdy ale čerpal ze zkušeností a poznatků mnohem starších odvětví.

Středověké vodovody byly nejčastěji tvořeny čerpadlem poháněným vodním kolem. Kolo pohánělo vodu do vodojemu umístěného na vyvýšeném místě nebo do věžového vodojemu, odkud voda proudila dřevěnými či mramorovými trubkami do kašen. U nás byl první takový vodovod zřízen např. v Brně v roce 1415. Kanalizace byla ve středověku budována jen v nejnutnějších případech a jednalo se spíše o zděné stoky. Odpadní voda byla v té době běžně odváděna společně se srážkovou vodou otevřenými žlaby v ulicích. To si v dnešní moderní době už ani neumíme představit. První jednotlivé stoky byly např. v Praze vybudovány až kolem roku 1660. Moderní stokové sítě se v Českých zemích začaly budovat na přelomu 19. a 20. století. Postupně se zvyšovaly nároky na jednotlivé rozvody pro přívody vody, odpadní vodu z domácností, továren, ale také další rozvody, jako je topení a plyn. Tím se instalatérství postupně stávalo váženým a velice potřebným řemeslem.

Martin Kotmel začal svou profesionální dráhu jako učitel fyzicky. Po dvou a půl letech působení na gymnáziu uznal, že tudy jeho cesta nevede a svůj směr tak změnil o více jak 180 °. Hodně tomu pomohla nabídka bytu s podmínkou vlastní rekonstrukce. To mu otec odevzdal klíče od bytu s tím, že v něm může bydlet, pokud si ho sám dá kompletně do pořádku. Taková výzva se neodmítá a Martin se s chutí a nadšením pustil do práce. Zkusil si nespočet potřebných řemesel, od zedničiny, malířství až po práci s trubkami. A právě tato část rekonstrukce bytu ho zaujala nejvíce. Rozhodl se proto pověsit učitelství na hřebík a vzít ty hřebíky přímo do rukou. Postupně se vypracoval na profesionálního instalatéra a vybudoval úspěšnou firmu.

Co Martina na práci baví nejvíce?

„Jako instalatér pracuji se spoustou materiálu. V minulosti hodně se používalo železo a měď. U toho zůstávám, protože je to osvědčený materiál. Je hrozně zajímavý hledat rovnováhu mezi tím, jak zachovat původní ráz, ale přizpůsobit byt představám majitelů a moderním nárokům na vytápění a hygienu,“ říká o své práci přímo Martin.

V podstatě z náhodného koníčka nakonec vybudoval plnohodnotnou obživu. Po sedmi letech této práce má stabilní rostoucí firmu a dává práci dalším 10 lidem. Co je rozhodně známkou úspěchu. Do týmu přibral dokonce dobrého kamaráda a ani společná práce jim přátelství nezničila. Společně si nastavili způsob komunikace tak, aby jim to vyhovovalo a zároveň nezasahovala do vztahu mimo profesi. Dovedou díky tomu skvěle oddělit pracovní a nepracovní rovinu.

Krásnou ukázkou je práce na bytě ve sto let starém domě na pražském Žižkově. Na základě architektonické studie mění kompletní rozvody vody, odpadů, topení a plynu. Než se natáhne například topení, musí se práce věnovat prostorově nejnáročnější části rekonstrukce, a to jsou odpady. Je nutné dávat pozor, aby odpadní trubky byly natáhnuté plynule a celou plochou vedené ve spádu. Platí, že čím větší spád, tím lepší. Celková rekonstrukce proto není jenom o tom, nainstalovat dílčí části, ale dobře promyslet a naplánovat jednotlivé kroky, posloupnost a vzájemnou propojenost.

Práce s měděným potrubím je malá instalatérská šperkařina. Důležitá je čistota, správné spojování a těsnění jednotlivých spojů. „Trubky můžeme spojovat spousty způsoby. Můžeme je pájet, letovat, polyfúzně svářet, svařovat plamenem, ale vždycky se dostaneme k pakování závitů, což je spojování pomocí konopí nebo teflonového provázku,” popisuje proces práce s mědí. Na konci každé práce je pak velmi důležitá fáze a to tlaková zkouška instalovaného potrubí. Tuto část Martin považuje za velmi důležitou, ukáže totiž nejvíce, zda vše správně drží a těsní a nehrozí žádný problém v budoucnu.

A jak si představuje budoucnost instalatérského řemesla?

Martin miluje moderní umělecká díla a rád chodí na různé výstavy moderních umělců. Není se čemu divit, řemeslo je taky taková kreativní umělecká činnost a navíc velice důležitá. Když má volnou chvíli, tak poslouchá jazz a popíjí u toho čaj. Svůj den si nedovede představit bez klasické gramofonové desky, spojení čaje a jazzu v něm vyvolávají pocity míru a štěstí. Jednou dokonce realizoval zakázku výměnou za obraz.

Rád by také vychovával mladé samostatné řemeslníky: „Já bych si přál, aby instalatéřina přilákala víc lidí v mladším věku, bez ohledu na to, co kdy studovali a jakou dělali práci před tím. K tomu by hrozně pomohla možnost obnovit mistrovský vzdělávání. To znamená, že já bych si přijal učně a po určité době, po kterou bych se o něj staral, bych mu vystavil učňovský list a on by mohl dál pokračovat sám.”