Poválečný odsun Němců dodnes přímo ovlivňuje politickou mapu Sudet, tvrdí vědec

Vy jste se ve svém výzkumu zabývali dopady poválečného vysídlení Němců z pohraničních částí Československa. V čem je toto bádání jiné než to tradiční, kdy vědci hledají odpovědi na to, proč jsou Sudety, zjednodušeně řečeno, zaostalejší než vnitrozemí?
Náš výzkum je trochu jiný v tom, že neporovnáváme čáru mezi Sudety a protektorátem, když to přeženu, tu čáru, kde se odsouvalo a znovu osidlovalo oproti oblastem, které takovou proměnu obyvatelstva nezažily, ale my se díváme dovnitř Sudet a nacházíme situaci, kdy z kvazi náhodných důvodů v části Sudet docházelo k jinému typu odsunů než v jiné části. Porovnáváme lokality, municipality, které jsou na jedné nebo druhé straně demarkační linie mezi Rudou a americkou armádou. My koukáme velice specificky na to, zda nedošlo k jinému typu odsunu. A nacházíme, že ano.

V čem se tedy tyto dva typy odsunu, na americké a sovětské straně demarkační linie, lišily?
Obě osvobozenecké armády své zóny relativně rychle uzamkly, takže lidé mezi nimi nemohli přecházet, nebo se museli vracet do večera zpět a mezi květnem a prosincem 1945 se dá mluvit o tom, že demarkační linie opravdu významně oddělila režim fungování a vysídlování mezi americkou a sovětskou stranou Sudet. Obě armády odcházejí na konci roku 1945, ale jak hned popíšu, tak to nastavení z roku 1945 má dopady i pak pro vysídlování v roce 1946. Co se ale stalo. Na sovětské straně začalo v podstatě okamžitě takové to divoké, organické vysídlování. To, že si někdo s někým vyřizuje účty, někoho vyženou z domu a nebralo se tolik ohledů na to, kdo byl antifašista. Antifašisté byli primárně předváleční členové, nebo členky komunistické strany, sociální demokracie a samozřejmě tam byl odpor proti okupaci nebo odboj. Na americké straně toto divoké vysídlování nebylo. Tam to bylo velmi kontrolované. Za druhé v sovětské okupační zóně Německa, pozdější Německé demokratické republice, mají Sověti za cíl velmi rychle rozvinout lokální buňky komunistické strany. Obzvlášť na severu sovětské zóny, kde komunistická strana nebyla tak silná. Takže cíleně ze Sudet vysidlovali německé antifašisty do Německa. Byla totiž dohodnuta spolupráce s československou vládou, že je potřeba posílit komunistickou stranu v Německu. Takže máte selektivní vysídlování antifašistů. A potom, když obě armády odchází, na konci roku 1945, tak v roce 1946 nastává ten hlavní masivní organizovaný odsun. Ten už není tak divoký, tolik násilný, je lépe organizovaný. Ale v tomto organizovaném masivním odsunu necelých dvou milionů lidí dostávají antifašisti možnost zůstat. A v okamžiku, kdy tento odsun začíná, tak velká část Němců antifašistů ze sovětské strany demarkační linie už byla odsunuta, už nemohli zůstat, protože tam už nebyli.

Lišil se tedy nějak počet antifašistů v americké a sovětské zóně Sudet, kteří v Československu mohli zůstat?
Ano. Z lokálních archivů z Karlovarska jsme zjistili, že mnohem vyšší počet zůstavších antifašistů byl na americké straně demarkační linie. A my se v tom našem výzkumu ptáme, zda tento náhodný rozdíl, protože to, že ta čára byla namalovaná, tam, kde byla, to bylo dáno postavením amerických vojsk v Německu, kolem Dunaje a podobně, nesouvisí s tím, jestli nějaká vesnice na Karlovarsku byla ideologicky orientovaná více doprava, nebo doleva.

Náš odhad je takový, že na každých deset německých antifašistů, kteří v Sudetech po válce zůstali, připadají tři až čtyři hlasy pro komunistickou stranu v celonárodních volbách v České republice dnes.

Předpokládám tedy, že rozdíly jste našli a že více vlevo jsou ty obce, které zůstaly na sovětské straně demarkační linie, nebo ne?
Je to právě přesně naopak. Tam, kde zůstalo více německých antifašistů, jsou dnes úspěšnější v parlamentních volbách kandidáti KSČM, dostávají tam vyšší podporu, častěji v těch vesnicích fungují lokální buňky KSČM, ale nejen to. V existujících šetřeních se ukazuje, že respondenti na této straně demarkační linie více schvalují autoritářské režimy, kladou menší důraz na demokracii, jsou více pro přerozdělování a podobně. Dokonce je vidět, že v 50. letech mezi elitami okresních výborů KSČ, ale i na dnešních kandidátních listinách v obecních volbách má komunistická strana více německých příjmení v americké části Sudet než v té sovětské. A zároveň, že takové rozdíly ve výskytu německých příjmení se nenacházejí u ostatních politických stran.

Počkejte, takže vám vyšlo, že tam, kde po odsunu Němců zůstalo v Československu více německých antifašistů, má ještě téměř po 80 letech vliv na současné politické preference tamních obyvatel? Že se ta vstřícnost vůči komunistické straně přenesla přes několik generací?
Celý ten příběh vypadá tak, že to, že tam zůstalo těch pár antifašistů Němců, vedlo k dlouhodobému udržení levicového charakteru oblastí a nenacházíme žádný rozdíl v tom, jak se vytrácela etnická německá příslušnost. Němci měli dvě identity, politickou levičáckou a etnickou a ta etnická byla v Československu potírána, ta politická byla podporována, protože žili v komunistickém režimu. Politická identita převážila nad tou etnickou. A dneska se cítí levicově identifikováni, ne etnicky. Nebyla to jen oportunistická strategie, jak jako Němec přežít ve slovanské zemi po druhé světové válce. Protože pak by dnes už jejich potomci KSČM nevolili. Ale výsledky, které máme, ukazují, že se tyto hodnoty pravděpodobně předávaly mezigeneračně. Je také možné, že tito velmi silně přesvědčené levicoví němečtí antifašisté, kteří tam zůstali, byli schopni svým politickým názorem i naočkovat své okolí. Náš odhad je takový, že na každých deset německých antifašistů, kteří v Sudetech po válce zůstali, připadají tři až čtyři hlasy pro komunistickou stranu v celonárodních volbách v České republice dnes.

Existuje nějaký podobný příběh jinde v Evropě, nebo jsme v tomto specifičtí?
Existuje, a dokonce jich je víc. Jeden z nedávných výzkumů, který jsme ale nedělali my, se zaměřoval na vliv usídlování nacionálních socialistů v Rakousku, kteří tam po druhé světové válce utíkali z Německa. Ukázalo se, že po třech dalších generacích tam, kde náhodně přistáli dvě, tři procenta těchto nacistů, po 70 letech mají vyšší podporu extrémně pravicové strany a ta příjmení nacistů, kteří se tam po válce usídlili, se častěji objevují na kandidátních listinách těchto extrémně pravicových stran. Když tyto dva typy výzkumů srovnám, ten náš a z Rakouska, jsou podobné. Rozdíl je pouze v tom, že ten rakouský je o extrémní pravici, kdežto ten náš o extrémní levici.

Čím se dá vysvětlit, že se tyto hodnoty předávají z generace na generaci po tak dlouhou dobu?
To je dobrá otázka a je to pravděpodobně tím, jaké prostředí vás utváří v rodině. Ukázal bych to na zjištěních, která vyplynula z analýzy válečného konfliktu mezi Srbskem a Chorvatskem v letech 1991 až 1995. Tam se ukázalo, že mladí Chorvaté, jejichž křestní jméno je stejné jako křestní jména fašistického vůdce v Chorvatsku za druhé světové války, Ante Paveliče, se mnohem častěji hlásili jako dobrovolníci do války za nezávislost a častěji na bitevním poli umírali než jiní mladí muži. Obzvláště to platí pro mladé Chorvaty, jejichž místa narození byla okupována Srbskem. To je konzistentní s myšlenkou, že rodiče, kteří jim vybrali to jméno, tak jim vtiskli nějaké hodnoty. A ty hodnoty je pak vedou k tomuto chování.

Dá se vůbec zjistit, jak dlouho toto mezigenerační předávání extrémistických hodnot může trvat? V kolikáté generaci se to naředí natolik, že už se to nebude lišit od ostatních lidí na daném území?
Obecně náš výzkum velmi dobře zapadá do narůstajících výzkumů, ať už druhé světové války, nebo jiných konfliktů, které ukazují, že politická identita obyvatelstva se velmi často dramaticky mění při válečných, nebo násilných událostech. Mohou to být Rudí Kmérové a vyvražďování, nebo válka, ale válečné události a násilné válečné zkušenosti, mění politickou identitu lokalit v podstatě až do příští války. Jako příklad může dobře posloužit Ukrajina. Ukrajinci se nepochybně od druhé světové války cítili identifikováni jako někdo, kdo společně s Rusy ve Velké vlastenecké válce porazil Německo. A dneska je Ukrajina do velké míry definována jako někdo, kdo bojuje s Rusy. To je změna identity, jak národ vnímá sám sebe a my tu dodáváme význam mezigeneračního předávání extrémních politických názorů.

Když se ještě vrátím do Sudet, zkoumali jste, nebo se chystáte zkoumat, podobně také pravicové extrémismus? Říká se, že tyto strany mají v Sudetech živnou půdu například v důsledku horší socioekonomické situace oproti zbytku republiky, je tam nejvíce exekucí a podobně.
To je dobrý výzkumný nápad. Mám na to jiný výzkumný projekt s jedním svým studentem, který se této otázce věnuje, ale ještě ho nemáme hotový a nemohu o něm tedy mluvit. Nicméně v tom výzkumu, o kterém se bavíme, jsme se tomuto nevěnovali, takže na tuto otázku nám odpověď nedává.