Většinou mluvili dobře česky, ale v uniformách německého wehrmachtu bojovali ve Francii, Polsku, v severní Africe, na Krymu i u Moskvy. Ale také u Stalingradu, kde jedna z největších bitev v dějinách lidstva skončila v únoru před 78 lety. Na Hlučínsku nedaleko Ostravy si vojáky wehrmachtu stále připomínají s patřičnou pietou. Jsou to jejich mrtví, tomuto specifickému regionu se totiž po válce vyhnul odsun Němců.
Na hřbitově v Hlučíně-Březinách zdobí obřadní síň velká pamětní deska věnovaná vojákům wehrmachtu, kteří se nedožili konce druhé světové války. „Nalezli nedobrovolnou smrt na bojištích Evropy, Asie a Afriky,“ hlásá nápis na desce, která tu byla zavěšena v roce 2001. „U pomníku často svítí svíčky anebo sem někdo položí květiny a věnce,“ vypráví hlučínská starousedlice Alena Čablová. I v těchto dnech pietní místo zdobí květy, dost možná za některého z padlých v bitvě u Stalingradu, která skončila porážkou Němců 2. února 1943.
Stále hledá tátu padlého v Rusku
Alena Čablová již překročila šedesátku a vzpomíná, že když byla školačkou, často napjatě naslouchala vyprávění příbuzných, kteří museli za druhé světové války narukovat do německé armády. Pro muže z Hlučínska to býval vůbec nejsilnější životní zážitek, takže každá rodinná sešlost končila i dlouhá desetiletí po válce vzpomínkami na boje ve Francii, Itálii nebo v Rusku.
„Z paměti už jsem nikdy nevymazala, jak vzpomínali na Stalingrad,“ vypráví žena. Na „kotel“ s obklíčenými vojáky wehrmachtu, z něhož už nebylo úniku. Od veteránů totiž slyšela i o kanibalismu, na jehož stopy prý naráželi v ulicích obleženého města.
Na Hlučínsku je trauma druhé světové války pořád bolestnou záležitostí. „Na historické konferenci před dvěma lety, kterou jsme věnovali právě tomuto tématu, třeba spontánně vystoupila starší zoufalá žena z Hlučína a prosila odborníky o pomoc při pátrání po nezvěstném otci, po kterém se za války slehla zem někde v Rusku,“ vypráví CNN Prima NEWS historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář. Ta žena již oslovila všechny německé i mezinárodní organizace, které se pátráním po nezvěstných německých vojácích zabývají. Marně.
Traumata a pomníky
Na stejné konferenci se mladý muž z Hlučínska také vyptával historiků, zda jeho děda nemůže být namočen do nějakého „válečného zločinu“, když se zúčastnil tažení do Ruska. A jak známo, vojáci wehrmachtu třeba na Ukrajině či v Bělorusku aktivně pomáhali s genocidou židovských starousedlíků i tamních Slovanů. Na padlé otce, dědy i pradědečky v uniformách s přezkou na pásku s nápisem „Gott mit uns“ se prostě na Hlučínsku myslí mnohem více než na příbuzné, kterým se uniforma wehrmachtu vyhnula.
Na hlučínském hřbitově můžeme číst třeba tato jména padlých z roku 1943 (za nacionálemi je uvedeno datum narození). Samí mladí kluci, některým bylo pouhých dvacet let, když padli: SLANY JOHANN 16. 12. 1910, SLANY KAREL 8. 1. 1913, SPAKOWSKY BRUNO 9. 9. 1915, STOKLASA RUDOLF 3. 10. 1925, SUKATSCH JOSEF 17. 3. 1919, SCHWATZINA JOSEF 2. 11. 1923, TOMANEK BRUNO 19. 5. 1920, TOMANEK RUDOLF 3. 11. 1912, TOMASCHEK E. 11. 11. 1908, WILTSCH KAREL 4. 4.1 915, WEISS KARL…
Dopisy oznamující smrt
Toho posledního, Karla Weisse z Hlučína, umlčela ruská střela 11. srpna 1943. „Do dnešních dnů rodina opatruje dopis, který tehdy velitel roty poslal rodině do Hlučína,“ vypráví historik Jiří Neminář a ukazuje kopii listu podepsanou pozdravem Heil Hitler!
„Velitel v něm oznamuje pozůstalé matce paní Weissové, že její syn měl právě dostat řád Železného kříže za projevenou odvahu v boji. Bohužel, vyznamenání dorazilo na velitelství roty až několik dnů poté, co její syn Karl padl,“ překládá historik dopis napsaný v roce 1943.
Hlučínsko je specifickým regionem, jehož obyvatelé se vždy hlásili k české řeči, v roce 1742 ale tuhle část monarchie prohrála císařovna Marie Terezie ve válce s Pruskem. A Hlučínsko pak zůstalo pod Berlínem plných 178 let (1742–1920). Mezi první a druhou světovou válkou sice znova náleželo k Československu, ale po mnichovské konferenci v roce 1938 se opět vrátilo pod křídla německé orlice jako takzvaný Altreich. Hitler totiž nepovažoval Hlučínsko za Sudety, nýbrž za historickou součást Německa, takže všechny obyvatele prohlásil za občany třetí říše a muže poslal do války. Nebylo úniku.
Pomníková válka
Po roce 1945 byli sice obyvatelé Hlučínska za účast v bojích na straně třetí říše různě perzekvováni, jejich dávný slovanský původ je ale zachránil před odsunem. Vyhnána byla jen část starousedlíků, po jejichž majetku zatoužili například různí funkcionáři KSČ. A domů se nevrátili ani někteří důstojníci či členové SS, kteří raději zůstali v Německu. Jiní zase z wehrmachtu přeběhli k nepříteli a skončili u britského letectva nebo v Rudé armádě.
V mírně zvlněné krajině Hlučínska je válka cítit dodnes, protože na každém zdejším hřbitově vyrostl po roce 1989 památník padlých sousedů v německých uniformách. „Zpočátku s jejich stavbou byly problémy, v 90. letech se tomu říkalo pomníková válka. Proti vzniku pomníků třeba hlasitě vystupovali členové takzvaného Klubu českého pohraničí, což byli vesměs komunisté a někdejší vojáci Pohraniční stráže,“ vysvětluje historik Neminář.
Na bojištích druhé světové války zahynulo přes tři tisíce obyvatel Hlučínska z asi 12 tisíc odvedených mužů do německé armády. Teď spolu s historikem stojíme před pomníkem v obci Bolatice, který tvoří šest žulových desek. A na každé je vytesáno 30 jmen. Dohromady 210 padlých z jediné vesnice. Mezi nimi i Robert Vltavský, který zahynul 23. března 1945, pět dnů po svých devatenáctých narozeninách. A jen 45 dnů před koncem světového běsnění.
Sestavuje seznam padlých
Václav Šafarčík z Bolatic je spoluzakladatelem občanského sdružení Hlučínští vojáci (Hultschiner Soldaten), které si dalo za cíl sestavit úplný seznam vojáků wehrmachtu naverbovaných na Hlučínsku. Nechybí už jich mnoho, seznam přesto není kompletní. Na Šafarčíkově pracovním stole třeba leží fotografie vojáka v uniformě wehrmachtu, jenž má ruční granáty za pasem. Je to Erich M. narozený 30. července 1910 v Markvartovicích na Hlučínsku. Za války napřed domů posílal pohlednice ze slunné Francie, později přišel v Rusku o levou ruku a zemřel v roce 1951.
„V rodině se ale nezachovala vojenská knížka ani další informace o jeho službě ve wehrmachtu. Nikdo neví, kde v Rusku o tu ruku přišel. O pomoc tedy požádám německé archivy, a až zjistím více, zařadím ho do našeho seznamu,“ přemítá Šafarčík nad snímkem starým nejméně 80 let. Fotka pochází z počátku války. Ve své kanceláři, která je i malým muzeem, má badatel rozloženy i jiné dokumenty. „Shodou okolností jsem tu měl nedávno i další návštěvu z Markvartovic. V té rodině se ale vojenská knížka neboli Soldbuch zachovala, takže o tomhle vojákovi víme skoro všechno. Hodnosti, vyznamenání, útvary, v nichž sloužil, i data dovolenek.“
Z Hlučínska do Stalingradu
U památníku padlých hoří svíce v každé vesnici na Hlučínsku. V Hlučíně, Ludgeřovicích či třeba v Hati. „Zatím víme zhruba o 50 vojácích z Hlučínska, kteří padli u Stalingradu, a někteří boje i přežili,“ říká historik Jiří Neminář, jenž pochází z Píště na Hlučínsku. A v rodné obci zaznamenal i osudový příběh manželů Lasáků.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Gertruda a Franz Lasákovi se vzali v roce 1936, Franz měl čtyřiadvacet let, nevěsta o dva roky více. „Zaujalo mě, že na svatební fotce drží nevěsta místo květiny krucifix, jako by kříž symbolizoval těžký osud, který čekal rodinu,“ vypráví Neminář a ukazuje zažloutlou fotografii.
Tři roky po svatbě musel Franz Lasák narukovat do wehrmachtu. „Dostal se až do Stalingradu, kde padl do zajetí a skončil v zajateckém táboře Nižnij Tagil na Urale, v asijské části Sovětského svazu,“ pokračuje historik. Manželka o něm od roku 1943 neměla žádné zprávy, na sklonku roku 1946 se ale její Franz náhle objevil doma na Hlučínsku. Měl obrovské štěstí, Rusové u Stalingradu podle různých pramenů zajali 90 až 130 tisíc německých vojáků, ale domů se jich vrátilo jen šest tisíc. Ostatní v krutých podmínkách lágrů zahynuli. Franz Lasák svou rodnou Píšť znova spatřil, vychoval tam čtyři děti a zemřel až v roce 1991.
Přežil válku, zabil ho covid
Několik posledních veteránů wehrmachtu stále žije. „Jejich věk se pomalu blíží ke stovce. Bohužel, někteří v posledních měsících zemřeli také na covid,“ vypráví Jiří Neminář. Teď ale autor tohoto textu s dovolením přejde do ich formy. Historik totiž pronese jméno František Žebrák, což byl hrdina v pořadí mé druhé reportáže, kterou jsem napsal pro tyto stránky po spuštění CNN Prima NEWS loni v květnu.
„Válka, to je pat. Pro všechny strany. Jak tě naverbují a pošlou na frontu, tak se musíš bránit a střílet, ať stojíš na jedné, či druhé straně fronty,“ vyprávěl mi veterán wehrmachtu z Koblova na Hlučínsku loni na samém počátku května. A pak svoji šachovou úvahu završil poučením: „Válka je strašná zabijárna.“ Přežil pouliční bitvu o slezskou Vratislav i o další města v dnešním Polsku, více než 75 let po válce ale Františka Žebráka zabila infekce COVID-19.
