I když se na první pohled může zdát, že v lese nikdo není, ve skutečnosti je to zvířecí velkoměsto.
Vyrůstala jsem na vesnici v domě s velikou zahradou, kde jsme pěstovali ovoce a zeleninu. Táta nepoužíval téměř žádnou chemii a tak místo herbicidu jsme měli motyčku a rýček a místo insekticidu ruce a kbelík. Bylo samozřejmé, že jsme se sestrou pomáhaly na zahradě. Nebo spíš sestra pomáhala, já jsem se snažila vykopat ten poklad, který tam někde určitě byl (a pořád je) nebo jsem vařila lektvary z trávy a dešťovky nachytané v barelu.
Okopávaly jsme chodníčky, protrhávaly záhonky se zeleninou, sbíraly do úmoru jostu, rybíz a rakytník (do dneška mám k tomuhle léčivému zázraku averzi, protože ty trny byly fakt velké) a nebo jsme sbíraly hlemýždě předtím, než táta posekal trávu a taky slimáky ze salátu a nosily jsme je za vesnici na blata. A taky jsme sbíraly mandelinky. Tedy, sbíral je spíš táta se sestrou, protože já jsem nemohla házet ty malé barevné broučky do hrnku s vodou, kde je čekal na můj vkus velmi krutý osud. Proto jsem velmi nenápadně chodila sem a tam kolem hrnků a úplně náhodou je vylívala na zem i s přeživším hmyzem. Táta se na mě zlobil do chvíle, než pochopil, že já tohle nepochopím. Pak už se nezlobil, ale už mě nikdy nevzal na zahradu, když se sestrou sbíral mandelinky.
Když jsme chodili na výlety do lesa, táta nás (všechny tři dcery) učil být potichu, našlapovat „jako kočka“ a dívat se kolem sebe. Protože jenom tak jsme mohly vidět opravdový les. Slepýše, který mizí v listí u cesty, roháče, který si to důstojně šine ke kmenu stromu, datla, který uzdravuje stromy a když se poštěstilo, i veverku nebo srnku – tak krásnou a přitom tak nedosažitelnou. Stačil neopatrný pohyb a zmizela mezi stromy. Pamatuju si jako by to bylo dnes, když jsme přišli k ohromnému mraveništi, tehdy skoro většímu, než jsem byla já a táta nám ukazoval to neuvěřitelné společenství. Ale mohli jste ho vidět jen, když jste skutečně chtěli. Když jste nechtěli, byl to jen obyčejný kopec z listí, hlíny a jehličí.
Jsou to neskutečně něžná stvoření, která cítí to, co my. Včetně strachu, který je může stát i život.
Taky si pamatuju, že když jsme chodili do lesa na procházky se psem (naprosto úžasná bordeauxská doga), táta ho nenechával běhat na volno. Jednou jsme stáli na kopci kochali jsme se výhledem a najednou se z lesa pod námi ozval křik. Chvíli na to jsme viděli v trysku proběhnout srnku a hned za ní se řítil německý ovčák. Táta zbělal vzteky, vrazil mi do ruky vodítko a se slovy „počkej tady, nikam se ani nehni,“ vyrazil sprintem zvířaty, která nám už dávno zmizela z dohledu. A tak jsem čekala a měla jsem strach, protože jsem nevěděla, co se děje. Ale věděla jsem, že pes by srnku honit neměl. Proto byl ten náš na vodítku. Po pár minutách se z lesa ozval ne křik, ale přímo řev a já poznala tátův hlas. Netušila jsem, na koho křičí, ale jisto jistě jsem nechtěla být v jeho kůži.
Po chvíli se z lesa vynořil táta bledý vzteky, vzal mi z ruky vodítko a šli jsme domů. I když jsem viděla, že je pořád rozzuřený, stejně mi to nedalo a zeptala jsem se, co to všechno mělo znamenat. „Ti debilové poštvali na srnku psa a skvěle se u toho bavili,“ odsekl táta. A já byla už tehdy, ve svých šesti letech nesmírně hrdá, že mám takového tátu. Který se zastane srnky, i když podle spousty lidí je to jenom to zvíře, které běhá po lese a přece vůbec nevadí, když ji pes prožene (a ona potom uhyne následkem stresu nebo zranění). Který mi nenadává, když vylívám vodu s topícími se mandelinkami zpět do záhonu. A který mě učí, že v lese jsme na návštěvě a proto bychom se podle toho měli chovat.
A já bych si moc přála, aby měli takového tátu všichni. Protože jestli něco u lidí vážně postrádám, pak je to úcta k jiným bytostem a respektování faktu, že tady byly vždy. A že mají stejné právo na klidný a spokojený život, jako kdokoliv z nás. Zkuste se prosím zamyslet nad tím, jak se chováte k/v přírodě. Ať už je to v lese, u vody, na louce nebo na zahradě. Až lesy vykácíme, voda vyschne, louky zastavíme a poslední zahradu zasypeme štěrkem, možná si vzpomeneme na to, jak to před tím bylo krásné. Ale to už bude pozdě.
Nejen naši domácí mazlíčci, ale každé zvíře je naprosto dokonalé a jedinečné.
