Před třiceti lety byl zásadním zdrojem informací denní tisk, hned za televizí a rozhlasem. V pátek 23. srpna 1991 si proto nad novinami oddechly statisíce Čechů i Slováků. V Moskvě se totiž podařilo odrazit puč proti sovětskému prezidentu Gorbačovovi. „Triumf demokracie. Pučisté zatčeni,“ hlásal tisk.
Větší část obyvatel tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR) se před třiceti lety obávala o osud mladé československé demokracie. Nikoli malý díl občanů svázaných s komunistickým režimem ale dostal naději, že se díky událostem v Moskvě vrátí staré pořádky.
„Pučisté zatčeni. Triumf demokracie. Moskva oslavuje. Prokuratura zahájila vyšetřování,“ oznamoval palcovými titulky například Moravskoslezský deník ve vydání z 23. srpna 1991. „Demokracie vyhrála další velkou bitvu,“ oslavilo porážku moskevského komplotu i Rudé právo, deník označující se jako „levicový list“.
V Moskvě se rozhodovalo i o Evropě
Oddechl si prezident Václav Havel a místopředseda federální vlády Pavel Rychetský, který pro Moravskoslezský den řekl: „Chci věřit, že to je i poslední pokus o puč, a že si občané SSSR, pobaltských republik a všech ostatních republik dočkají toho, čeho jsme se dočkali my. Svobody, demokracie a možnosti rozhodovat o svém osudu sami.“
Generál u harmoniky. Sovětští důstojníci operovali v ČSSR už před 21. srpnem 1968
Jen dva dny předtím, než sovětská armáda 21. srpna 1968 přijela do Československa s tanky a děly, poslala do jižních Čech delegaci generálů ozbrojených harmonikou. „Pod nejrůznějšími záminkami, například v rámci družebních návštěv, operovalo v Československu už týdny před okupací množství sovětských důstojníků i tajných agentů,“ říká historik Lukáš Cvrček, odborník na sovětskou okupaci z let 1968 až 1991.
Pokud by úspěšný puč uvedl politiku Sovětského svazu do zpětného chodu, třeba Pobaltí by svobodu jen tak nezískalo.
Převrat zosnovalo ortodoxní křídlo Komunistické strany Sovětského svazu společně s malou části armády. Pučisté 19. srpna 1991 v 6 hodin ráno ohlásili sesazení sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který právě trávil dovolenou na Krymu.
Prezident ruské části sovětské federace Boris Jelcin ale vyzval k masovým protestům a národ ho poslechl. Po nezdařeném pokusu dobýt ruský parlament se povstalci po několika dnech vzdali a východní Evropa si vydechla, neboť i jí hrozilo, že se opět stane sovětským satelitem.
Československá armáda na sovětské hranice
A protože Československo tehdy přímo sousedilo se Sovětským svazem (samostatná Ukrajina dosud nebyla vyhlášena), vyděšené federální ministerstvo obrany už 19. srpna navrhlo přesun 6 500 československých vojáků přes Slovensko na sovětské hranice. Převrat naštěstí skončil dříve, než se armáda na sovětské hranice vůbec vydala, načež v reakci na puč vyhlásila Ukrajina 24. srpna 1991 suverenitu země.
Pád povstalců uvítal i Alexander Dubček, předseda Federálního shromáždění ČSFR (československého parlamentu): „Pokus o zvrat politického dění v SSSR, který uskutečnila skupina protiústavní cestou, dokazuje, že se militantní síly nevzdaly možnosti zvratu. Ukázalo se, že síly demokracie jsou silnější než pozůstatky právě oněch militantních sil.“
Zakažte komunisty
Převrat vyvolal i vášnivou vnitrostátní diskusi o debolševizaci Československa a strana ODS přišla už 23. srpna s těmito požadavky: vydání seznamů agentů KGB působících na čs. území, plošné zveřejnění výsledků lustrací, prohlášení StB za zločineckou organizaci a rozpuštění komunistické strany.
Historik: Berlínskou zeď Chruščov stavět nechtěl, jenže zde utíkaly statisíce Němců
Před 60 lety započala výstavba nechvalně proslulé Berlínské zdi, která na téměř tři desetiletí rozdělila Berlín a s ním i rodiny či sousedy. Některým se podařilo zeď překonat a utéct na západ, jiní při pokusu prchnout zemřeli. Historik Jan Koura říká, že Berlínská zeď už byla jen jakousi špičkou ledovce, protože Evropa již v té době byla rozdělena a komunistické státy svým občanům i jinde bránily utéct ze země.
V anketě týdeníku Respekt, která vyšla 26. srpna, se redaktoři ptali na pocity Pražanů z pokusu o puč v Kremlu. Padesátiletý mechanik odpověděl: „Ohrožen se necítím a myslím si, že už se snad nemáme čeho bát. Udělal bych všechno pro to, aby se už komunistický režim nevrátil. Stejně smýšlí celá moje rodina. Kdyby nebylo okupace v roce 68, byl bych dnes již možná soukromníkem. Dosud se mi to ještě nepodařilo. Když to půjde dobře, děti mého syna, kterému je 25 let, se budou mít nádherně.“
To se zhruba splnilo, děti narozené v devadesátkách teď zažívají ekonomický blahobyt a zároveň žijí v zemi, v níž jsou zatím ctěna základní lidská práva. Nikoliv v Ruské federaci, Bělorusku a v mnoha dalších nástupnických zemích, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu.
Triumf demokracie byl dočasný
Pokus starých kádrů o vojenský puč v Moskvě v srpnu 1991 vlastně potvrdil, že tanky a samopaly zn. Kalašnikov budou i nadále atributy Moskvy, což brzy poté ukázala ruská invaze do Čečenské republiky (1994) a tvrdé pouliční boje o hlavní město Groznyj à la stalingradská bitva. A invaze na ukrajinský Krym v roce 2014 tento násilnický trend jen potvrdila.
V Rusku se už proto dávno nedá mluvit o „triumfu demokracie“, jak porážku puče v roce 1991 označil český tisk. Občanské svobody jsou pošlapávány a ruští političtí oponenti umlčováni, v mnoha případech i dlouholetými tresty odnětí svobody.
