Potkani mi pomáhají najít cestu k lidem, říká Zdenka Prošková o rattusterapii

Začínala jste se psy v rámci canisterapie. Kdy jak vás napadlo při terapiích využívat i potkany?

Můj osobní nápad to úplně nebyl. Před 22 lety jsme chodili do prvního zařízení na Ústecku, které bylo ochotné přijmout zvířata jako plnohodnotné terapeuty. Můj kolega tenkrát oplýval celou škálou zvířat a jedním z nich byla i potkanka Matylda. Takže jsme ji začali zapojovat do procesu a zjistili jsme, že je to naprosto úžasné.

Jak lidé reagují na potkany oproti jiným zvířatům?

Velmi pozitivně.

Překvapilo vás to?

Překvapilo, protože samozřejmě kolovaly fámy, že senioři se budou bát, že to je pro ně škodná. Já jsem za celou tu dobu zažila jen jednu důchodkyni, která ze začátku nereagovala dobře, ale po první hodině už byla pozitivní a chtěla ta zvířata na ruku. Na začátku každé další terapie pak křičela, ať je dáme pryč, ale potom si pro ně stejně sama přišla.

Co si má člověk představit, když se řekne rattusterapie?

Pozitivní účinek potkana na psychiku člověka.

V praxi to znamená co?

Že vyškolený terapeut vezme prověřené a na terapii připravené zvíře a zajde s ním do některých ze zařízení sociální péče, kde se věnuje klientům. To zvíře tam funguje jako prostředník navázání kontaktu s klientem.

Záleží na cílové skupině, já nejčastěji chodím k seniorům do domovů důchodců a tam samozřejmě jsou dvě skupiny klientů – ležící klienti nebo sedící, pohybující se. Pokud jde o pohybujícího se klienta, tak terapeut sleduje příchod na místo setkání, reakci zvířete, sleduje, jak se klient zachová, když mu zvíře podáváte, jak fungují jeho ruce, jak funguje jemná motorika, jak se tváří, co se v něm odehrává. Zvíře se u něj nějakým způsobem chová a já celou dobu sleduji, jak se to zvíře chová a co předvádí a jak na to ten klient reaguje.

Pokud je to lůžkové oddělení, tak tam přijdu s větším množstvím potkanů, dám je klientům do postele a sleduji to samé. Mým cílem je zpříjemnit klientům pobyt v zařízení, naučit je nějakému časovému sledu, že se chodí na návštěvu každý týden a dosáhnout nějakých pokroků, které konzultuji se sociálními pracovníky.

A kdybyste to měla předvést třeba na mně?

Tak k vám přijdu a nabídnu se vám prostřednictvím zvířete. Budu sledovat, co udělají vaše ruce, jestli ho pohladíte plnou dlaní nebo otevřenou, jestli tam jsou nějaká místa, která potřebujete rozehřát. Pokud to dovolíte, chytím vás za ruku, představím se, sleduji, jak jste mi ji stiskla a dostanu se k tomu, že si s vámi budu povídat.

To zvíře je vlastně takový motorek, kdy já už nebudu vědět, o čem s vámi mám mluvit, tak převedu pozornost na něj a celou dobu sleduji jeho, co mi říká tím tělem, a sleduji i vás, jak na něj reagujete. On mi pomáhá k vám najít cestu. Ale to hlavní obstarávám já. Já si s vámi povídám, já s vámi buduji vztah – dlouhodobý vztah samozřejmě, protože nám jde řádově o několik let, ne o jednu návštěvu.

Taky se vám snažím pomoct v tom, co zrovna potřebujete. Někomu stačí jen hřejivé lidské slovo, někdo potřebuje procvičovat, někdo potřebuje motivaci v tom, že ho na světě už nic nebaví a potřebuje třeba někoho, pro koho by tam mohl být, pro koho třeba může cvičit nohy, se kterými už nemůže hýbat. Je to různé, ale cílem je, abych si k vám otevřela cestu.

Jak to snáší samotní potkani?

Potkani jsou pečlivě vybraní, aby nepodléhali stresu tak snadno jako běžný potkan. Musí být perfektně vychovaní a musí být na tu svou práci pečlivě připravovaní – to trvá několik měsíců. Nelze vzít potkana a jít sním rovnou do zařízení, to by odnesl na zdraví. Laici, kteří tomu nerozumí a neví, co mají dělat, mohou více uškodit než pomoct. To zvíře nejde jen tak vzít a dát ho cizímu člověku do ruky, ta míra stresu je obrovská.

Reagují lidé na bílé potkany jinak, než třeba na hnědé nebo černé?

Je to úplně jedno. Barva, druh srsti, oči – je úplně jedno, co máte. Ve skutečnosti si myslím, že je jedno, jestli je to zvíře nebo plyšák. Pokud máte to srdce a chcete pomáhat ostatním, tak můžete terapeutovat s čímkoliv. Jen ti potkani mají určité výhody.

A jaké konkrétně?

Lze jich vzít velké množství, dá se při terapiích vzít celá přepravka, dejme tomu 10–⁠15 zvířat a dají se u těch klientů měnit. Pokud vidíte, že je to zvíře po 15–⁠20 minutách unavené, vyměníte ho za jiné. Pokud to zvíře nemá náladu, dáte jiné. Pokud tomu klientovi nesedí černý potkan, dáte mu světlého. To se psy nikdy nedosáhnete, protože tak velkou smečku nikdy nepotáhnete.