Šikanu dvanáctileté dívky řeší celá republika, nyní i přípravu vraždy na stejné škole. A co na to hodonínská ulice? „No já vám nevím, jako děti jsme se ve škole pořádně řezali, kolikrát jsem domů přišel s monoklem,“ porovnává 80letý Květoslav Flašar, bývalý vojenský pilot. Zajímá mě reálný hlas Hodonína se skutečnými jmény občanů, nikoli anonymní výkřiky na sociálních sítích. „Jsem taky Romka, bohužel. A tvrdím, že v tom byl rasismus,“ je přesvědčena 30letá Viktorie Danielová. Napadená školačka čelila drsnému napadení, ale mělo skutečně rasistický podtext? „Ve škole mé dceři nadávali i do negrů,“ říká pro CNN Prima NEWS matka fyzicky napadené žákyně.
Do Hodonína přijíždím mezinárodním rychlíkem na trase z Varšavy do Vídně. A také informace o brutálním napadení hodonínské školačky ze Základní školy Vančurova, k němuž došlo 1. února, už pronikly do zahraničních médií. Svět sdílí například zprávu vydanou zpravodajským serverem Romea.cz s výmluvným titulkem Attack on 12-Year-Old Girl in Hodonín.
ČTĚTE TAKÉ: Strašné, pojedu do Hodonína, říká Bek o šikaně 12leté dívky. Nevyloučil setkání s její matkou
O moravském maloměstě u slovenských hranic teď mluví celá Česká republika. Po hromadném ataku na 12letou romskou dívku přichází v pátek 6. února další informace, kterou určitě převezmou minimálně slovenská a rakouská média. Jiná nezletilá žákyně chtěla ve stejné hodonínské škole i vraždit.
„Romy v Hodoníně vyhazují z hospod“
Před hodonínským nádražím postává skupina Romů. Dva z přítomných chlapů vyčnívají nad ostatní, pod koženými bundami se rýsují pořádné svaly. O šikaně na nedaleké škole ve Vančurově ulici mluví docela dlouho, ale odmítají se představit, v úvahu nepřipadá ani fotografie. Pro tuhle reportáž ovšem platí, že kdo neprozradí celé jméno, ať si svoje názory zavěsí do nějaké anonymní diskuse na sociálních sítích.
Pod jménem je ochotna promluvit jen 36letá Magda Danielová. „To je hrozný, to je nehorázný, na romská děcka si každý troufne,“ rozčiluje se. Dlouhá léta prý na nádraží uklízela, teď je bez práce a přespává v místní noclehárně, kde platí 60 korun za noc. „Rasismus je v celé České republice, takže i u nás v Hodoníně. Jednou jsem ještě s dalším Romem chtěla jít na pivo tady naproti,“ ukazuje na podnik, nad kterým visí česká vlajka, ačkoliv není žádný svátek. „Odmítli nám tam nalít, že prý musíme mít nějaké zákaznické karty. Když tam ale přišli bílí, tak je obsloužili i bez kartiček. Protestovali jsme, a pak jsem uslyšela: Ty ku*vo černá, chcípni.“
„Není to asi tak hrozné jako třeba v Praze nebo tak, ale občas mě tu někdo urazí. Jen kvůli tomu, že mám tmavý obličej. Už jsem si zvykla, ale té školačky je mi moc líto. Ředitel té školy i policajti z Hodonína jsou na baterky, o policajtech se to tady ví, v Hodoníně se všechno řeší, když už je pozdě.“
Matka oběti: Rasismus v té škole je
Magda Danielová slyšela, že napadaná školačka musela během útoku čelit protiromským nadávkám. Matka oběti, s níž se spojuji telefonicky, to ale nemůže potvrdit: „V tu chvíli, když dcerku napadli, tak jí do cigánů nenadávali, holka se mi s něčím takovým nesvěřila, ale třeba to tají.“
Dcera byla napadena mimo katastr školy, nicméně přímo v Základní škole Vančurova si prý vyslechla hodně rasistických nadávek. „Když si mě nedávno všimli nějací žáci, jak jsem šla pro dceru, tak jí druhý den nadávali do negrů. Ale myslím, že nebyli z její třídy. Jindy je pro ně špinavá cigánka, ten rasismus v té škole je, to je jasné,“ vypráví matka napadené školačky.
VIDEO: Chtěla jsem zemřít, bojím se vyjít ven. Šikanovaná dívka z Hodonína popsala, co si musela zažít
Děti se mydlí v každé době
„No, já vám nevím, jako děti jsme se ve škole pořádně řezaly, kolikrát jsem domů přišel s monoklem,“ porovnává 80letý Květoslav Flašar, bývalý vojenský pilot. „A jak to opuchlé oko uviděl táta, ještě mě zfackoval, protože jsem se neměl nechat tak zmlátit.“
Děti se podle něho furt mydlí, a to v každé době. „Proto měl náš učitel rákosku a občas nás přetáhnul. Zaslouženě, nebyly jsme žádná neviňátka,“ vzpomíná na školní léta. O fyzickém a psychickém týrání 12leté školačky z Hodonína sice leccos slyšel, ale nepřikládá události větší význam. „Mlátili jsme se ve škole i na ulici, a někdy tam byla i jasná přesila, no musel jsem to zvládnout, i ty monokly.“
Doba se naštěstí pozitivně změnila, mlácením dětí se rodiče i učitelé dopouštějí trestné činnosti. Rvačky a násilí mezi dětmi ale zákon neumí úplně řešit, nezletilí jsou beztrestní. Někdejšího pilota sovětských stíhaček MiG v Československé armádě potkávám před pomníkem T. G. Masaryka na náměstí 17. listopadu. A Masaryk s násilím a fyzickými tresty ve školách i rodinách rázně nesouhlasil.
Jako děti jsme se ve škole pořádně řezaly, kolikrát jsem domů přišel s monoklem. Říká 80letý Květoslav Flašar z Hodonína u sochy Masaryka. Zdroj: Ivan Motýl
Hodonínský rodák Masaryk o výchově
„Vliv školy není jenom didaktický, ale i mravní. Dítě prokoukne svého učitele, je-li hrubý a nespravedlivý,“ prohlásil první československý prezident T. G. Masaryk v rozhovoru s Karlem Čapkem. „To všechno má pak vliv na povahu i mravní přesvědčení dítěte,“ dodal nejslavnější hodonínský rodák. Jak ale známo, doma nikdo nebývá prorokem.
Učitelé a ředitel Základní školy Vančurova zřejmě občas mravně selhávali, když připouštěli šikanu i rasistické chování některých žáků. To vše je nyní předmětem vyšetřování, předchozí souvětí je pouze úvahou někdejšího kantora a nyní reportéra.
Socialismus si se šikanou nedělal velké starosti. Vybavuje se mi zhruba rok 1981, když spolužáci uspořádali jednomu neoblíbenému a mentálně lehce opožděnému žákovi pohřeb během školního výletu. Dokonce ho strčili do jámy a zaházeli květinami, zatímco oběť plakala hrůzou. Děti dokážou být nesmírně kruté.
„I dospělí, jsem přece voják, tak něco vím o kruté šikaně nováčků v Československé armádě, i když hlavně z doslechu. My piloti jsme byli elitní jednotkou, za dvacet minut jsem na stíhačce MiG-15 nebo MiG-21 obletěl celé Československo,“ říká 80letý Květoslav Flašar. Vzpomínky z oblaků jsou pro něho pořád důležitější než přízemní problémy dnešního Hodonína. A šikana je prý věčná, silnější prostě vždycky komanduje slabší.
Hodonín jako pražský Jižák
V Brandlově ulici potkávám trojici studentů místní průmyslovky z prvního ročníku. „Je to hodně blbé, co se tu v Hodoníně děje. To by se nemělo stávat,“ shodují se. Všichni tři žijí na venkově, v okolí Kyjova. „U nás ve škole jsme se s žádnou šikanou nesetkali, tady v Hodoníně je to všechno takové blbé. Minulý týden nás někdo napadal před nádražím, chtěl nám rozbít hubu, necítím se tu dobře. A že si 30 děcek kope do jiného děcka, to je děsné,“ vypráví jeden ze studentů. Tomáš, Filip a Dominik, příjmení nezletilých nemohu zveřejnit bez souhlasu jejich rodičů.
„Na venkově, jako jsem rostl já, byla celá výchova jednodušší a primitivnější; venkovské dítě nepodléhalo, ani dnes ještě nepodléhá tolika dojmům jako ve městě,“ vzpomínal kdysi Masaryk. Do školy chodil v Čejkovicích, Čejči a Hodoníně. A v polovině 19. století byl Hodonín opravdu venkovem, dnes ovšem Základní škola Vančurova čili Vančurka stojí na velkém sídlišti. A poblíž vyloučené lokality v části ulic Janáčkova a Pr. Veselého. Budovu základky obklopuje normalizační šeď socialistické urbanistiky, a když přivřu oči, je to tu stejné jako na pražském Jižáku. A tak jsou i hodonínské problémy podobné jako v metropoli.
Úvahy cestovatele o člověku
Školu ve Vančurově ulici hlídá socha s názvem Chléb našeho domova od sochaře Antonína Flašara z roku 1978. Typická sorela čili socialistický realismus. V té době byl český domov obehnán železnou oponou, nicméně ani dnes nemůže každý mluvit o svobodném domově. Šikanovaná dvanáctiletá dívka prožívala ve škole peklo, domácká atmosféra tam určitě nebyla.
V Brandlově ulici potkávám cestovatele Jiřího Sladkého, který píše cestopisy především o Íránu, perskou zemi navštívil čtrnáctkrát. „Moje žena je v Hodoníně učitelkou, tak vím, jak je složité řešit šikanu. Zvláště, pokud dítě pochází z nějaké dobře postavené místní rodiny. Ale i naopak, když většina ponižuje sociálně slabé děti,“ přemítá 66letý cestovatel a vypráví o „přirozené lidské divokosti“, která je člověku vlastní. O ukrajinských ganzích, které terorizovaly ukrajinská města už za Sovětského svazu. A podobných ganzích v Turecku, Íránu a všude na Blízkém východě, ale i o těch slovenských.
„Pamatuji, jak jsme byli na střední škole na výletě někde u Vyšné Boci, místní ale nesnášeli cizáky, tak šli hned po nás. Bohužel, to je normálka,“ nedělá si iluze o lidském rodu. „I když je trochu překvapující, že se to teď děje také u nás v Hodoníně.“ Jiří Sladký dumá o určitých dějinných cyklech, kdy se lidstvo snaží „polidštit“ a zakládat svobodná a rovná společenství bez válek. Pak se to prý stejně zvrtne a Evropa nyní směřuje tímto směrem. „Vždycky se to nějak vymkne, člověk je prostě nepolidštitelný,“ dodá skepticky.
Šikana v Hodoníně. Podchod pod nádražím zdobí graffiti, chobotnice působí mile, ale jedna dravá ryba už krvelačně cení zuby. U lidstva je to podobné. Zdroj: Ivan Motýl
Rasismus, chobotnice a piraňa
Poblíž Vančurovky běží malé dítě a matka ho rychle dohání. „Jsem taky Romka, bohužel. A tvrdím, že v tom byl rasismus,“ je přesvědčena 30letá Viktorie Danielová. „Nedovedu si představit, že by něco takového muselo na základce prožít i moje děcko. Ředitel školy by měl okamžitě odstoupit,“ navrhuje.
Těžko říct, zda odstoupí. Ze sídliště ustupuji směrem k nádraží a podchodem kráčím na další mezinárodní rychlík, tentokrát z Vídně do Varšavy. Podchod je vyzdoben oficiálními grafity a jednu z maleb tvoří podmořská krajina. Zaznamenávám usměvavou chobotnici i dravou piraňu s vyceněnými zuby. A podobný je i svět lidí...
VIDEO: Bála se vyjít z WC, čekala na ni parta dětí. Matka šikanované dívky z Hodonína zvažuje stěhování
