Neví, co by roupama, jsou rozežraní, prostě potřebují vojnu, tvrdí o dnešních mladých mužích Jiří Klein, který si základní službu odkroutil v letech 1970 až 1972 ve Zvolenu. „Někteří lampasáci byli strašní vypatlanci a mazáci nás mlátili i lopatami, povinnou vojnu bych přesto obnovil. Je třeba bránit vlast, no a kluci se v kasárnách naučí i zodpovědnosti a pořádku,“ doporučuje Vojtěch Belica, jenž v letech 1977 až 1979 sloužil v Uherském Hradišti. Politici ale obnovení povinné služby v armádě zatím odmítají, s výjimkou neparlamentních Motoristů.
„Nebyla to žádná procházka,“ vybavuje si dvouletou povinnou vojenskou službu 67letý Vojtěch Belica, který ji prožil u motostřelců v Uherském Hradišti. „Končil jsem na konci září 1979, zrovna zemřel prezident Ludvík Svoboda,“ dodá vyučený obkladač. Rukoval 1. října 1977, a co si tedy ze základní služby pamatuje nejvíce? A doporučil by návrat povinné vojny?
Výprask lopatou aneb Mazácká vojna
„Jako bažanti jsme museli snést dost velkou šikanu, mazáci se prostě na nováčcích pokaždé vyřádili. Tak už to chodilo,“ vypráví Vojtěch Belica pro CNN Prima NEWS. Náhodný respondent, stejně jako další pamětníci oslovení v ulicích. „Na ty špatné věci z vojny už jsem dávno zapomněl,“ snaží se napřed nad negativními zážitky mávnout rukou. A opravdu si už nepamatuje konkrétní útrapy?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Lidé se kvůli válce na Ukrajině bojí vstupu do armády, řekla Černochová. Povinnou vojnu odmítá
Pamatuje. „Člověk vydrží všechno, je to silný tvor,“ jako by mazáky trochu omlouval. „Když jsem dostal výprask lopatou přes zadek, tak jsem se týden nemohl posadit,“ prozrazuje. „Někdy to bylo hodně tvrdé, lampasákům jsme si ale nikdy nestěžovali. Takový záklaďák by to měl u mazáků ještě mnohem horší. A navíc jsme všichni věděli, že když to vydržíme, za rok to nováčkům můžeme oplatit.“
Šikana u bigošů a domů jednou za rok
Zvrácený systém. Důstojnický sbor v Československé lidové armádě (ČSLA) šikanu záměrně neřešil. Velitelům dokonce vyhovovalo, že si vojáci na ubikacích udržovali „kázeň“ sami, měli tak více času pro sebe. Přitom věděli, že mazáci byli schopni rozpoutat až nelidský teror. Zvláště u motostřelců bývala šikana vyhlášená, protože k novodobým „pěšákům“ v bojových vozidlech rukovali i muži, kteří stěží dokončili základku, přitom už měli zkušenosti s porušováním zákonů. „Prostě jsme byli bigoši,“ připomíná Belica, jak se přezdívalo motostřelcům. Už samotné slovo bigoš výmluvně prozrazuje, že u téhle jednotky bylo všechno drsné.
VIDEO: Motoristé sobě by chtěli znovu zavést povinnou vojenskou službu
„Kromě šikany mi vadilo, jak strašní důstojníci nám někdy veleli. Nejhorší byli politruci, úplní vypatlanci zažraní do komunistické ideologie,“ popisuje oficíry, kteří měli do hlav záklaďáků nacpat marxisticko-leninské vidění světa. A to se jim u bigošů stejně nepodařilo.
Záklaďáci bolestně prožívali i dvouleté odloučení od nejbližších. Pravidelný kontakt s rodinou byl možný jen s pomocí dopisů. „Domů na opušťák jsem se dostal jednou za rok na 10 dnů, takže na 20 dnů za celé dva roky. Děsné,“ připomíná poměry na povinné službě. Zbývaly jen odpolední vycházky. „Ale jak jste zmeškal návrat do kasáren třeba jen o pár minut, hned vás mohli zašít i na 10 dní.“
Naučí se bránit vlast i uklízet
Přes všechna příkoří, které mu dvouletá vojna přinášela, si 67letý Vojtěch Belica povinnou službu v armádě vlastně pochvaluje: „Naučil jsem se dodržovat pořádek a být zodpovědný. Když teď vidím pokoj svého vnuka, poslal bych ho hned na vojnu, aby se naučil skládat prádlo do komínků. Dneska některé mámy uklízejí za děti skoro celý život.“
Kdyby to nějak mohl ovlivnit, hlasoval by proto za obnovení povinné základní vojenské služby. A navíc už nejde jen o ten pořádek ve skříních, ale o záchranu demokracie v Evropě: „Dneska potřebujeme silnou armádu, která by dokázala ubránit naši vlast před Ruskem.“
Pro povinnou vojnu jen Motoristé
Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) ve vysílání CNN Prima NEWS obnovení povinné vojny striktně odmítla: „Nebudeme navrhovat žádnou základní vojenskou službu.“ Podobně uvažují i politici opozičního hnutí ANO. K alespoň částečnému znovuzavedení služby aktuálně vyzývá jen neparlamentní hnutí Motoristé.
Dokud bude Rusko vojensky ohrožovat Evropu, tak ale požadavek po obnově povinné vojny zní nemalé skupině voličů docela logicky, a to napříč politickým spektrem. Nejvíce asi mužům nad 55 let, kteří zažili dvouletou základní službu. Mladí lidé ale uvažují jinak a nechtějí ztrácet čas v kasárnách, což dokazuje i současný nezájem o slušně placenou práci v profesionálním vojsku. „Lidé se prostě bojí vstupovat do armády, když vědí, že je válka takhle blízko,“ říká Černochová. Pro politiky je i proto povinná vojenská služba kontroverzním předvolebním tématem, které je lepší příliš nepitvat.
Rozežraní kluci patří do uniformy
„Neví, co by roupama, jsou rozežraní, prostě potřebují vojnu,“ tvrdí o dnešních mladých mužích i Jiří Klein, který si dva roky základní služby odkroutil v letech 1970 až 1972 ve Zvolenu: „Nějaká šikana tam byla, ale u nás spojařů a radistů to bylo docela v klidu. Vlastně jsem měl dobrou vojnu, když to srovnám s vyprávěním kamarádů.“
Dobrá vojna, to je relativní hodnocení. Dva roky ztracené v kasárnách třeba 500 kilometrů od domova, to byl především nechutný opruz. Skoro vězení. „Je pravda, že za celé ty dva roky jsem byl doma na opušťáku pouze jednou,“ potvrzuje Klein. Naštěstí si ve Zvolenu našel nový domov, využil totiž omezených možností, které mu dávala totalitní armáda. „Naše posádka měla jakýsi patronát nad zvolenskou poštou, no a já si tam našel děvuchu. Začalo to společnými vycházkami po Zvolenu a žijeme spolu dodnes. Už je to 54 let.“
Po návratu vojny teď volá nejen kvůli rozjíveným klukům, které by rád srovnal do latě. „Profíků je málo, jen s nimi se neubráníme. Potřebujeme udělat brance z většiny mladých mužů,“ navrhuje Jiří Klein.
Deset let otázek
Jak jste prožil základní vojenskou službu v Československé lidové armádě, čili v ČSLA? Otázku pokládám již více než deset let. Tohle téma pořád není dostatečně zpracováno, přitom kvůli šikaně i nesmyslným rozkazům se na dvouleté vojně i dost umíralo. Někoho zabil granát, jiný se třeba oběsil kvůli násilí mazáků. Stovky dalších mladých mužů si z vojny odnášely dlouhodobé psychické problémy.
Víme například, že ve výcvikovém roce 1964/65 (od října do října) zahynulo při výkonu vojenské služby 237 vojáků a 429 jich utrpělo těžké zranění. Další výcvikový rok si služba v ČSLA vyžádala 281 mrtvých, následující dva výcvikové roky 278 a 268 obětí. V roce 1972 sice klesl počet tragicky zesnulých vojáků v ČSLA pod číslo 200, ale až do listopadu 1989 platilo, že na vojně někdo umřel zhruba každý druhý den.
A tohle je další ze zaznamenaných příběhů. Lubomír Novotný se narodil v roce 1958 a dnes vlastní realitní kancelář. Na vojnu rukoval v roce 1977. „Napřed do Pardubic a pak mě poslali do Košic. Dalo se to přežít, ale šikana tam byla jako všude jinde. Každý nováček s tím už předem počítal, že bude mazákům sloužit, o tom už v civilu slyšel spoustu strašných příběhů. Já to neměl tak nejhorší, zapaloval jsem jim cigára, nosil jídlo a uklízel za ně. Občas tam byly i nějaké fyzické ataky, ale vyloženě za násilí bych to nepovažoval.“
Trochu ho ovšem zklamalo, že se českým prezidentem stal zrovna bývalý komunista a lampasák z ČSLA. Ani 36 let po sametové revoluci se tak prý kvůli Petru Pavlovi nedokážeme zbavit dědictví totality.
Špion na cimře v kasárnách
Rozhovory s pamětníky nabírají grády. Nelze se proto divit, že jeden z mužů odmítne zveřejnit celé jméno. Prozradí alespoň křestní, Václav, a nechá se i vyfotit.
„Narukoval jsem v roce 1969 do slovenských Malacek, tam to byla katastrofa, buzerace největšího kalibru. Od mazáků i lampasáků. Tam jsem tu slavnou normalizaci viděl v praxi, a to byla i strašná zpráva o naší národní povaze,“ vzpomíná Václav.
Důstojníci, kteří v srpnu 1968 nedali okupantům ani vodu, podle něj najednou chtěli přežít, tak sehnuli hřbety. „S Rusáky jsme pak měli i cvičení a museli jsme všechno dělat podle nich. Na rotě v Devínské Nové Vsi s námi sloužil kluk, který byl napřed docela sympatický, ale pak jsme zjistili, že tam je na nás nasazený. Aby zjišťoval, jaké máme politické názory,“ popsal Václav.
Střelba do Rakouska
Václav se narodil v roce 1950 a vojnu zažil na železné oponě. Nemohl si vybírat, armáda posílala nováčky, kam se jí zlíbilo. A musel se vyrovnávat nejen se sehnutými hřbety oficírů, ale i s věčnou šikanou, která byla u pohraniční stráže podobně tvrdá jako u motostřelců: „Když jsme za mazáky šůrovali cimry, museli jsme u toho vrkat jako holubičky. K tomu fyzické násilí, no hrůza, ani nechci vzpomínat.“
I on mluví o opušťácích jako o velkém traumatu: „Domů jsme mohli jednou za rok, tak to bylo i v sovětské armádě. Všechno se dělalo podle Rusáků, kde voják dodnes nic neznamená.“ U roty v Devínské Nové Vsi zažil i střelbu na uprchlíky z tehdejšího Československa. „Pamatuji, jak jednou výstřely dopadaly i na rakouskou stranu Dunaje, to pak byla mezinárodní ostuda.“
Duch ČSLA se úplně nevytratil
Smrtelné úrazy a sebevraždy, to byla další tragická součást základní vojenské služby. „U nás se jeden kluk zabil kvůli holce, že ho nepustili za ní domů, prostě to nevydržel,“ vybavuje si Václav. „Nikdy nezapomenu, jak jsme museli pochodovat po buzerplace a zpívat sovětské písničky, no jak debilové,“ dodal.
A co z toho vlastně plyne? „Zaplaťpánbůh, že se doba změnila, a i ten Pavel nakonec udělal kariéru v NATO. Povinnou vojnu už bych ale raději znova nezaváděl,“ říká. Preventivně. Václav totiž není úplně přesvědčen, že se Armáda České republiky zbavila všech návyků z dob Československé lidové armády.
