V armádě umíralo za socialismu i 200 vojáků ročně. V tanku, ale také vlastní rukou

Takzvanou „mimořádnou událost s úmrtím nebo těžkým zraněním“ zažil před sametovou revolucí na vojně téměř každý voják povinné dvouleté základní služby. Někoho zabil granát, jiný se oběsil nebo v zoufalství skočil pod pásy tanků.

Namátkově jsme se ptali padesátiletých a starších mužů na Masarykově náměstí v Ostravě. Někdo byl přímým svědkem takové mimořádné události, jiní o ní na vojně pouze slyšeli vyprávět od hodnověrných svědků. Štefan Rejda sloužil v sedmdesátých letech ve strážní službě na vojenském letišti v Čáslavi. „Byl tam s námi jeden kluk, který měl doma nějaké velké problémy se snoubenkou. O dovolenou čili opušťák však žádal lampasáky několik měsíců marně,“ vypráví.

Štefan Rejda prý dokonce u nadřízených orodoval, aby zoufalého kluka pustili na pár dnů domů. „Odpálkovali mě, že nárok na opušťák by mohl mít jedině jako manžel, že snoubenka není příbuzná. Jednoho dne pak spáchal sebevraždu. Prostě to nedal, byl to moc hodný kluk.“

Bílé místo v dějinách armády

V historii Československé lidové armády (ČSLA) jsou zatím oběti povinné vojenské služby bílým místem. A odborníci ho vybarvují jen pozvolna, zatím znají pouze dílčí čísla, a to teprve od výcvikového roku 1964/65 (od října do října). V tomto roce při výkonu vojenské služby zahynulo 237 vojáků a 429 jich utrpělo těžké zranění. Za pouhých 365 dnů.

20 fotografií

Unikátní snímky sovětských okupantů Československa kolují na ruských veteránských fórech

Historie

Sovětská okupace Československa začala 21. srpna 1968 a skončila 21. června 1991 odchodem posledního ruského vojáka. Ruští veteráni ale i po dalších třiceti letech vzpomínají se slzou v oku na vojnu v Olomouci, Mladé Boleslavi nebo Milovicích a vyměňují si staré fotografie na společných fórech. „Připomíná mi to někdejší fórum Spolužáci.cz, akorát místo na školu vzpomínají na zemi, kterou okupovali,“ říká historik Zdeněk Horák. Prohlédněte si unikátní snímky, když spoušť v Československu mačkali sovětští vojáci.

Další výcvikový rok si služba v ČSLA vyžádala 281 mrtvých, následující dva výcvikové roky 278 a 268 obětí. A teprve v roce 1972 klesl počet tragicky zesnulých záklaďáků (včetně vojáků z povolání) pod číslo 200. Kolik mrtvých si povinná vojna vyžádala před rokem 1964, to je zahaleno tajemstvím, v éře Klementa Gottwalda to podle historiků musela být ještě vyšší čísla. Pozadí otřesných statistik v posledních letech odhaluje především historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Čtyři zbytečně utopení tankisté

Jednašedesátiletý Vladimír Kotek z Hlučína sloužil v roce 1980 na velitelství 4. armády v Písku. „Kreslil jsem války,“ vypráví. Byla to éra, kterou si nerad vybavuje. Coby absolvent střední grafické školy kreslil bojové mapy pro velení armády. „Velitelstvím samozřejmě prošly i všechny mimořádky, tedy zprávy o mimořádných událostech. Hodně mě zasáhla ta o čtyřech mrtvých záklaďácích v tanku, kteří se utopili. Řidič zřejmě usnul a sjel do rybníka. Celý den se cvičilo a pak přišel noční přesun. Velitelé ty vojáčky nenechali ani chvíli vyspat,“ vzpomíná Kotek.

Tankisté zahynuli během manévrů, které byly přípravou na okupaci Polska, kde nezávislé odbory Solidarita reformovaly socialismus, což se nelíbilo Moskvě. „Bláznivá doba. Bylo mi z toho šoufl, jak se někteří důstojníci na válku těšili,“ říká.

Tankisté zahynuli v noci z 5. na 6. prosince 1980 v takzvané Židově strouze nedaleko Bechyně. Dnes mají v místě neštěstí malý pomníček, na němž stojí, že v tanku T-54A zemřeli čtyři mladí kluci: svobodník Jozef Dudák a vojíni Jiří Volf, František Krpelán a Oto Gogol. V jejich oficiálních úmrtních listech bylo jako příčina smrti uvedeno „udušení z utopení“. Jiřímu Volfovi zůstala doma těhotná manželka.

Krásně maloval, pak se oběsil

Dvouletá základní vojenská služba byla za komunistů povinná. Vyhnul se jí pouze skutečný invalida, který dostal takzvanou modrou knížku, nebo třeba jedinec, jenž se po známosti ukryl do blázince a fingoval vážnou psychickou chorobu (metodu často využívali lidé z disentu). Obecně však odvody prošli téměř všichni osmnáctiletí mladíci. I ti psychicky labilní, tělesně slabí, s vážnými alergiemi a třeba i s křivými zády.

Právě tahle skupina odvedenců bývala nejzranitelnější. A ti nejzoufalejší se často uchylovali k sebevraždám.

Po Masarykově náměstí v Ostravě kráčí muž, jehož věk odhadujeme na víc než šedesát. Je to Oldřich Bittner, narozený v roce 1952, jenž si dvouletou vojnu odkroutil v letech 1971 až 1973 v Liberci. „U dnes prestižního pluku chemiků. Vojna nebyla pro každého, měli jsme tam talentovaného umělce, který skvěle maloval. Po prvních Vánocích na vojně se oběsil, asi těžce nesl celou tu armádní buzeraci a odloučení od rodiny. Přesný důvod jsme se nikdy nedozvěděli. Ale mezi těmi lotry v zeleném asi hodně trpěl.“

Šílení důstojníci z Kraví hory

Další oslovený chodec Kamil Mojžíšek se základní vojenské službě vyhnul díky sametové revoluci. I když ne úplně, těsně před revolucí musel coby student architektury v Brně docházet jednou týdně na takzvanou vojenskou katedru. „To byl klasický výcvik, navíc nás tam dusili lampasáci, o kterých se říkalo, že je na vojenskou katedru posílali za trest. Většinou u svých domovských útvarů spáchali nějaký strašný malér. O jednom majorovi se tvrdilo, že utopil čtyři tanky i s osádkami.“

Černý den ČSA: Před 45 lety se u Bratislavy zřítilo letadlo. Zemřelo 76 lidí, přežili tři

Historie

Když slunného letního rána 28. července 1976 do čtyřmotorového letadla Il-18B nastoupilo na pražském letišti v Ruzyni k letu ČSA do Bratislavy 79 lidí, nikdo nemohl tušit, že pro většinu jde o poslední cestu. Letoun se zřítil kousek od svého cíle – do jezera Zlaté písky u Bratislavy. Jedná se o druhou nejhorší leteckou katastrofu na území Slovenska.

Mojžíšek vzpomíná, jak jim velitelé na vojenské katedře v Brně, která sídlila v dřevěných barácích na Kraví hoře, s gustem vyprávěli o ztrátách během cvičení. Jeden lampasák dokonce pravidelně vykřikoval: „Při cvičeních jsou dvě procenta ztrát povolena.“ Ve výcvikovém roce 1984/85 se z vojny nevrátilo domů 103 mužů a v roce 1988/89 to bylo 50 obětí takzvaných mimořádných událostí.

Smrt pod pásy tanků

Bývalý důstojník tankové divize ve Slaném Vladimír Kubánek, který před čtyřmi lety vydal knihu Historie ČSLA, ale informaci o povolených ztrátách odmítá. „Dost lidí na vojně si myslelo, že na cvičeních se počítalo s nějakými procenty ztrát, tedy s povolenými úmrtími. Není to pravda.“

Kubánek nicméně zdokumentoval desítky smrtelných „mimořádek“. Třeba 2. října 1983 podnapilý voják a řidič tanku T-72 nasedl po návratu z vycházky do tanku, rozrazil železná vrata kasáren tankového pluku ve Strašicích a zamířil do polí. Záhy bylo rozhodnuto tank s dezertérem případně i zničit. „Okolní útvary vyčlenily tankobornou techniku a uzavíraly prostor v okolí. Z Borů v Plzni startovaly dva bitevní vrtulníky Mi-24Vs s raketami Šturm a s pokynem najít a zničit,“ uvádí Kubánek. Zoufalý únosce tanku T-72 nakonec zvolil sebevraždu. „Vyskočil z jedoucího tanku a položil se před jeho pásy, což skončilo jeho smrtí.“

Marné čekání na omluvu

Fotograf Jaroslav Malík strávil základní vojenskou službu na telefonní ústředně u pluku v Tachově. „Jednoho dne se přes telefony řešil průstřel břicha. Strašný zmatek, vyšetřování. Nikdy jsem se ale nedozvěděl, jak se to stalo – jestli to byla sebevražda, nebo ho někdo zastřelil, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu. Na tyhle informace bylo přísné embargo a velitelé všelijak manipulovali s fakty,“ vzpomíná na rok 1976. O dalších podobných případech už pouze slyšel.

Historikové nyní mapují tragické příběhy, za které se ovšem pozůstalým nikdo neomluvil. A čas běží. Ztratit přitom na vojně třeba jediného a teprve dvacetiletého syna, to je trauma na celý život.