Guláš s lejnem. Pamětníci líčí otřesnou šikanu v Československé lidové armádě 80. let
Většina mužů odvedených na povinnou dvouletou vojnu se bála šikany. A stejně tak buzerace ze strany lampasáků. „Mazáci jednou uvařili guláš s lidskými exkrementy a nás nováčky ho nutili sníst,“ vypráví o sadismu v armádě učitel hudby Martin Ládr, to se psal rok 1983. „Měl jsem k tomu hrát na kytaru. Kdo odmítl guláš jíst, toho zmlátili,“ vzpomíná. „V souvislosti se životopisem nově zvoleného prezidenta Petra Pavla se je třeba také ptát, jaké v Československé lidové armádě vládly poměry,“ říká dokumentarista Adam Drda z Paměti národa.
Aby nedošlo k mýlce. Nově zvoleného prezidenta Petra Pavla nespojuji s žádnou konkrétní šikanou anebo nesmyslnými rozkazy důstojníků, které líčí pamětníci komunistické vojny v následujícím textu. Pouze připomínám, co je všeobecně známo. Že Pavel byl součástí Československé lidové armády (ČSLA) od roku 1975 a sametová revoluce ho zastihla ve funkci kapitána u prostějovských výsadkářů, předsedy základní organizace KSČ a frekventanta zpravodajského kurzu vojenské rozvědky.
Pamětník: Odporná armáda
Čtěte také
Jak jste prožil základní vojenskou službu v Československé lidové armádě? Otázku pokládám již více než deset let. Coby vystudovaný historik mám pocit, že tohle téma není dostatečně zpracováno. Kvůli šikaně i nesmyslným rozkazům se totiž na dvouleté povinné vojně také umíralo. Před listopadem 1989 šlo o 100 až 200 záklaďáků ročně. Někoho zabil granát, jiný se třeba oběsil kvůli násilí mazáků. Stovky dalších mladých mužů si z vojny odnášely dlouhodobé psychické problémy.
V minulých dnech jsem oslovil novou várku respondentů v jednom ostravském nákupním centru. „Za komunistů armáda fungovala příšerně. Naprosto odporně a nechutně,“ spontánně vychrlí 64letý Martin Ládr, učitel hudby na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. „Psychických následků z vojny jsem se nezbavil dodnes,“ dodá pedagog.
„O šikaně bych vám mohl vyprávět hodně dlouho, jenže mi z toho pořád běhá mráz po zádech,“ váhá Ládr, zda má na čtyřicet let staré hrůzy veřejně vzpomenout. Že se nakonec svěřil, o tom rozhodla náhoda. „Je to hrozně zvláštní, před chvílí jsem kouřil tady na terase, a ty odporné zážitky z vojny se mi znova vybavily. A deset minut potom potkám novináře, který se mě zeptá na vojnu. To je asi znamení, že to musím povyprávět.“
Nábor branců do Československé lidové armády Zdroj: ČTK
Generál Pavel a vojín Ládr na Vysočině
Je to dlouhý příběh, který vyvrcholí něčím až nepochopitelným. Gulášem z lidských exkrementů, který bažanti v armádě museli sníst na příkaz mazáků. Mazáci, to bylo pojmenování pro vojáky v základní službě, kteří sloužili druhý rok. Nováčkům se říkalo zobáci či bažanti. Že se branci terorizovali sami mezi sebou, velitelům vyhovovalo. Je to osvědčený princip k udržení strachu a kázně mezi podřízenými, využívali ho komunisté, nacisté i další represivní systémy.
Ostravský učitel hudby Martin Ládr se narodil v roce 1958, Petr Pavel o tři roky později. Ládr od mládi miloval hru na klasickou kytaru a snil o studiích na Akademii múzických umění v Praze. Pavel vyrůstal v armádní rodině a v roce 1975 nastoupil na vojenské gymnázium v Opavě. V armádě se pak oba potkali v roce 1983, nikoli ovšem tváří v tvář. Pavel v tomto roce ukončil vojensku vysokou školu ve Vyškově a nastoupil k výsadkářům do Prostějova. I Ládr skončil v roce 1983 na Vysočině, na vojnu byl povolán do jednoho odloučeného útvaru u Velkého Meziříčí.
Posudek psychiatra lampasák roztrhal
Talentovaný kytarista se základní službě napřed vyhýbal jak čert kříži. Bál se hlavně šikany, o které se mezi mladými muži vyprávěly strašlivé věci. Skoro každý branec proto toužil po vysněné modré knížce, která by ho ze zdravotních důvodů osvobodila z vojny. „Měl jsem neurastenické problémy, ale na modrou knížku to nestačilo. Posudky psychiatrů mi pouze několikrát zajistily roční odklad. Když jsem v pětadvaceti letech musel znova k odvodu, nezachránila mě ani lékařská zpráva jednoho věhlasného psychiatra,“ vypráví Martin Ládr.
Psal se rok 1983. „Nějaký z těch bolševických lampasáků přímo u odvodu lékařský posudek roztrhal. Podíval se na mě a prohlásil: Nejsou lidi, jde se na vojnu!“ V tu chvíli pro Ládra skončil i sen o Akademii múzickým umění v Praze. „Po konzervatoři jsem se na akademii pětkrát přihlásil a pětkrát jsem úspěšně sloužil zkoušky, nepřijali mě kvůli rodinnému původu.“ S kytarou v ruce tedy narukoval do jednotky kdesi u Velkého Meziříčí.
Martin Ládr byl do ČSLA povolán v roce 1983. Následky šikany z té doby ve své duši neodboural dodnes. Zdroj: Ivan Motýl
Dostal jsem do tlamy a musel do špitálu
A mazáci mu z vojny dělali peklo hned od prvního dne. „Hrůzostrašné, vládla tam absolutní šikana. O půl čtvrté z útvaru odjeli lampasáci, a ten jeden, co tam někde zůstal ve službě, popíjel alkohol v kanceláři. Všechno od té chvíle řídili supráci, nejstarší z mazáků,“ vypráví Martin Ládr. „Minuta a kouřím,“ tak si mazáci říkali o cigaretu, ber kde ber. A když ji nedostali, přišla rána.
„Jsem Ostravák, tak jsem se několikrát pokusil vzdorovat, ale neměl jsem šanci. Jendou jsem od nich dostal do tlamy tak, že jsem týden ležel v jihlavské nemocnici,“ vypráví muž s kytarou ve futrálu. Interpret Antonia Vivaldiho, Johana Sebastiana Bacha a dalších klasiků. Akademii vystudoval až po revoluci.
Jenže i šikana na vojně se za komunismu stala „klasikou“. K běžným povinnostem nováčků patřilo čištění bot, stlaní postelí anebo každodenní zajišťování občerstvení pro mazáky. Kromě reálných prací museli neustále provádět i nesmyslné činnosti. Uprostřed noci čistit záchody kartáčky na zuby anebo třeba předvést „závod šneků“, což bylo plazení s nočním stolkem na zádech. Když se museli plížit mezi střepy z láhví, říkalo se tomu „křišťálová noc“. A třeba „barevná hudba“, to bylo převlékání z pyžama do uniformy anebo z jedné uniformy do druhé na povely supráků. Klidně i desetkrát za sebou a ve velké rychlosti. Kdo nestíhal, toho čekal trest.
Čtěte také
Guláš s výkaly
Martin Ládr zažil nejrůznější způsoby ponižování, ale jeden z těch nejsadističtějších ho straší ještě čtyřicet let po vojně. „Nehorší věci se děly, když se supráci vraceli v noci ožralí z knajpy. Měli jsme tam mezi sebou jednoho slabomyslného Slováka, kterého v opilosti donutili kouřit jednu cigaretu za druhou, protože věděli, že je nekuřák,“ vzpomíná. Supráci se dobře bavili, jak se vojín dusí tabákem, ten se ale vzápětí pokálel.
Mazáci nad fekáliemi prohlásili, že se bude vařit noční guláš pro všechny nováčky. „Výkaly opravdu skončily v hrnci, a když bylo uvařeno, dostali jsme to rozkazem sníst. A já jsem měl k té hostině hrát na kytaru,“ líčí Ládr. „Většina z nováčků to jedla, báli se výprasku a dalších pomst. Já jsem guláš odmítl, v tu chvíli jsem ležel v koutě a dostal strašlivou nakládačku.“
Traumat z vojny se nikdy nezbavil
Dál už 64letý Martin Ládr nechce vzpomínat: „Věřte mi, je to pořád trauma, strašně špatně se mi o tom vypráví.“ A tak už jen ve zkratce připomene, jak základní vojenskou službu vůbec přežil: „Pár týdnů po přísaze jsem po rozcvičce zůstal ležet na placu. Prostě jsem sebou mlaskl o zem, a nikdo mě už nedonutil vstát.“ Symbolické bylo, že útvar neměl pořádného lékaře. „Na jeho místě sloužil veterinář, který nevěděl, co se mnou. A tak jsem šťastně skončil na vojenské psychiatrii v Brně a za další čtyři týdny jsem byl doma. Nic jsem nepředstíral, byl jsem opravdu na dně.“
Z mazáků, kteří na útvaru sloužili, má pořád podvědomou obavu: „Někteří jsou z Ostravy, nerad bych s nimi ještě někdy mluvil. Ani po letech by si asi nepřipustili, že na vojně udělali něco špatného.“ Ládr proto nesnáší hospodská vyprávění o veselých historkách z vojny. Když se totiž z bažantů stali mazáci, obvykle se za prožitá příkoří mstili nováčkům ještě drsnějšími metodami šikany. „V tu chvíli z hospody odcházím, na takové kecy fakt nemám,“ říká kantor z Janáčkovy konzervatoře.
Snad Pavel neobnoví vojnu
Ládr je rád, že hned po sametové revoluci v roce 1989 bylo možno základní vojenskou službu vyměnit za civilní. A že na sklonku roku 2004 byla vojna zrušena úplně a odvedence nahradili profesionální vojáci. To byl také definitivní konec šikany, která – byť v menší míře – u řady útvarů přetrvávala i po roce 1989. „Doufám, že to tak zůstane a nový prezident nevyslyší volání části veřejnosti po obnově povinné vojny. Bohužel, je to voják,“ povzdechne si.
Čtěte také
Podobná svědectví z vojenské služby za socialismu sbírá i publicista a dokumentarista Adam Drda pro národní databázi Paměť národa. „Právě jsem z takových svědectví sestříhal pořad pro veřejnoprávní rozhlas. V souvislosti s minulostí nově zvoleného prezidenta Petra Pavla je pochopitelné, že se veřejnost bude více zajímat i o témata spojená s Československou lidovou armádou. K čemu vlastně sloužila? Jaké v ní vládly poměry a podobně,“ říká Drda pro CNN Prima NEWS.
Dokumentarista také nemá rád, když se úloha ČSLA zlehčuje na úroveň veselých kasárenských historek: „A myslím, že právě na tenhle přihlouplý druh chlapáckého sentimentu hrál i kandidát generál Pavel.“ Lidovou armádu charakterizuje úplně jinak: „Povinná služba v ČSLA představovala jednu z nejvýraznějších demonstrací absolutní moci systému nad občanskou individualitou. Dva roky si směl stát prostřednictvím k tomu vyškolených vojenských profesionálů dělat s mladým mužem, co uznal za vhodné. Dva roky mohl každého vystavovat odporné šikaně. Nutit ho, aby ohýbal páteř před režimem.“
Ne každý zažil nejhorší formy šikany
Další svědectví o službě v Československé lidové armádě, která jsem nesbíral v minulých dnech, zveřejní CNN Prima NEWS postupně. Zajímají nás i příběhy čtenářů, kteří prošli vojnou za normalizace, klidně nám napište. Ne každý odvedenec samozřejmě zažil nesnesitelnou vojnu. „Měl jsem velké štěstí, že když mě povolali do armády, hrál jsem házenou za prvoligový klub Baníku Ostrava. Vrcholoví sportovci měli na vojně velké výhody,“ vzpomíná letos 51letý Roman Žažo. Na vojnu rukoval hned v osmnácti.
Na jaře roku 1989 byl povolán do kasáren v Ostravě na Hranečníku, aby mohl i nadále hrát házenou za prvoligový Baník. „Dopoledne jsem dělal v kuchyni kasáren, odpoledne jsem směl na trénink s týmem,“ vypráví další náhodně oslovený pamětník. „Měl jsem vlastně skvělou vojnu, šikanu jsem nezažil, ale hodně jsem o ní slyšel. Z přijímače na Hranečníku dost vojáků odveleli do útvaru v nedaleké Staré Vsi nad Ondřejnicí. A tam to bylo hodně tvrdé, každý se těch kasáren bál. A když už ho tam poslali, snažil se zase rychle dostat pryč,“ vzpomíná Žažo. Konkrétně na 62. radiotechnický prapor ČSLA.
Základní vojenská služba byla povinná a trvala dva roky. Během služby umíralo100 až 200 vojáků ročně. Přísaha v Praze v osmdesátých letech. Zdroj Kramerius, Národní digitální knihovna. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Za žádost o převelení další kartáč
Kdo z vojáků v základní službě našel odvahu podat žádost o převelení, vojnu si jen zhoršil. „Dostal akorát tak kartáč od mazáků. Velitelé ze Staré Vsi žádné převelení nedovolili, a takový záklaďák pak měl ještě tvrdší vojnu,“ vypráví Roman Žažo. „Slyšel jsem i o sebevraždách anebo pokusech o ně. Nebylo to normální, taková šikana. S listopadovou revolucí se poměry v armádě naštěstí strašně rychle měnily,“ vzpomíná házenkář, který zažil sametovou revoluci z listopadu 1989 v uniformě Československé lidové armády.
„Hodně těch největších hajzlíků, takových těch poručíků a nadporučíků, no prostě kovaných straníků a nejhorších z lampasáků rychle zmizelo z armády,“ vybavuje si někdejší voják. Z praporu ve Staré Vsi nad Ondřejnicí tehdy odešli i nejhorší lampasáci, kteří drželi ochrannou ruku nad nejsadističtějšími projevy šikany.
„Bažanti tam do revoluce museli dělat mazákům ještě něco mnohem horšího, než by se dalo označit jako sluha. Bylo to lidsky ponižující a mnohem tvrdší, než co se tehdy ukazovalo v televizi,“ srovnává Žažo. Na mysli má normalizační seriál Chlapci a chlapi z roku 1988, který sice na šikanu v armádě jemně upozornil, ale základní vojenskou službu nadále idealizoval.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
