Přesně před 35 lety začalo odstraňování zátarasů na hranici s Rakouskem. Během čtyř totalitních dekád byla „čára“ hlídaná pohraničníky se speciálně vycvičenými psy, lidi dělily od svobody dráty s elektřinou, nastražené miny i ostře nabité samopaly. Jakým způsobem Češi utíkali na Západ? Kolik jich při tom zemřelo? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje historik Martin Pulec z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který se tématu dlouhodobě věnuje.
Kolik lidí zahynulo v letech 1948-89 při pokusu o tzv. ilegální přechod státní hranice?
První výzkumy jsme k tomu uveřejnili v roce 2006, tehdy nám to vycházelo na 280 osob. O čtrnáct let později jsme údaje aktualizovali, už jsme došli k číslu 287. Za těmito tragédiemi jsou rozmanité příběhy. Pohraničními hlídkami bylo zastřeleno 144 lidí, elektrické zařízení zabilo 95 lidí.
ČTĚTE TAKÉ: Tajemná vražda poslala na smrt přes milion lidí. Před 90 lety zemřel Stalinův „krvavý playboy“
Při prokazatelném pokusu opustit republiku utonulo dvanáct osob v pohraničních řekách. Nedaleko hranic se utopilo ještě dalších 50 lidí, u nich se ovšem stejný úmysl nedá zcela potvrdit. Dál známe případy, kdy lidé v bezvýchodné situaci – třeba v obklíčení – spáchali sebevraždu. Takových bylo devatenáct. Pět nešťastných pilotů se pokoušelo přeletět hranice rogalem nebo něčím podobným. Šest lidí podlehlo po nárazu do hraniční závory. Mysleli si, že ji prorazí osobním autem jako jakoukoli jinou.
Jiří Dienstbier (vpravo) a Alois Mock, ministři zahraničí Československa a Rakouska, přestřihávají v prosinci 1989 dráty na hranici mezi svými zeměmi. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jenže…
…jenže tahle byla masivní, ukotvená v betonovém loži. Takto došlo mimochodem i k vůbec poslední oběti železné opony u nás. V květnu 1989 se tímto způsobem pokoušela dostat na Západ rodina z NDR. V předstihu si u své Volhy nařezali sloupky, domluvili se, že na to dupnou a těsně před závorou ve voze zalehnou. Závora tak sice měla useknout střechu, všichni uvnitř by to však přečkali bez úhony. Jakmile na to došlo, opravdu zalehli, osmiletý chlapec Kevin ale bohužel málo. Hrozné. Opravdu hrozné. Neměl šanci.
Chudák. Už za pár měsíců komunismus v NDR stejně padl.
Zrovna východní Němci to u nás v roce 1989 hodně zkoušeli přes Dunaj do Maďarska, kde to už tehdy bylo otevřené. A i tam si pamatuji rodinu, kterou postihla tragédie; utopilo se jim asi šestileté dítě…
Abychom ale nezamluvili ty statistiky, které jsem ještě nedokončil. Musíme do nich zahrnout i dva lidi, za jejichž smrt mohly miny. U dalších tří osob je pak zadokumentováno, že zemřely po kolapsu při zatýkání. To vše dohromady dělá součet 287. Dost možná bychom ovšem měli vzít v potaz ještě další čtyři. Dva občané se pravděpodobně pokoušeli překonat hranici ve stylu amerických hoboes – na podvozku vlaku. Spadli a byli nalezeni nedaleko od hranic.
A pak jsou tu ještě dvě osoby, které označujeme za nevyjasněné nálezy – byly u hranic objeveny v určitém stupni rozkladu, nic bližšího se o nich neví.
Vzpomínka na podobu železné opony, jak ji uchovávají v Šatově u Znojma. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jejich tajemství už asi nevyluštíme.
Velkým tajemstvím jsou hlavně roky 1945-48. Našel jsem zprávu od ministerstva vnitra, kde ústředí nabádalo zasahující útvary, aby už nepostupovaly tak tvrdě, protože mělké, silně zapáchající hroby plné Němců nedělají u silnic na projíždějící zahraniční diplomaty nejlepší dojem. Tehdy muselo v daných místech zemřít opravdu hodně lidí, pro tuto fázi se tak k přesným číslům zjevně nedostaneme.
Kolika lidem se v letech 1948-89 naopak podařilo státní hranici překonat?
Dá se to odvodit třeba podle následujících čísel: v roce 1988 to bylo 51 osob, v roce 1987 třiatřicet, rok předtím pětadvacet, v roce 1985 osmadvacet. Pozor, to není součet emigrací, prchnutí ze zájezdu, ale vyloženě útěků „přes čáru“. Pokud bychom to tedy v tomto duchu zprůměrovali, od roku 1948 by mi vycházelo 820 osob. Jenže v letech 1968 a 1969 byl režim na hranicích volnější, některé lidi včetně Jana Wericha převáděla do zahraničí sama pohraniční stráž. Reálně to tedy bude mnohem víc, možná 1 500 až dva tisíce lidí. Což není málo.
Už jste to naznačoval – jak se v průběhu času měnilo zabezpečení státní hranice?
V letech 1948-51 se uplatňoval četnický způsob ostrahy – hlídky dělaly pochůzky na poměrně dlouhých úsecích, utéct proto bylo relativně snadné. Pak ale v roce 1951 nastala velká změna, přijal se zákon o ochraně státních hranic. Do té doby ležela tíha ostrahy na profesionálech, záklaďáci sloužili jen jako posila. Jenže najednou tam místo devíti tisíc bylo dvacet tisíc pohraničníků.
Areály bývalých rot Pohraniční stráže nezřídka skončily jako tento v Železné Rudě. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Souběžně se stavěl technický zátaras – plot s až třemi stěnami, přičemž prostřední byla v letech 1953-65 zesílena elektřinou s třemi tisíci volty. Sáhl jste na to a shořel jste. Exponované směry byly navíc zesílené minami, v drtivé většině nikoliv pěchotními, zakopanými. Tohle byly miny, které si pohraničníci vyráběli sami.
Sami?
Ano – postavili si dřevěnou bedničku se dvěma víky, vylili ji betonem, do ní naházeli matice, hřebíky, šrouby. K tomu rozbušku. Mezi kůly se natáhl drát, hezky od miny k mině, zhruba metr nad zemí. Když tamtudy někdo šel a zakopl o drát, minu adjustoval. Šrouby a zbytek se rozprskly do okolí. Pořádala se dokonce socialistická soutěž, která rota svépomocí vyrobí víc min.
Jenže se přišlo na to, že miny zabíjely násobně častěji pohraničníky než útěkáře, takže se od nich zase ustoupilo. Ostraha se časem posouvala co nejdál od hranic. Jel jste třeba vlakem k Českým Budějovicím a ve Veselí nad Lužnicí přistoupila hlídka a kontrolovala občanky. Snažili se zkrátka pochytat co nejvíc lidí, ještě než se dostanou k drátům. Takhle to vydrželo až do 80. let.
U „čáry“ tou dobou už fungovali i pomocníci pohraniční stráže (PPS), polovojensky organizovaní, úzce spolupracující s velitelstvím roty. To byli většinou autobusáci, hostinští, průvodčí ve vlaku. Když viděli někoho neznámého s nacpaným ruksakem, měli hned zavolat. No, fungovalo to. Uvědomte si, že v pohraničním pásmu došlo k vysídlení nespolehlivých osob, zůstali tam více méně jen lidé, o něž se režim mohl opřít. Takoví občani byli propagandou zpracovaní, mysleli si, že nebýt pohraničníků, „vrátí se Němci, kteří chtějí zpátky své majetky, zemi zaplaví chuligáni, imperialističtí vrazi a agenti“.
Historik Martin Pulec Zdroj: Se svolením Martina Pulce
Proti uprchlíkům navíc nestáli jen lidé, ale i vycvičená zvířata. Jako SUP – samostatně útočící psi.
To byl vynález 70. let. Hodně se to směšuje s útokem na volno. Často se píše o případu 18letého východního Němce Hartmuta Tautze, kterého měli v roce 1986 psi u bratislavské Petržalky skalpovat. Ano, stalo se. Nebyli to ale „supi“, nýbrž právě smečka psů na volno. Takhle se to začalo používat v 60. letech, protože se zjistilo, že když pohraničník běží, nikdy nemůže psovi stačit. Pes měl člověka chytit za ruku, za nohu, zneškodnit ho. Jenže když utíkali dva lidé, zvíře běhalo nerozhodně od jednoho k druhému, přistoupilo se tedy k útokům ve smečkách.
Což byl i Tautzův případ. Schoval se v kukuřici, asi se psovi bránil; dopadlo to tedy zle. Samotní „supi“ nicméně nemají na svědomí žádný lidský život. Nikoho neukousali, neroztrhali. Byli vycvičeni jen k tomu, aby uprchlík neprolezl, než dorazí hlídka.
Velké rozhovory
Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka
Pelta a Růžička v base? Náraz, hegeš a loterie. Šikana tam číhá všude, říká bývalý vězeň
Bestiální vražda, řekl lékař u Masarykova těla. Nové důkazy mohou objasnit smrt syna TGM
Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle
Čech z Izraele: Rodiče přežili holokaust. Kdyby to dnes viděli, plakali by od rána do večera
Zůstaly vám v paměti nějaké neotřelé způsoby útěků? Slyšel jsem třeba o podomácku vyrobeném tančíku, se kterým Václav Uhlík v roce 1953 projel hranice se SRN.
Většinou to bylo tak, že lidé prostě přišli, přelezli plot a – děj se vůle boží. Jiní ale byli vynalézavější. Systém hraničních a zakázaných pásem nebyl celou dobu jednotný, v určitých fázích mohli za dráty chodit i civilní pracovníci – rolníci, dřevorubci atd.; někdy dokonce i bez doprovodu. Spousta lidí toho využila. Vím o případu, kdy člověk s povolením zaházel na saních svou rodinu senem, s koněm vyrazili, pohraničníci je pustili a frnk, už byli na druhé straně. Ten pán se jmenoval Varkonda, takže si umíte představit, jak jeho jméno pohraničníci následně zkomolili…
ČTĚTE TAKÉ: Z tajných archivů KGB. Čechů popravených Stalinem bylo víc, než jsme mysleli, říká historik
Dalším případem byli dva kluci ze Šumperka, kteří vymysleli speciální sedačku. Vylezli s ní na drát vysokého napětí, až nahoru na „nulák“. Nastavili si sedačku, přeručkovali po vláknu až ke sloupu, který byl už v Rakousku. Taky to s nimi dopadlo dobře. Zpětně vzpomínali, že jim při pokusu svítily vlasy i vousy Eliášovým ohněm, protože se blížila bouřka…
Nebo vím o případu bývalého vojenského a leteckého přidělence v USA Vojtěcha Valy, který si v 70. letech k útěku z republiky sestrojil vírník. Rozhodl se s ním odletět do Rakouska, a to z rozestavěné dálnice u obce Moravský Svätý Ján u Bratislavy.
Díra v železné oponě, kterou po sobě nechal buldozer prchajících východních Němců. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Měl však smůlu – odstartoval do mlhy. Sice proletěl nad Rakousko, neviděl tam ale ani na krok; pokusit se přistát znamenalo šílené riziko. Proto to otočil zpátky na Slovensko, kde ho hned chytili. A protože šlo o bývalého vojenského špiona, vyneslo mu to 13 let. Jistě, našli se lidé, kterým to na rogalu vyšlo. Známe ale i případ pana Kutry, který se svým závěsným kluzákem u Mikulova spadl a zabil se.
Zakázané, hraniční a pohraniční pásmo
Zakázané pásmo (vyhlášené v roce 1951) se rozprostíralo zhruba dva kilometry od hranic. Bylo z něj vystěhováno veškeré obyvatelstvo, domy se demolovaly. Šlo o pásmo vyhrazené pro zásah pohraničních složek, i příslušníci ostatních bezpečnostních sborů tam mohli jen na povolení nebo pod souhlasem velitele. Na něj navazovalo hraniční pásmo, které bylo 12 až 15 kilometrů od hranice. Odtamtud byly vysídleny politicky nespolehlivé osoby, vstoupit jste mohli jen na povolení. V noci se nesmělo chodit mimo značené a veřejné cesty. Pak bylo pohraniční pásmo. Tam sice neplatilo žádné omezení, ale působila tu ale pohraniční stráž. V roce 1964 se zakázané pásmo zrušilo, hraniční bylo jen jeden až tři kilometry od „čáry“.
Slyšel jsem, že se někteří lidé pokoušeli dostat za hranice i ve skafandru, po dně řek.
Ano, vím o převaděči, který takhle procházel pod Dunajem. Napůl plaval, napůl se vznášel. Povedlo se mu to hodněkrát, nakonec jej ale chytili. Znám ale i případ kněze Josefa Škopa, který si v roce 1957 sestrojil třídílný skafandr – hlavu měl krytou hliníkovým hrncem s proříznutými otvory pro dýchací hadice. Potopil se takhle na dně Labe, u Hřenska se chtěl dostat nejdřív do NDR, odsud pak přes méně střeženou v ještě zdí nerozděleném Berlíně na Západ. Jenže to nevyšlo, utopil se, jeho tělo našli u přístavu Schmilka...
Jiní si ušili horkovzdušný balon, obyvatelé pohraničního pásma používali k proražení drátů náklaďák; od roku 1965 už v drátech nešla elektrika, takže se to dalo.
Jaký trest vůbec hrozil lidem za nedovolené překročení hranice?
Mluvili jsme o panu Valovi, to byl ale člověk spjatý s vojenskou zpravodajskou službou – vyčetli mu, že chtěl na Západě vyzradit státní tajemství, proto dostal tak hodně. Obvykle hrozilo několik měsíců až pět let. Hlavně v 50. letech ale dávali chyceným nálepku agenta. Režim se snažil vyvolat psychózu, zastrašit lidi. V průběhu času navíc cílil na různé vrstvy lidí. Když byl člověk zemědělec a zrovna probíhalo združstevňování, mohl dostat víc.
Jak to ve skutečnosti bylo s těmi agenty?
Samozřejmě, že sem někteří opravdu mířili. Nepřátelé komunistického režimu odcházeli po Únoru 48 na Západ, kde se organizovali do různých skupin, fungujících pod záštitou zpravodajských služeb Velké Británie, Francie, USA. Jejich náplní bylo, že se starali o kurýrní spojení s odbojově smýšlejícími jedinci, kteří zůstali v Československu. Hledali zde spolupracovníky.
Pohraniční stráž Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zpětně se dají vystopovat dva mezníky. Prvním byl rok 1950, kdy se sem chodilo pro strategické informace. Druhým pak byl rok 1951, kdy se skupiny měly sloučit pod bývalého šéfa vojenského zpravodajství Františka Moravce, pracujícího pro Američany. Od té doby se už dělaly opravdu speciální akce, jako když se oslovoval člověk, který měl z Československa odletět s MiGem. Nebo se připravovaly záchytné body pro očekávaný válečný konflikt se Západem.
Pohraniční stráž měla ve skutečnosti na svědomí více lidí. Při jejích služebních zásazích v odlišných souvislostech než při stíhání lidí ilegálně přecházející hranice zahynulo 28 osob.
Záchytné body? Co to znamená?
Nakontaktovala se třeba buňka tří, čtyř lidí, učinili se z nich „spící“ agenti. Přetáhli se na Západ, podstoupili týdenní školení ve Frankfurtu, pak se vrátili zpátky. S tím, že mají vydržet; až bude válka, budou osvětlovat místa pro shozy apod. Po maďarských událostech v roce 1956 se však všechno změnilo. Najednou bylo jasné, že Západ proti sovětskému impériu nehodlá zasahovat.
Kolik takových agentů mohlo být?
Chycených jich bylo zhruba 321, spousta dalších operací se vydařila. Vidíte, dnes se na ty machry pozapomnělo. Každý ví o Králi Šumavy, o Josefu Hasilovi a Kiliánu Nowotném. O armádě agentů se ale tolik nevypráví. Přitom dostali ven obrovské množství lidí. Za svou odvahu často zaplatili životem, riskovali skutečně mnoho.
Propagandistický film Král Šumavy ukazoval pohraničníky jako hrdiny. Zdroj: archiv Prima MAX a mih
O zmíněném Nowotném se vypráví, že uskutečnil až dva tisíce ilegálních převodů přes hranice. Je to reálné?
V případě uváděného počtu jde spíš o legendu. O jednu z Nových pověstí pohraničních… Kam by, docela paradoxně, vlastně na druhé straně patřil třeba i příběh o Ukrajinci Bělousovovi.
O něm jsem slyšel – při údajném převádění lidí na Západ měl zabít až 52 nebožáků.
Těžko říct, kolik jich bylo. Byl to každopádně strašný hochštapler, kterého usvědčili na základě jediného prokázaného případu, kdy měl přes hranici převádět rodinu jistého továrníka. Poté, co je zavraždil, jim vzal zavazadla. Doplatil na to, že drahý kožich paní továrníkové dal své manželce. Když se s ním producírovala po Karlových Varech, někdo jej poznal a Bělousova skrze něj usvědčili. Mimochodem – viděl jste díl Bestie ze seriálu o majoru Zemanovi?
Ano, v něm při převádění lidí zabíjela postava hraná Stellou Zázvorkovou.
Má to reálný předobraz. Byl jím Hubert Pilčík, zvlášť odpudivý jedinec. Na jedné straně vykrádal chaty, na druhé vraždil lidi při údajném převádění přes hranici. Mluví se u něj o dvaceti mrtvých, zřejmě jich měl ale na svědomí ještě víc.
Sériový vrah Hubert Pilčík Zdroj: Jiří Černohorský / CNC / Profimedia
Hrozný byl třeba případ Emanuela Balleyho, dcery Renaty a její neteře Daniely. Pilčík Balleyho omráčil obuškem, pak polil motorovým olejem a spálil. Jeho dceru následně rovněž omráčil, pak uškrtil a zahrabal. Chudinku mladičkou neteř věznil v kozím chlívku, zneužíval ji, mučil. Naštěstí přežila, Pilčík byl dopaden. Soudu se nicméně nedočkal, v roce 1951 se měl v cele oběsit na oprátce ze dvou kapesníků. Upřímně, je možné, že mu spíš někdo pomohl.
Dneska se trochu spekuluje, zda to celé nedělal v režii StB, mně to ale nepřijde pravděpodobné. Vezměte si jejich akci Kámen. Když se do něčeho takového pustili, bylo to daleko rafinovanější.
Akce Kámen také stojí za zmínku. StB při ní lidi prchající na Západ přesvědčila, že už jsou za hranicí, před údajným americkým důstojníkem je přiměla prozradit všechno o své protirežimní činnosti i o možných spolupracovnících. Strašně zákeřná věc.
Bezesporu. Pokud se ale oprostíme od morálních soudů, ze zpravodajského pohledu to bylo chytré. Uvádí se, že tímto způsobem přelstili zhruba 40 lidí, přesné číslo se ale už nedá dohledat.
Na případ jednoho člověka z akce Kámen jsem třeba přišel úplně náhodou, když jsem se zabýval odbojovou skupinou na Pardubicku. Zavraždili tam syna okresního tajemníka KSČ. A jelikož estébáci dostali za úkol odhalit vraha co nejrychleji, vybrali si v nouzi jistého podezřelého, zedníka dosti chudého duchem. Z vězení v Pardubicích měl být eskortován do Prahy, cestou nafingovali jeho únos, načež mu v přestrojení tvrdili: „My na Západě o vás víme. Jste pašák!“ Odvezli ho „za hranice“, kde naléhali: „Teď už nám můžete říct, jak to bylo s tím synem tajemníka…“ Jenže on vůbec nevěděl, o co jim jde.
Pohraničník se psem v roce 1964 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
A nakonec to i tomu jednoduchému zedníkovi přišlo divné – americký důstojník by přece nekouřil české „lípy“. Na základě tohoto případu pak v StB řešili, že pro uskutečňování Akce Kámen je nutné se vybavit západní garderobou, americkými cigaretami a lihovinami.
Amerického důstojníka prý často hrál Amon Tomašoff, což byl hodně nevšední typ.
To tedy! Potřebovali někoho, kdo měl zkušenosti se Západem, kdo mluví anglicky, kdo umí vystupovat. A Tomašoff to v sobě měl. Byl to větroplach a neskutečný světoběžník, který se domluvil šestnácti jazyky. Měl pobývat v Británii a v Kanadě, působit v norském, americkém nebo belgickém námořnictvu, údajně dělal tlumočníka na americké vojenské základně v Amazonii. Toulal se po světě i za války. Zjevně to ale taky byl bezcharakterní ničema. Oportunista. Našel si své místo za každého režimu. Kdo ví, možná byl přesvědčen, že komunisté opravdu chystají ráj na zemi. Možná měl taky své ideály, těžko říct…
Když už jsme přešli od utíkajících k chytajícím – zemřelo v letech 1948-89 i hodně pohraničníků?
V letech 1945-91 to bylo dohromady 952 příslušníků pohraničních složek. Z toho během totality ale jen 259 v souvislosti s výkonem služby. Například 92 zahynulo kvůli dopravním nehodám, 135 po náhodných incidentech při výcviku, dva při zřícení konstrukce demoličních prací, jiní při kopnutí koně, utonutí, otravě plynem z dýmovnice, úrazu elektrickým proudem. Dvanáct zemřelo po výbuchu miny. Mimochodem – od roku 1948 padli jen čtyři pohraničníci zbraněmi osob ilegálně se pokoušejících přejít hranice.
Rok 1976. Příslušník Pohraniční stráže kontroluje na hraničním přechodu přepravovaný náklad. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Hrozil postih pohraničníkovi, když prchajícího člověka nechytil?
Budu to demonstrovat na konkrétním případu. V 80. letech se západoněmeckému občanovi přihodilo, že omylem zabloudil do Československa. Měl tu smůlu, že právě tehdy přes hranici utíkali dva Poláci, které za dráty honili pohraničníci. Došlo ke střetu, Čechoslováci jej zastřelili. Jenže jak před nimi prchal, zastřelili ho v rauši až na německém území. Jakmile si to uvědomili, přetáhli jej přes hranici do ČSSR; jeden u toho ztratil čepici, druhý nesesbíral všechny náboje, prostě se na to přišlo.
Z následného vyšetřování vyplynulo, že Němce honili, nadběhli mu a pak ho zastřelili. Jejich výpovědi se lišily, jedna byla ovšem zajímavá. Přišel s ní pohraničník, jehož od civilu dělilo už pouze 20 dnů: „Osobu jsem viděl, předpisově jsem ji vyzval, aby zastavila a zvedla ruce vzhůru. Jenže jsem mezitím zakopl a propadl se do vývratu po smrku. Když jsem vylezl zpět, už jsem nemohl použít zbraň, protože střely by dopadly na německé území.“
Tahle výpověď by se dala shrnout: viděl jsem ho, vykašlal se na něj, nechtěl jsem si špinit ruce. Proč to celé říkám: nikde jsem nenašel, že by za to byl potrestán.
Pohraničník v roce 1980 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Takže jste střílet nemusel.
Můžu zmínit i jiný případ, kdy u nás „přes čáru“ utíkala rodina východních Němců. Povedlo se jim prolézt pod signální stěnou, už byli u hranice. Pohraničník si přepnul zbraň na jednotlivé střely a asi na 150 metrů trefil otce. Následky? Nadřízení ho chválili, že ušetřil život ženy a tří dětí. Rodinu v útěku zastavil, takže dostal hodinky a opušťák. Přitom kdyby vystřelil a schválně by minul, nic by se mu nestalo. Ano, lidé jako on museli jít na hlídku. Kdyby odmítli, byl na to paragraf. Když už ale byli na hlídce, nikdo by jim nedokázal, že schválně minuli. Nikdo z nich ve skutečnosti nemusel zabít. A přece to někteří udělali.
Co si pak myslíte o Klubu českého pohraničí, hrdém společenství někdejších strážců hranic, který ještě nedávno dostával pravidelné zdravice od prezidenta Zemana?
Dívat se na ně je smutné. Prezentují se jako skupina na bázi přehnaného vlastenectví, s primitivním nacionalismem, který má kořeny na konci druhé světové války. Vyznačuje se nenávistí k Němcům, xenofobií. Jejich základnou jsou bývalí pohraničníci z povolání, bohužel i někteří někdejší záklaďáci, kteří sloužili „na čáře“. Scházejí se, nostalgicky vzpomínají na staré dobré časy. Bohužel – primitivovi nevysvětlíte, že pohraničníci zabíjeli nevinné lidi. Pro něj je důležitější, že velitel byl prima chlap, protože kolikrát přinesl pivo... Ale co s nimi… Tihle lidé jsou stejně na smetišti dějin. Pro zemi už rozhodně nepředstavují bezpečnostní riziko.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ukrajina posílá do boje „robotického ničitele“ s těžkým kulometem. Podívejte se, jak funguje
