reklama

Romové v čase koronaviru. Dluhy rostou, harmoniky mlčí a roušky mizí z tváří

/ fotografií

Přicházejí o práci, narůstají jim dluhy a museli ztišit i housle a harmoniky. „Bez muziky jsem jak bez rukou, teď se nesmí dělat žádné taneční zábavy ani velké svatby,“ stěžuje si akordeonista Vasil Karala z Ostravy. Nejvíc však ostravským Romům vadí tváře zastřené kusem látky, ten „hadr na ksichtu“ je dusí a bere jim svobodu. Aktuální uvolňování restrikcí proto pochopili jako výzvu k odhození roušek i na veřejných místech.

reklama

„Za všechno může tato doba němá, / rozděluje nás naše kůže hnědá,“ zpívá jednatřicetiletý ostravský raper Max zvaný Trezor. Text složil již před třemi lety, teď ale slova dostávají nový význam. „Nemůžeme si zvyknout, přes ty roušky se nedá dýchat ani mluvit,“ rozčiluje se sedmačtyřicetiletá Simona Gažiová žijící ve vyloučené lokalitě v Ostravě-Heřmanicích. „A sundejte si to, vůbec vám nerozumím,“ nabádá reportéra, aby také odhalil ústa. Tahle „doba němá“ se jí vůbec nelíbí.

Následujících sedm obrazů přibližuje všední strasti i radosti ostravských Romů v čase koronaviru.

OBRAZ I: Rozebraná harmonika

Bytovky v Ostravě-Kunčičkách sloužily v padesátých letech budovatelům Nové huti Klementa Gottwalda, kteří si občas společně zazpívali nějakou optimistickou častušku. Dnes je to vyloučená lokalita, v níž žije odhadem tisícovka Romů. A mezi nimi i vyhlášený harmonikář Vasil Karala. „Táta byl horník a moc dobrý muzikant. Všech sedm dětí vedl k hudbě a harmonika mě proto baví od mala. Hraju bez not a čistě podle zvuku, tak jak všichni cigáni,“ svérázně vypráví o romském muzicírování. „Miluji tu harmonizaci harmoniky. Ty barvy a tak. Je to suprové.“ Karala se živí jako zedník, hudbou si přivydělává. Někdy sám, jindy s kapelou. „Všude, kde hrajeme, si nás oblíbili. Děláme zábavy, svatby i pohřby. A co nám za to lidi dají, to nám dají, to jsou dary,“ opatrně vypráví. Dobře ví, jak úřady pečlivě sledují účty Romů, kteří pobírají dávky.

„Hráli jsme do půlky března, pak přišla ta korona. Od té doby si připadám jak bez rukou. Pane bože, co je to za doba, když muzikant nesmí hrát?“ Pandemie připravila Vasila o všechny kšefty a futrál zůstává už skoro dva měsíce prázdný. Na romských veselkách by se přitom plnil penězi. A čím více by se svatební noc nakláněla k půlnoci, tím větší by měly bankovky hodnotu. „Kapela přišla i o hraní na zábavách. A štve mě, že vláda omezila i počet lidí na pohřbech,“ kroutí nespokojeně hlavou. Hlavně na olašských funusech jsou přitom muzikanti opravdu štědře odměněni. Teď u rakve stojí jen povolený počet hostů z nejužší rodiny, kapela se nevejde. A zůstane to tak až do 11. května.

„Moje nervy! Abych se trochu uklidnil, pustil jsem se do oprav. Čistím, ladím a tak, co je potřeba,“ vypráví Karala v obývacím pokoji. Na stole leží „rozporcovaná“ harmonika, a to do poslední klávesy. Zdá se skoro nemožné, že z té změti lze znova sestavit funkční nástroj. „Hudba je hudba, musíte hrát pro lidi, a ne sedět doma,“ povzdechne si muzikant. Jeho umění je svázáno s romskou komunitou a bez hraní se teď jeho početné rodině rychle snižuje životní úroveň. Profesionálové se alespoň snaží vydyndat nějaké odškodnění z rukou ministra kultury, muzikanti z vyloučených lokalit však netuší, jak se ten pán z Nostického paláce v Praze vůbec jmenuje. A to je ministr kultury Lubomír Zaorálek ostravským rodákem.

OBRAZ II: Tohle je nemoc gadžů

Ač porušují vládní nařízení, Romové se pomalu zbavují roušek. Zmírnění restrikcí v posledním dubnovém týdnu, kdy se na veřejnosti mohly začít pohybovat skupinky až deseti lidí, si vyložili po svém. A ve vyloučené lokalitě v Ostravě-Kunčičkách je najedenou látka přes tvář spíš vzácnost, a to se „ghettem“ toulá bezpočet partiček všech generací. U jedné z laviček před bytovkami si bere slovo třiapadesátiletá Valerie Podraná: „Na co bychom nosili roušky, když už můžeme ven? To se v nich máme udusit?“ Nejsou to úplně logické otázky, ale Romové vidí svět i v takovýchto zkratkách.

Paní Valerie pochází z jedné východoslovenské romské osady u Michalovců a Ostravu poprvé spatřila ve třinácti letech. „Rodiče tu našli dobrou robotu. A Romové vždycky odcházeli tam, kde si dobře zarobí, dneska každý druhý slovenský cigán robí v Anglii,“ porovnává. I ona má příbuzné v Londýně a v dalších britských městech. „Oni by do Ostravy nepřijeli, přece nenakazí svoje rodiny. Naši Romaci dobře vědí, co maju robit,“ je přesvědčena. V ostravských čtvrtích, v nichž převažují Romové, teď opravdu neparkují žádné automobily s černo-žlutými registračními čísly a volantem vpravo. Na Vánoce jich tu přitom stálo bezpočet.

V Kunčičkách věří, že koronavirus je na lopatkách. Alespoň v České republice. „To nebyla nemoc Romů, to byla nemoc gadžů. A ti tu koronu roznesli. Romové nikam nechoďa, sedí doma na prdeli, anebo idu někam za robotu, ale nepotřebují lyžovat v Itálii. Gadžové se maji moc dobře a peníze je kazí. Pak su falešní a Bůh na ně poslal tu nemoc,“ rozjímá Valerie Podraná. Občas zašermuje rukama, to pak její projev připomíná kázání nějakého sektářského duchovního. A chumel posluchačů ji za „prorocká slova“ chválí pískotem či potleskem, kázání proto pokračuje: „Gadžové su všude, mají na to love. Jezdí po celem světě, ale Romové su rádi, že mají střechu nad hlavu a maju co jest. To je ten rozdíl mezi nami.“

OBRAZ III: Zlaté britské školství

Manželé Kalajovi žili osm let v britském Leedsu. Je to spořádaná rodina se čtyřmi dětmi, jejich byt je plný hraček. Dbá se na pořádek, z rodiny vyzařuje láska a na stěnách visí fotografie dětí v anglických školních uniformách. Ze spojeného království se vrátili v roce 2017, teď žijí ve vyloučené lokalitě v ostravském Muglinově. „Nejvíc mi tu vadí drogy,“ říká Jan Kalaj. V ulici pod okny zrovna parkuje luxusní černý bourák, kolem kterého se kupí mladí Romové. Buď na předních sedadlech sedí dealeři, anebo jsou to obchodníci s chudobou, kteří přijeli vybírat nájmy.

Jan Kalaj s manželkou Denisou vyprávějí, jak v čase pandemie připravují do školy své ratolesti. „Úkolů mají až moc. S tou mladší to ještě zvládám, s tou starší vůbec ne,“ přiznává maminka dětí. A prohrabuje hromadu papírů se splněnými, ale spíš s nesplněnými úkoly, které několikrát týdně přicházejí e-mailem. „Víte, co vám řeknu, občas mám s těmi úkoly také problém. To už je let, co jsem chodil do školy,“ dodá otec Jan. „Ale klobouk dolů před těmi učiteli. Snaží se moc, vyřiďte jim naše poděkování,“ pochválí Základní školu v Bohumínské ulici.

Není škola jako škola. Když se Kalajové vrátili z Velké Británie, zapsali děti do školy v ulici Na Vizině, což je speciální základka s drtivou převahou romských žáků. „Co jsme tam zažili, to už bych nepřál nikomu,“ vzpomíná Jan Kalaj. „Jednou jsem na chodbě slyšel školníka, který říkal děcku: ,Ztichni, bo ti jednu jebnu a zahrabu tě lopatu. Do hrobu s tebou!‘“ Prý se hned ptal ředitelky, jak může školník takto mluvit s dětmi, ta údajně výtku přešla mlčením. „V Anglii by všechny zavřeli,“ věří. Hned poté děti přepsal do školy v Bohumínské ulici.

Kalajové přesto občas litují, že děti připravili o britské školství. „Rasismus v Anglii neexistuje. Škola okamžitě řeší sebemenší stížnost na šikanu a pořádek umí udělat i s rodiči. Jak dítě nepřivedete ráno do školy, už v půl deváté vám zvoní u dveří sociální pracovník a zjišťuje, co se stalo. Přitom bylo každému fuk, že jsem černý, tady jsem ale jako Rom pořád nepřítelem státu,“ posteskne si Kalaj.

OBRAZ IV: Kašel a rýma u Botošů

V Muglinově žije s dětmi i Lucie Botošová, jejíž děti docházejí právě do zmíněné Základní školy Na Vizině. Úkoly pro děti dostala na tiskopisech někdy koncem března, od té doby nemá s kantory kontakt, ale možná je to její chyba. „Některým věcem vůbec nerozumím, a ani na to učení nemám moc času,“ říká. Není se čemu divit, v ruce drží ukřičené batole. S učiteli není spokojena dlouhodobě, před dvěma lety dokonce podala trestní oznámení, v němž si stěžovala na opakované pohlavkování, pleskání a další fyzické ataky učitelů vůči dvanáctiletému synovi Kájovi. Těžko říct, kde byla pravda, vyšetřování vedlo do ztracena. Nynější pauza v učení mnohé romské děti citelně zbrzdí. A co hůře. „Dobrovolně je do školy nedám ani v květnu a červnu, vždyť nemusím.“ Důvod? Nedůvěra k učitelskému sboru. Otázka může zaznít i ve směru ke kantorům, zda v době koronaviru učinili dost, aby nedůvěru otupili.

U Botošů se koronaviru hodně báli. „Strach a panika. Vůbec jsme nevycházeli z bytu, a protože jsem měla doma zásoby jídla na několik týdnů, ani jsem nemusela,“ vzpomíná Lucie. Všechno se změnilo k lepšímu, když stát minulý týden uvolnil některá epidemiologická opatření. „Už nám asi nic nehrozí, když povolili, že můžeme chodit ven i ve velkých skupinách,“ myslí si paní Lucie. Sama teď dost kašle, stejně jako její děti. A všichni smrkají. Že by to mohly být příznaky nemoci COVID-19, tomu nevěří. „V bytovce se teď přestalo topit a ráno nám je zima. Prostě jsme nastydli.“

OBRAZ V: Podmínka za černý odběr

Šestašedesátiletý Milan Kroščen a jeho sedmačtyřicetiletá družka Simona Gažiová mění adresu i několikrát za rok. Teď žijí ve vyloučené lokalitě v Ostravě-Heřmanicích u jednoho „obchodníka s chudobou“. Hned po vyhlášení nouzového stavu je navíc dostihl starý hřích, když museli přijmout starší obsílku s hodně nepříjemnou zprávou. S trestním příkazem. „Obviněný Milan Kroščen se odsuzuje k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce se zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců,“ čte Milan z rozsudku. Samosoudkyně Daniela Kovářová odsoudila v nepřítomnosti i Simonu Gažiovou, protože prý věděla o trestné činnosti druha. Na dva měsíce s podmínkou na dvanáct měsíců. Milan se měl podle rozsudku nelegálně napojit do sítě ČEZu a v době od června 2017 do října 2018 ukrást elektřinu za 25 tisíc korun.

Milan se Simonou zplodili dvanáct dětí, dvě nejstarší jsou toho času ve výkonu trestu. Starší dcery mají vlastní rodiny, s rodiči však stále žije šest nezletilých dětí: Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka, Nikolka a Sára. Tahle famílie skončila na úplném sociálním dně. Veškeré příjmy rodičů nyní tvoří částka čtrnáct tisíc korun (přídavky na děti plus příspěvky v hmotné nouzi). Na doplatek ani na příspěvky na bydlení nemá rodina nárok, protože z předchozí adresy v jiném ostravském ghettu utekla. A porušila tak smlouvu s dalším z kšeftařů s chudobou. Za garsonku nevalné úrovně nyní platí 14 tisíc korun měsíčně. Veškerý příjem.

První splátka určená soudem ve výši dva tisíce korun měla být zaplacena do konce března. „Nemáme na to,“ krčí Milan Kroščen rameny v prvý májový den. Je Svátek práce, v šestašedesáti letech, a navíc v době globální pandemie, si ale nedokáže opatřit ani brigádu. „Před tím koronavirem jsem ještě občas něco na pár dnů našel, teď jsou v prdeli i party kopáčů,“ stručně popisuje „černý trh“ s cikánskými brigádníky. Navíc ho chytla bolest v rameni, to se prý ozvaly následky dávné autonehody. Důchod mu byl odepřen, neodpracoval si dostatek roků, a to za komunistů fáral na šachtě.

U Kroščenů nemají co jíst, lednice je prázdná. I skříň nad kuchyňskou linkou, z níž zmizel i poslední balík nudlí. Rodina zoufale prosí o pomoc. Pokud neumoří splátku stanovenou soudem, půjdou oba rodiče do kriminálu a šest dětí do děcáku. „Dobří lidé, slitujte se,“ pateticky prosí Simona. A přidává adresu: Koněvova 1, Ostrava.

OBRAZ VI: Basa je asi nemine

Proč Milanovi, Simoně a jejím dětem nepomůže některá z četných ostravských neziskovek, které žijí z dotací a zaměřují se na práci s obyvateli vyloučených lokalit? „Protože nás Kroščenové o žádnou pomoc nepožádali,“ vysvětluje Helena Balabánová, ředitelka obecně prospěšné společnosti SPOLEČNĚ-JEKHETANE, která patří k nejvlivnějším organizacím tohoto druhu v Ostravě. „Pro nás je zásadní, že ti lidé musí chtít, abychom jim zkusili pomoci.“

Jenže rodina Kroščenových je sociálně zanedbaná. A to zcela. Vůbec netuší, kde si říci o pomoc či jen dobrou radu. „Setkávám se i s takovými případy. A abych byla upřímná, často se divím, že vlastně takové rodiny dokážou vůbec přežít,“ přemítá Balabánová, mimo jiné zakladatelka první romské základní školy v Ostravě. Nakonec slibuje, že do Heřmanic zajede a zkusí zajistit alespoň potravinovou pomoc, aby Kroščenovi mohli použít přídavky na děti ke splácení dluhu elektrárnám. „Obávám se ale, že může být pozdě. Možná rodiče budou muset opravdu do vězení, v tomto směru stát jedná přísně.“

OBRAZ VII: Drogy a ženská rada

Nádražní ulici s náměstím Svatopluka Čecha v Ostravě-Přívoze vystavěl na přelomu 19. a 20. století slovutný vídeňský urbanista Camillo Sitte a do secesních domů se nastěhovala báňská a hutní honorace. Čtvrti se přezdívalo Malá Vídeň, dnes je to zbídačelá periferie města. Tamní bar U Tygra je zamřížovaná špeluňka, na dveřích je napsáno NONSTOP, ale samozřejmě je zavřeno. Ovšem nikoliv kvůli koronaviru. Podnik byl uzavřen už loni před Vánoci po zátahu policie a celníků, protože se v něm prodávaly drogy jak v samoobsluze. A v zadním sále stály nepovolené hrací automaty.

„Píchali si to tam rovnou na záchodě,“ říká romský penzista usazený v předvečer Prvního máje na lavičce uprostřed přívozského náměstí. „Mezi nimi byl i můj jednadvacetiletý syn. Když Tygra konečně zavřeli, podařilo se mi kluka dostat na léčení do Opavy.“ Přívoz i další ostravské vyloučené lokality sice koronavirus nezasáhl, ale bojuje se tu s jinými smrtelnými nemocemi. Především se závislostí na tvrdých drogách. Není to tak dávno, co na předávkování heroinem zemřela i devětadvacetiletá dívka z takzvaného „královského rodu“ ostravských olašských Romů.

Dodávky heroinu i dostupnost pervitinu teď ale koronavirus dočasně pozastavil. „Zaplať pánbůh, kéž by to tak zůstalo. Na tom koronaviru mě trápí jen ta rouška. Nesnáším ji, jako kdyby mi někdo zacpával hubu,“ uvažuje penzista. Na náměstí sedí bez zakryté tváře. „Mám se dobře. Svítí slunko a důchod mi chodí,“ dodá téměř hédonisticky. Tedy než ho uzemní manželka: „Dej si ten roušek, a zamysli se, co to tady vykládáš! To jsou média, musíš mít ten roušek na puse!“

Ivan Motýl

Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi. Vystudoval český jazyka a dějepis na Ostravské univerzitě, v devadesátých letech byl šéfredaktorem týdeníku Region Frýdecko-Místecko, později pracoval v deníku Mladá fronta DNES a časopisu Týden. Dlouhodobý spolupracovník Českého rozhlasu - stanice Vltava, pro kterou připravil řadu sociálních a historických reportáží. Vydal sbírku Struska (2019) či edičně připravil obsáhlý sborník ostravské poezie z let 1894-2014 Briketa (2014). Ivan Motýl je externím spolupracovníkem CNN Prima NEWS.

reklama
reklama

USA

Nezávislá pitva: Floyd zemřel následkem udušení po soustavném tlaku

Další hlavní zprávy

Zahraničí

Velký přehled: Kdy a kam bude možné vyrazit na dovolenou

Velký přehled: Kdy a kam bude možné vyrazit na dovolenou

Pandemie koronaviru končí, turistický ruch se rozjíždí. Nejen země Evropské unie uvolňují dřívější vládní nařízení proti šíření nemoci COVID-19. Češi již mohou omezeně cestovat do některých okolních států. Pokud mají zaplacené ubytování, smějí vyrazit už i na chorvatské pláže.

reklama
reklama
reklama
Smrt George Floyda: Policista z Michiganu odložil zbraně a přidal se k demonstrantům

USA

Domácí zpravodajství

Další články
reklama
reklama