Spisovatelem navzdory. Autor Rozmarného léta Vančura se narodil před 130 lety

Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy v místním cukrovaru. Rodina se kvůi otcově práci (byl úředník cukrovaru) často stěhovala, nakonec se usadila v Davli nedaleko Prahy.

Dříve než se mladý Vladislav stihl proslavit jako významný spisovatel, přidělával ale rodičům starosti svými studijními výsledky. „Těžko říci, čemu připsat Vladislavovy neúspěchy ve škole. Davelskému učiteli – opilci? Omezeným profesorům na císařsko-královských středních školách? Snivosti, roztěkanosti nebo jeho prudké, hrdé a nepoddajné povaze? Ve školách nenarazil na dobrého a lidského pedagoga,“ vysvětluje na svém webu Spolek Vladislava Vančury.

„Když v benešovské kvartě, stejně jako další spolužáci, propadl, pomýšlel na malířskou dráhu. Onemocnění maminky ho z této dráhy odvolalo. Rozhodl se dokončit gymnázium,“ dodávají nadšenci ze spolku.

Milovník filmů

Vančura nakonec odmaturoval. Doma ho nutili studovat práva, nakonec si ale prosadil přestup na medicínu, kde také potkal svoji budoucí manželku Ludmilu. Spolu pak měli dceru Alenu. Zatímco Ludmila se rozhodla věnovat lékařství, u jejího manžela rychle zvítězily umělecké ambice.

Literatuře se začal věnovat naplno, stal se členem socialistického sdružení Devětsil, v roce 1921 se začal oficiálně angažovat také politicky, když vstoupil do KSČ. Jeho díla vynikají zejména po jazykové stránce, často i v této rovině hledal inspiraci v historii. Například v Markétě Lazarové se Vančura inspiroval historií svého vlastního rodu, co se týká tématu, konkrétně kronikou Vančurů z Řehnic.

Málo se ví, že Vančura patřil také mezi milovníky filmů. Jeho manželka Ludmila dokonce vzpomínala, že někdy byl schopen navštívit kino i několikrát za den. Sám se také na tvorbě několika z nich podílel. Během okupace připravoval dokonce model nové, zestátněné kinematografie.

Z Komunistické strany Československa ho vyloučili po osmi letech, když společně s dalšími umělci kritizoval vedení strany včetně Klementa Gottwalda.

Za protektorátu se zapojil do ilegálního Výboru inteligence. Právě kvůli odbojové činnosti byl 12. května 1942 zatčen. Čtrnáct dní před útokem parašutistů na Reinharda Heydricha. „Když ho přišlo gestapo zatknout, zabavilo i ruční kameru, kterou dostal jako část honoráře za film Před maturitou a kterou byly natočeny mnohé záběry pro film Marijka nevěrnice,“ prozradil další střípek z Vančurova života jeho spolek.

Němci Vančuru zastřelili, aby se Češi báli

Konce války se proto spisovatel nedočkal. Němci chtěli národ jeho popravou zastrašit a do jisté míry se jim to povedlo. Zatímco říšský protektor Reinhard Heydrich bojoval se smrtelnými zraněními v nemocnici, Vančura byl 1. června 1942 popraven na střelnici v pražských Kobylisích. V 18:45. O jeho smrti se rodina dozvěděla až těsně před půlnocí.

„Byl (telefon) dole v chodbě, těsně u dveří do bytu. Rozběhla jsem se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát. Naše stará hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila. Teprve po dlouhé chvíli řekla: „Ano. Ano. Řeknu.“ Zavěsila a obrátila se ke mně. Dlouho ze sebe nemohla vypravit slovo. Klepala se jí brada. „Já vám to nemůžu říct.“ A pak: „Pana doktora zastřelili,“ vzpomínala Ludmila Vančurová v knize Dvacet šest krásných let.

Rozběhla jsem se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát. Naše stará hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila... Pana doktora zastřelili.

Rok po konci druhé světové války byl Vančura jmenován národním umělcem in memoriam. Na jeho počest vznikl mimo jiné právě Spolek Vladislava Vančury a každoročně se koná festival Rozmarné léto.

„Moc bychom si přáli, aby v dnešní době nezůstalo jeho jméno jen v učebnicích, ale bylo trvalou součástí našeho života. Má nás čím obohatit,“ dodává spolek k Vančurovu odkazu.