Drastická msta Habsburků za české stavovské povstání vyvrcholila přesně před 400 lety (21. června 1621) hromadnou popravou 27 rebelů na Staroměstském náměstí v Praze. Rozsudek byl považován za „v krutosti horší Turka“, jihovýchodní Evropu totiž v té době decimovala muslimská Osmanská říše. Příběh exekuce si připomeneme s pomocí dobové písně Šimona Lomnického z Budče.
Exekuční komise, která na jaře 1621 zasedala v Praze, vydala postupně 51 ortelů, z toho 43 rozsudků smrti. A například tři z vůdců povstání Václav Budovec z Budova, Jáchym Ondřej Šlik a Bohuslav z Michalovic měli být podle pražského tribunálu popraveni obzvláště krutě. Nejprve jim měla být uťata pravice, potom jejich těla rozčtvrcena a nakonec byli sťati. A tělesné pozůstatky měly být rozvěšeny porůznu před pražskými branami.
Jinými slovy, nejprve je měl kat zaživa rozčtvrtit. A teprve poté zbavit hlavy.
Svědectví písně z roku 1621
Stalo se to vše k výstraze, co se tu dálo jim, / rovněž jinde jako v Praze, aby se báli tím. / Stínáni jsou i věšeni, také někteří čtvrceni podle zasloužení.
Proč byl vlastně rozsudek katolických vítězů z Bílé hory tak krutý, že vyděsil nejen veřejnost v českých zemích ale i protestanské panovníky po celé Evropě? Drastická exekuce měla především vyvolat strach a zabránit dalším rebeliím. Odpověď na otázku dává i píseň Šimona Lomnického z Budče (1552–1623), z níž jsme právě citovali. Lomnický byl očitým svědkem bělohorské bitvy na straně povstalců, ovšem záhy po staroměstských popravách „převlékl kabát“ a vydal poníženou píseň, která vyzývala k pokornému uctívání habsburského trůnu.
Pietní místo k 400. výročí popravy českých pánů na Staroměstské náměstí v Praze Zdroj: ČTK
Ó přežalostné divadlo! Mnozí se užasli, / a nejedněm srdce chřadlo, až se hrůzou třásli; / nebo není pamětníka, aby nastala tolika / tak žalost veliká.
Nechajíc rebelování, ctěme vrchnost naši, / dá nám pán Bůh požehnání, zas pokojné časy / a zbaví nás nepřítele. Majíc radost v duši, v těle, / rcem Amen vesele.
Milost zněla: Popravit bez čtvrcení
Píseň se opravdu rychle šířila po jarmarcích a plnila svůj preventivní cíl. Podle kronikáře a Lomnického současníka Pavla Skály ze Zhoře (1583–1640), se text zpíval na nápěv tehdy známé „odrhovačky“ Ach, ach, ouvech na mé hoře. Podle nejnovějších historických výzkumů přitom Šimon Lomnický nemusel být autorem tohoto hanopisu a ten je mu pouze připisován. Píseň totiž vyšla anonymně.
Dlužno připomenout, že tři výše jmenovaní povstalci nakonec utrpení spojené se čtvrcením zaživa nemuseli absolvovat. Ve Vídni přijali takto drakonický text s mírnými rozpaky a přirovnávali ho k ukrutnostem muslimských Turků. Císař Ferdinand proto tresty „zmírnil“, což bylo v milosti vyjádřeno slovy: „Z milosti císařské bude toliko sťat a hlava na věži mostu přibita.“
Z původních 43 odsouzených k smrti nakonec císař osvobodil třetinu, takže na popravišti skončilo 27 rebelů. Vlastně jich bylo 28, ovšem význačný právník na straně povstalců Martin Fruwein postupně zmizel z dějin. Trestu se totiž vyhnul sebevražedným skokem z věznice v Bílé věži na Pražském hradě, přičemž pád do Jeleního příkopu nepřežil.
Spáchal sebevraždu, rozčtvrcení se ale nevyhnul
Popravě se vyhnul i nevyhnul. Pro Fruweinovo tělo si totiž do Jeleního příkopu přišel kat Mydlář a nebožtíka musel rozčtvrtit na Bílé hoře. A jednotlivé části vystavit tamtéž a dále u městských bran. „Hlavu jeho vzali na justicii, na Koňském trhu (…) ufasovavše ji železy dobře, aby spadnouti aneb v noci od někoho sňata býti nemohla, postavili a přibili,“ napsal o podivné popravě mrtvoly kronikář Pavel Skála ze Zhoře. Hlava tedy byla přibita na šibenici na dnešním Václavském náměstí, společně i s rukou oběti.
Martin Fruwein život ukončil již 9. června, dalších 27. obětí přišlo na řadu 21. června 1621. I když odsouzení po císařské milosti nakonec nebyli zaživa čtvrceni, odehrávalo se na Staroměstském náměstí děsivé divadlo. Smrt prvního z odsouzených, který přišel na popraviště, emotivně popisuje již zmiňovaná Skálova kronika s názvem Historie česká. Jáchym Ondřej Šlik udivoval přítomné statečností, kat mu nemusel svázat ruce ani nohy:
„Nejprvnější vyšel z rathouzu na lešení hrabě Šlik v černé aksamitové sukni, drže knihu v rukou, prost a nikdež nesvázaný, ukazovav na sobě mysl i obličej veselý; po modlení rozepnul sobě kabát s pomocí služebníka svého konkrétního a klekv na kolena, právo své vystál. Služebník pak jeho položil ruku jeho pravou na špalík, aby mu ji mistr popravní, již mrtvému, dle ortele uťal. Zatím přistoupivší k tělu na sukně tom ležícímu šest mužův, také Černým suknem zakukleným, snesli je dolů schůdky pod lešení, tak že popravce žádoucího z těch osob, jež mečem z světa sklízel, rukou se ani nedotekl.“
12 lebek nad Karlovým mostem
Části těl byly varovně vystaveny na věži Staroměstské mostecké věže. Konkrétně šlo o 12 hlav a několik rukou. Lebky tam visely dlouhých deset let, sňali je až někdejší povstalci, kteří v listopadu 1631 přitáhli do Prahy společně se švédsko-saskými vojsky.
Kdokoliv, kdo v letech 1621 až 1631 kráčel po jediném kamenném mostě v Praze, tak mohl spatřit na mostní věži sluncem vybělené lidské lebky. Horor za denního světla. „Přemýšlel jsem nejednou, jak asi bylo Pražanům, když směřovali ze Starého Města na Malou Stranu nebo opačně a museli projít bránou Mostecké věže, pod železnými koši s hlavami popravených. Šest párů prázdných důlků hledělo směrem k české kanceláři, druhých šest do klementinské koleje jezuitů,“ přemítal historik Josef Petráň (1930–2017) ve své knize Staroměstská exekuce.
Zutínané prsty falešné
V klementinské koleji dnes sídlí Národní knihovna, jež opatruje i výtisk anonymní písně, kterou měl po názvem Exekuce údajně sepsat Šimon Lomnický z Budče. Zda je skutečným autorem, nevíme, v každém případě jde o autentický text vzniklý záhy po 21. červnu 1621. A zároveň je to poučení, jak se vítězové dokážou mstít poraženým. Svědectví o nesmírně tvrdých trestech za podporu protestanského českého „zimního krále“ Fridricha Falckého.
Dvanácte hlav vystrčeno na mostě na bráně, / aby bylo vyhlášeno v každém světě straně, / kdo jsou byli rebelové, nešťastní direktorové, / zlého původu.
Čtvrti na rozcestí dány po každé silnici, / ano ruce zutínány, ty prsty mající, / jenž falešně přísahaly a nahoru se zdvihaly, / věrnost slibovaly.
