Trest pro seniorku, která rozřezala a spálila manžela
Žena, která loni na Českolipsku zabila svého manžela a jeho tělo následně rozřezala a spálila, má ve vězení skončit na dvanáct let. Ve věku 76 let a s viditelně špatným fyzickým i psychickým stavem to ale pro ni prakticky znamená trest doživotí. Reportérovi CNN Prima NEWS se zpovídala před začátkem procesu, na který dorazila maskovaná – s hlavou zahalenou v šátku a s rouškou na obličeji. Sotva chodila, do soudní síně jí museli pomáhat příslušníci justiční stráže.
„Bylo to hrozné. Nesmíte si myslet, že mi to dělalo nějakou radost, to rozhodně ne,“ popisovala chvíle, kdy obyčejným kuchyňským nožem postupně odřezávala svému muži končetiny od těla. „Nerozřezala jsem ho na kusy, jen jsem musela odřezat ty nohy, protože by se mi jinak nevešel do kolečka,“ hájila se o chvíli později před soudkyní.
Co se vlastně stalo na té chalupě před tím, než jste manžela udeřila do hlavy? Vy jste se pohádali?
Na začátku byl patnáctiletý psychický teror. Žádná žena by to 15 let nevydržela. Já už jsem byla zoufalá. Nebyla to žádná zrůdnost, jak se všude píše. Choval se ke mně hrozně a nejen ke mně, ale i k některým svým příbuzným. Když jsem se léčila s onkologickým onemocněním a byla jsem upoutaná na lůžko, málem jsem zemřela hlady. Vůbec si mě nevšímal. Nikdy mě nevzal za ruku, nikdy mi nenabídnul rámě... (Sestra zavražděného před soudem popsala, že její muž byl mírumilovné povahy a že by ani mouše neublížil, její švagrová si prý za celou dobu, co byla s jejím bratrem, na nic nestěžovala. Jako harmonický na první pohled jejich vztah popisují i obyvatelé obce, kde se vražda stala. – pozn., red.)
Uhodil vás někdy?
Jednou. Dal mi pár facek. Já se ho bála. Napadl i sousedku, viděla jsem to na vlastní oči. Praštil ji jen proto, že mu připomněla, že mu chalupa nepatří, že je moje a mé sestry. (Fyzické napadení potvrdila reportérovi CNN Prima NEWS už loni na podzim dcera sousedky. – pozn., red.)
Myšlenka vzít do ruky topůrko od sekyrky a praštit ho do hlavy, když stál k vám zády, přišla najednou, nebo vás už něci takového před tím napadlo?
Ne. Bylo to v afektu, já nic takového neplánovala.
Pak jste se ale těla zbavila hodně neobvyklým způsobem. Jak jste na to přišla?
Mě nenapadlo nic jiného, jak se těla zbavit. Měli jsme tam kanystr s benzím. Říkám si: „Panebože, když ho zabrabu do hlíny, tak ho najdou, to je nesmysl. Musím ho spálit.“
Muselo to být otřesné. Řekl bych, že už to, co jste prožila, když jste řezala to tělo, pro vás muselo být dost velký trestem.
To ano. Bylo to hrozné. Nesmíte si myslet, že mi to dělalo nějakou radost, to rozhodně ne.
Po několika týdnech jste se přiznala. To se ozvalo svědomí? Už jste to nevydržela tajit?
Ano. Svěřila jsem se sousedce naproti z paneláku. (Žena má trvalé bydliště ve městě na sídlišti, vražda se odehrála na rekreační chalupě. – pozn., red.) Psychicky jsem se zhroutila. Nechci už žít. Minulý týden jsem skončila v nemocnici. Spolykala jsem prášky, ale nepodařilo se mi to. Kdybych si toho vzala víc, už bych tady nebyla.
Teď vás čeká vězení...
To mě děsí. Víte, já jsem celý život pracovala, vedla slušný život. Když jsem byla ve vazební věznici, zkolabovala jsem, skončila jsem se srdeční arytmií ve vězeňské nemocnici. Pak přišla zpráva, že mě díkybohu pustí a budu stíhaná na svobodě, krajský soud vyhověl mému odvolání proti vazbě. Teď státní zástupkyně navrhuje dvanáct a půl roku, mně je 76, to nepřežiju.
Státní zástupkyně říká, že jste za celou dobu nedala jasně najevo, že je vám líto toho, že jste zbavila života svého manžela. Podle ní litujete hlavně sama sebe...
To není pravda, říkala jsem, že toho lituju.
Rozhovor přerušuje začátek hlavního líčení. Soudkyně nakonec vynáší verdikt – dvanáct let za mřížemi ve věznici s ostrahou. Zatím nepravomocně odsouzená žena na chodbě reaguje velmi emotivně.
Co říkáte na rozsudek?
To je v podstatě doživotí nebo trest smrti. Já bych brala i eutanazii než být ve vězení mezi těmi grázly. Já nejsem psychicky silná, budu tam trpět. Lidi, jako jsem já, tam trápí, vydírají. Budou mě tyranizovat a já to nevydržím. Je to odpad společnosti.
Vy jste ale spáchala vraždu. Máte pocit, že tam nepatříte?
Já vím, ale ne úmyslně, proboha...
