V přístavu na Odře v polském městě Kędzierzyn-Koźle nekotví žádná loď, jen dva nefunkční vraky. Nechce se věřit, že právě tohle má být vstupní brána pro spojení českého loďstva s Baltským mořem, jemuž v pondělí „požehnala“ česká vláda. V troskách jsou i správní budovy přístavu a sklady, vše je obehnáno plotem, aby ruiny nikoho nezasypaly.
„Projekt se nám zdá realizovatelný a proveditelný. Studie potvrdila, že to dává smysl a pomůže to regionu,“ komentoval zahájení příprav první části vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe, které schválila vláda, ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO).
Viděli ale čeští ministři přístav ve dvojměstí Kędzierzyn-Koźle (zkráceně Koźle) ještě předtím, než v pondělí zvedli ruku při hlasování? Možná by je udivilo, když by ve vládou tolikrát citovaném Koźle našli místo přístavu jen vyrabovanou pustinu. Zemi nikoho, v níž se nákladní loď neobjeví ani omylem, jen občas nějaká ta rybářská bárka.
Mrtvý přístav bez lodí
Oderský přístav v Koźle má rozlohu 36 hektarů, to je zhruba stejná plocha jako devět Václavských náměstí v Praze. Z toho jedenáct hektarů zabírají tři mohutné zálivy, v nichž kdysi přístavní obsluha mohla v jednu chvíli nakládat a vykládat desítky lodí najednou. Teď ale v celém doku kotví jen zrezivělá loď Bierawa a korozí prolezlý vlečný člun. Nevypluly už dlouho, paluby jsou porostlé vrstvami mechu a je s podivem, že zatím nešly ke dnu. Jedinou skutečně „živou lodí“, která korzuje mezi přístavními bazény, je v tuto chvíli osamělá bárka se starým rybářem na palubě.
Slavná novela Stařec a moře, kterou napsal Ernest Hemingway, začíná docela beznadějnou větou: „Byl už starý, vyjížděl sám v loďce na lov do Golfského proudu, a teď tomu bylo čtyřiaosmdesát dní, co nechytil jedinou rybu.“ A stejně beznadějně působí i přístav Kędzierzyn-Koźle, který je pustý už celé čtvrtstoletí. „U přístavu bydlím od roku 1978, tehdy tu byl ještě obrovský ruch. Všude samé obchodní lodě, denně jich odtud vyplulo nejméně dvacet, většinou do Štětína na Baltu a zpět,“ vzpomíná 75letý Józef Tofil, který žije v chátrající čtvrti s výhledem na prázdné kotviště.
Vzpomínka na lepší časy
Vládou požehnaný megalomanský projekt Dunaj–Odra–Labe počítá v první fázi se splavněním Odry z Ostravy na polské hranice a dále s dosažením říčního přístavu v Koźle, odkud měly velké nákladní lodě přístup k Baltskému moři již od konce 19. století. Přístav byl vybudován v letech 1891 až 1908 a v té době se stal i druhým největším říčním kotvištěm v Evropě, denně tady bylo naloženo asi čtyřicet nákladních lodí. Většinou uhlím z blízkého slezského kamenouhelného revíru, zatímco z baltského Štětína mířila železná ruda do zdejších oceláren.
„Uhlí, koks, ruda, ale i obilí, písek, stavebniny a vůbec všechno,“ vybavuje si Józef Tofil sortiment přepravovaného zboží. „Lodní doprava začala skomírat na konci 80. let a dneska jsou z přístavu trosky. Škoda, hrozná škoda. Nejvíc líto je mi těch krásných budov z přelomu 19. a 20. století, které se daly zachránit,“ ukazuje Tofil k přístavu. „Však se tam jděte podívat, nikdo areál nehlídá. Nebojte, žádní psi,“ naviguje nás do uzavřené části areálu.
Urbex nad řekou Odrou
Díru v pletivu hlídá velký nápis: Teren prywatny, wstęp zabroniony. Soukromý pozemek, vstup zakázán. Porušujeme příkaz, otvor v drátěném ohrazení je stejně hojně využíván. Do přístavu se chodí venčit psi a v polorozbořených budovách se požívá pivo, vodka i tvrdší návykové látky. Cestička mezi křovinami napřed překračuje široký pás s asi deseti kolejišti, jen výjimečně však narazíme na dřevěný železniční pražec anebo na kolejnici. Tahle železnice už dávno posloužila sociálně slabým, kterých žije v polských městech o poznání více než v těch českých.
Od hráze říčního zálivu vidíme jen velké prázdno. Zemi nikoho i vodu nikoho. Stojíme u nejstaršího mola z roku 1895, které je efektně vyzděno cihlami. Umělý záliv čili přístavní bazén je dlouhý 500 metrů, ten sousední je o 100 metrů delší a třetí záliv o 200. Všude jsou však stejné výhledy. Nicota, kterou občas oživí jen křik racků. Mola navíc smutně stráží trosky násypných zařízení. Urbexer, což je milovník zchátralých průmyslových staveb, by zajásal. Pro nás je podoba přístavu šokujícím překvapením, hlavně vzhledem k pondělnímu rozhodnutí vlády, že právě sem mají jednou doplout lodě z Ostravy, potažmo z Bratislavy i Vídně.
Měsíční krajina
„Stavba má stejný ekonomický smysl jako kolonizace Marsu Českem,“ reagovala na vládní souhlas se zahájením příprav stavby předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. V měsíční krajině bývalého oderského přístavu v Koźle se s ní dá souhlasit. Určitě lehčeji než v 400 kilometrů vzdálené Praze. Rozvaliny kdysi výstavních správních budov, doků a skladišť působí ponuře, jako by tudy zrovna prošla fronta. Většina zhruba 120 let starých staveb v duchu industriální architektury z režných cihel padla k zemi, přece by se ale dalo něco zachránit. Hned u prvního přístavního zálivu třeba stojí cihlová novogotická budova s atmosférou romantického zámku, vedle pak sklady připomínající nádražní architekturu z konce 19. století. Není však nikdo, kdo by poslední pozůstatky původního přístavu renovoval.
Čtvrt století nicnedělání
Polské vlády i jednotliví starostové města Kędzierzyn-Koźle se po roce 1989 snažili státního přístavu na Odře především zbavit. „Přístav je zcela nevyužit a město pro tyto pozemky hledá investora, který by zde vybudoval třeba logistické centrum,“ zaznělo například v pobídce, kterou v roce 2008 zveřejnil starosta Wiesław Kazimierz Fąfara. Investor se nenašel a posléze se zřítila většina správních i skladových budov v přístavu, Fąfara přitom podnikatelům sliboval 1500 metrů čtverečních skladů v historických budovách. O obnově přístavu pro lodní dopravu se neuvažovalo.
Politici z Kędzierzyn-Koźle přišli s návrhem rekonstrukce přístavu až v roce 2016, když už bylo vše zničeno. „Čtvrt století ležel přístav ladem, nic se tu nedělo a vcelku zachovaná infrastruktura byla postupně rozkradena,“ zaznělo před čtyřmi lety. Tehdy město přístav pronajalo a o rok později dokonce prodalo soukromé společnosti Kędzierzyn-Koźle Terminale (KKT), která se zavázala, že do areálu s pomocí unijních zdrojů vrátí nákladní lodě. A vůbec čilý ruch. Zatím se však o obnově spíš jen sní, než by se reálně odehrávala. Historické budovy padají k zemi, společnost KKT neudělala nic pro jejich záchranu.
Politické hrátky
V letech 2016 až 2019 sice KKT proinvestovala 55 milionů zlotých (330 milionů korun), mimo jiné při výstavbě několika zásobníků na sypké i kapalné materiály, zároveň se ale začala potýkat s řadou problémů. Před soud se například dostaly nesrovnalosti při prodeji přístavu, při kterých mělo město Koźle utrpět majetkovou škodu ve výši 14 milionů zlotých (84 milionů korun). V lednu 2019 navíc polské státní železnice (PKP) zamezily společnosti KKP přístup k přístavu. „Vládní strana PiS zablokovala investice do přístavu,“ obvinila loni opoziční média politickou stranu Právo a spravedlnost.
Od té doby je v přístavu úplné ticho. „Ministr námořní dopravy sice ujišťuje, že podporuje investice do přístavu Kędzierzyn-Koźle, ve skutečnosti pokračuje pat. A práce stojí,“ informovalo před měsícem regionální Radio Opole. Česká vláda přitom veřejnost ujišťuje, že je v kontaktu s polskými partnery a kanálu z Ostravy do Koźle nestojí v cestě zásadní překážka.
Kolik lodí připluje z Ostravy a Vídně?
Lodě s českou státní zástavou by podle představ ministrů měly do přístavu Kędzierzyn-Koźle poprvé připlout kolem roku 2030. Jak patrno z reportáže, zda zakotví v kdysi druhém nevětším říčním přístavu v Evropě, zatím není jisté. V nejlepších dobách stačilo tohle nákladní kotviště ročně naložit či vyložit až 10 tisíc lodí, přičemž největší současný říční přístav v Duisburgu na soutoku německého Rýna s řekou Ruhr jich obslouží asi 20 tisíc.
Kolik lodí za rok sem ovšem jednou připluje z Ostravy, toť otázka. Podle pirátského europoslance Mikuláše Peksy jde o ekologický i finanční nesmysl a o blouznivé přání prezidenta Miloše Zemana. „Projekt je ekonomicky neudržitelný, jenž zničí půdu a rozvrátí krajinu,“ konstatoval na Twitteru.
Zkáza přístavní čtvrti
Pokud by se za deset či dvacet let přece podařilo proměnit přístav do podoby, jakou na vizualizaci představuje majitel areálu KKP, lodníci už v té době nejspíše nespatří zbytky secesní přístavní čtvrti. „Bývala to krásná čtvrť, tady v tomhle krámku pracuji od počátku 80. let,“ vypráví paní Teresa, majitelka koloniálu U Teresy, který je jediným obchodem v celé čtvrti. „Ještě v 80. letech tady bylo plno kaváren a restaurací, luxusní hotel i levné ubytovny pro námořníky ze Štětína. Jezdily sem výletní lodě z Vratislavi, večer tu hrála hudba,“ vybavuje si.
Z hotelu i okázalých činžáků z režných cihel jsou dnes „živé trosky“. Živé z toho důvodu, že i když z domů padají věžičky a mají díry ve střechách, několik partají v nich stále žije. Fasády jsou ozdobeny štuky ve tvaru kotev i lodí, k vidění jsou pádla i lana. Čtvrť má zkrátka pořád něco z přístavní atmosféry a v silném studeném větru až sem dýchá Balt. „S těmi domy je konec, od války je nikdo neopravil. A jestli tu ještě někdy zakotví loď, tak tady cestující místo přístavní čtvrtě najdou jen prázdný plac,“ roztrpčeně uzavírá 69letý starousedlík Jarek Starzyk.
